Tragický osud Češky na sopce v Ekvádoru: Z letní výpravy za dobrodružstvím se stala noční můra

Toho rána, kdy Jana Kubištová zmizela, halila Illinizu Norte hustá mlha a vytrvale pršelo. Bylo 8. července 2001. Jana, sedmadvacetiletá vedoucí knihkupectví z Hradce Králové, vyšla nahoru jako první, kamarádi ji dohnali o chvíli později. Řekla jim, že je jí zima, a vydala se napřed k táboru. Nikoho nenapadlo, že ji vidí naposledy v životě.

Do Ekvádoru odletělo za dobrodružstvím sedm Čechů, pět mužů a dvě ženy. Byli to kamarádi z dřívějších horských výprav, kteří chtěli společně vystoupit na několik vulkánů, potom se rozdělit a zbytek dovolené si každý zařídit po svém. Ekvádor tehdy patřil ke klidným a bezpečným zemím Jižní Ameriky, válka drogových gangů, která jím zmítá dnes, byla ještě hodně daleko.

První na řadě byla hora Illiniza Norte, severnější ze dvou vrcholů masivu v rezervaci Los Ilinizas, asi tak 120 kilometrů od Quita. Hora je vysoká 5126 metrů, ale výstup na ni patří k těm snadnějším. Podle průvodců ho zvládne i turista bez speciální výbavy a velkých zkušeností.

Z Quita vyjeli 6. července a den nato začali stoupat. Přespali v tábořišti ve výšce kolem čtyř tisíc metrů a 8. července pokračovali k vrcholu. Postupovali jako na všech společných cestách, každý šel svým tempem a sejít se měli až dole v táboře.

Nejrychlejší byla toho dne Jana. Na vrchol dorazila s náskokem, počkala na ostatní, krátce s nimi promluvila a pak se jako první vydala na sestup. Do tábora se ostatní vraceli postupně a čekali, až dorazí, jenže nepřicházela. V základním táboře po ní zůstal jen batoh a deník s posledním zápisem „Je 10 hodin, 8. 7., aklimatizujeme.“ Nikdo si zprvu nepřipouštěl nic zlého, Jana se v horách uměla pohybovat, klidně mohla minout odbočku nebo sestupovat pomaleji, než čekali.

Když se Jana neobjevila ani po několika hodinách, vydali se ji kamarádi hledat sami. Procházeli svahy kolem trasy a hledali kus oblečení nebo výbavy, cokoli, podle čeho by poznali, kudy šla, ale marně. Tři dny věřili, že to zvládnou bez cizí pomoci, teprve potom ohlásili zmizení úřadům, za což sklidili pozdější kritiku.

Do hor vyrazila ekvádorská policie se záchranáři, k nimž se přidali místní indiáni z okolních komunit, kteří tam znají každou pěšinu, a nakonec i armáda. Zpočátku všichni počítali s nejjednodušším vysvětlením, že Jana v mlze a dešti zabloudila a sešla po opačné straně hory. Prohledali tedy i druhý svah a úpatí masivu, ani tam ale na nic nenarazili.

Pátrání se dál rozšiřovalo na cesty i do míst, kam mohla Jana omylem sejít. Nenašla se ani ona, ani jediná její věc a nepřihlásil se nikdo, kdo by ji cestou zahlédl.

Necelý měsíc po zmizení požádala česká policie o pomoc Interpol a informace o pohřešované Češce dostaly policejní sbory všech členských zemí. V Česku to tehdy oznámila policejní mluvčí Ivana Zelenáková. Případ se tak dostal daleko za hranice Ekvádoru, žádnou novou stopu to ale nepřineslo.

Kromě oficiálních složek se do hledání zapojili i lidé z Česka, kteří za rodinou do Ekvádoru přijeli pomáhat. Rodina mezitím kritizovala české úřady, podle Janina otce dělaly pro záchranu dcery málo. Ministerstvo zahraničí to odmítalo, na případu podle něj pracovalo velvyslanectví v Kolumbii, honorární konzulát v Ekvádoru i tamní orgány. Rozsáhlé pátrání běželo ještě několik měsíců.

Janin otec Ludvík Kubišta nechtěl čekat na zprávy doma a na podzim 2001 odletěl do Ekvádoru. Z vlastních peněz si najal horolezce i pracovníky místní trekové agentury. Nezávisle na policii pročesávali horu dva až tři měsíce, prohledali svahy i odlehlá místa daleko od trasy. Ani zkušení muži, kteří v tamních horách pracovali roky, za celou dobu neobjevili jedinou stopu, což překvapovalo i je samotné.

Otec pak s fotografií dcery obcházel vesnice v podhůří, nikdo z místních si ji ale nevybavoval. Naději přesto neztrácel. Připouštěl, že Jana mohla po úrazu ztratit paměť a žít v některé z indiánských komunit v okolí, nebo že ji tam někdo drží proti její vůli.

