Článek
Nevím, čím to je, ale poslední dobou se velkou módou stalo naprosto fanatické zanícení pro „zdravý životní styl“. A to slovo „fanatické“ nemíním jako nadsázku. Přibývá lidí, kteří jsou přesvědčení o tom, že spáchají naprosto nevratné škody na zdraví svém či svých dětí, pokud si (či jim) dopřejí zákusek, zmrzlinu nebo čokoládu (o něčem tak „příšerném“, jako je stejk na grilu nebo špekáček opečený u táboráku, raději ani nemluvím), vypijí malou skleničku alkoholu nebo nepůjdou každý den spát v naprosto stejnou hodinu a minutu.
Ať si každý dělá, co mu jen libo, ale nejsem si zrovna jistá tím, že tito fanatici ve finále svému zdraví prospívají. Není mi totiž moc jasné, co je až tak „zdravého“ na tom, že se budu ustavičně stresovat, jestli jsem náhodou nesnědla či nevypila něco „nezdravého“, jestli jsem nešla spát o pět minut později, než mi radí nějaká příručka, nebo dokonce jestli jsem si právě život nezkrátila tím, že si v sobotu a v neděli „trochu přispím“, místo abych vstávala ve stejnou hodinu a minutu jako ve všední den.
Svého času mi jedna moje kamarádka, co cvičí jógu, vyprávěla o názoru jednoho jejich indického mistra, který přijel na návštěvu. Dotyčný fanatické evropské vegetariány a vegany považoval za velké hlupáky - a dokonce se tomu jejich fanatismu i posmíval. Podle jeho názoru je naprosto v pořádku, pokud někdo nejí maso, med, sýry či vajíčka, případně nepije mléko proto, že mu tyto věci (či část z nich) nechutnají, „nedělají mu dobře“ nebo má-li pocit, že by živočišné produkty neměl požívat z etických důvodů. Ovšem za prvé by to neměl vnucovat druhým a za druhé je hloupost, pokud se někdo stane zarputilým vegetariánem nebo veganem jenom proto, že si myslí, že tak bude žít „zdravěji“ a „dožije se sta let“. Jestliže příslušné potraviny jí bez chuti či dokonce s vnitřním odporem, udělal by pro své zdraví i dlouhověkost daleko více, kdyby si dal ten biftek, na který má tak strašnou chuť.
Trochu to připomíná ten vtip, kdy se nějaký člověk ptá lékaře, co má dělat, aby se dožil sta let. Ten mu předloží sáhodlouhou soupisku všeho, co nesmí, počínaje tabákem a alkoholem, přes sladkosti, tuky, maso, mléko, sýry, ponocování, televizi, večírky i rockové koncerty a konče sexem. A na otázku, zda opravdu může zaručit, že když dotyčný všechny tyto zákazy dodrží, dožije se sta let, mu ten lékař odpoví: „Možná ne, ale určitě vám to jako sto let bude připadat.“
Podle mého názoru by život neměl být o kvantitě, ale především o kvalitě. Neboli bych to řekla tak, že k čemu mi bude dožít se v plném zdraví devadesátky, když z toho života nebudu vlastně vůbec nic mít. Vstávat celý život ve stejnou hodinu, ať se děje, co se děje, a ve stejnou hodinu pak (opět ať se děje, co se děje) chodit spát, ve stejnou hodinu jíst atd. - to mi spíše než lidský život připomíná naprogramování robota. Lidský život je totiž právě o tom, že není - a neměl by být - „nalajnovaný“, ale že naopak se v něm děje mnoho věcí nečekaných a nepředvídaných.
Stejně tak mi přijde jako naprostý nesmysl kvůli honbě za dlouhověkostí se nejen stát naprostým asketou v jídle (což jsou nejen všichni fanatičtí vegetariáni a vegani, ale i totálně nekritičtí vyznavači „paleo diet“, „keto diet“, „raw stravy“, „dělené stravy“ atd.), ale též ani nechodit do divadla, na koncerty, na večírky a (samozřejmě) ani na cony, necestovat a nejspíš se ani nemoci zamilovat, protože to všechno jsou „nežádoucí“ vybočení z rutiny, která by přece mohla být „zdraví škodlivá“.
Navíc všechny ty představy o nutnosti chodit spát, vstávat i jíst každý den ve stejnou hodinu a minutu je nesmysl, protože příroda takto zkrátka nefunguje. Každý, kdo má doma psa nebo kočku, určitě vypozoroval, že jeden den to zvíře spí déle a jiný den kratší dobu, že jeden den má chuť na dlouhou procházku a jiný den ne, že jeden den sežere plnou misku a jiný den se žrádla skoro nedotkne… A to stejné samozřejmě vědci pozorují i u divoce žijících zvířat. Není tedy jediného rozumného důvodu, proč by to, co platí pro psy, kočky, koně, antilopy, lvy, lachtany, velryby ba dokonce i pro naše nejbližší příbuzné gorily a šimpanze, nemělo platit pro nás, lidi. (Popírače evoluce důrazně žádám, aby se nevyjadřovali a odešli svá moudra šířit na kreacionistické weby.)
Pokud někdo sám sebe přesvědčí, jak strašně moc mu změna času „škodí“, opravdu bude mít několik dní nebo týdnů pocit, že mu ten posun hodinek „rozhodil organismus“ - ovšem nikoli proto, že by tomu tak objektivně bylo, ale protože si to zkrátka vsugeroval.
Desetitisíce Čechů (a pochopitelně i jiných Evropanů) létají na dovolené do Bulharska, Řecka, Turecka, Egypta, na Kanárské ostrovy nebo dokonce do ještě exotičtějších (a tedy i vzdálenějších) destinací, kde platí jiný čas než u nás - je tam o nějakou tu hodinu více či méně - přesto nikdo z nich nepláče, že by měl zkaženou dovolenou, protože si na tu změnu času „nemůže zvyknout“.
Statisíce lidí na celém světa jednou, dvakrát i víckrát do roka z pracovních důvodů či „jenom tak pro zábavu“ (tedy jako turisté) odletí někam na opačný konec planety, kde je tudíž úplně jiný čas a - světe, div se - nikoho z nich to ani nezabilo ani mu na zdraví nijak neublížilo. Svou dlouhověkostí jsou proslulí