Hledání zavedlo otce a jeho pomocníky i hluboko do džungle. Počítali s možností, že dcera skončila někde daleko od civilizace. Právě tam se dostali do míst, kam je domácí odmítli doprovodit. „Ty stopy vedly až do místa, kam vlastně všichni místní lidi, co tady jsou, odmítli jít dál. Řekli, že prostě nás chlapy jako podřežou,“ řekl televizi Nova Janin kamarád Aleš Bouší, který se do pátrání zapojil. Dál se tenkrát nedostali a co se v těch místech skrývalo, už nikdo nezjistil.

Rodina do pátrání vkládala vlastní úspory a otec strávil v Ekvádoru podle pozdějších informací dohromady sedm měsíců. Když oficiální pátrání ani vlastní výpravy k ničemu nevedly, obrátil se otec i na místního šamana. Ten mu ukázal místo, kde měla být dcera zakopaná. Muži se tam pustili do kopání, ale nic nenašli.

Místní policisté a záchranáři počítali od prvních dní s tím, že se Jana při sestupu zřítila do některé z hlubokých trhlin. Toho dne byla na hoře mlha a vytrvale pršelo, viditelnost klesla na minimum. V takovém počasí stačilo minout stezku a spadnout do jedné z trhlin, které z výstupové trasy nejsou patrné. Pro takové vysvětlení ale nikdy nesvědčil jediný hmotný důkaz, nenašly se ostatky, oblečení ani vybavení, které měla Jana u sebe.

Rodina se upínala k verzi o únosu. Jedině tak si dokázala vysvětlit, že se na hoře nic nenašlo a že by dcera mohla stále žít. Vyšetřovatelé však zůstávali k tomuto scénáři skeptičtí. Na rozdíl od sousední Kolumbie byly totiž únosy na ekvádorském venkově naprosto ojedinělé a v regionu okolo Illinizy k nim do té doby nikdy nedošlo.

Nepříjemným dotazům čelili i samotní čeští účastníci výpravy. „Policie se pokud vím zabývala i možností, že se stal zločin uvnitř té české skupiny. Že ji někdo zavraždil nebo zabil a pak zahladili stopy, ale ani nic takového se neprokázalo,“ řekl pro Aktuálně.cz Filip Kanda, který pátrání na místě sledoval jako reportér České televize. Srovnatelně rychle vyšetřovatelé zavrhli také možnost útoku divoké zvěře, po kterém by v náročném terénu nepochybně zůstaly zřetelné pozůstatky.

Vyšetřovatelé postupně prověřovali jednu hypotézu za druhou, žádnou se jim však nepodařilo potvrdit. Právě to nepřestávalo udivovat ani reportéra Filipa Kandu. „I tak je ale zvláštní, že pátrací týmy, které horu velmi dobře znají, nikde její ostatky nenašly.“

Roky běžely a rodina se o Janě nedozvěděla vůbec nic nového. V roce 2010 už otec přiznával, že na další cestu do Ekvádoru nemají peníze. Pátrat tak mohli jedině na dálku přes známé a přátele, které si v zemi za tu dobu získali. Naděje, že dcera stále žije, se ale vzdát nedokázali.

Český policejní spis už tehdy čítal stovky stran, přesto v něm chyběla odpověď na základní otázku, co se s Janou po odchodu z vrcholu stalo. Ekvádorské úřady vyšetřování odložily, případ ale formálně neuzavřely.

Ani v roce 2013, dvanáct let od Janina zmizení, Kubištovi nepřestávali čekat na telefonát, který by jim přinesl jakoukoli zprávu. Otec stále plánoval, že se do Jižní Ameriky znovu vrátí, jakmile na cestu ušetří peníze. Dlouholeté pátrání rodinu připravilo o úspory, čas i zdraví. Kubištovi navíc neměli hrob ani žádné místo, kam by dceři mohli položit květinu. „Je to prostě obrovská záhada a nikdo se s tím nedokážeme vyrovnat,“ řekl tehdy Ludvík Kubišta televizi Nova.

Na jaře 2022 se jméno Jany Kubištové v Ekvádoru objevilo znovu. Tamní státní zastupitelství tehdy vyzvalo veřejnost, aby se úřadům přihlásil každý, kdo má jakékoli informace o české člence výpravy pohřešované od 8. července 2001 v rezervaci Los Ilinizas. K výzvě připojilo stejnou fotografii, kterou ekvádorská policie rozposílala už v prvních dnech pátrání. Ani po více než dvaceti letech se však neobjevilo nic, co by v případu přineslo jakýkoli posun.

Letos 8. července uplynulo od chvíle, kdy se Jana vydala na sestup z vrcholu, rovných pětadvacet let. Čas běžel, ale na samotné hoře se nezměnilo nic. Na Illinizu Norte se i dnes stoupá po stejné kamenité trase, po které tehdy scházela dolů.

Zdroje: zpravy.aktualne.cz, zpravy.aktualne.cz, irozhlas.cz, tn.nova.cz, hedvabnastezka.cz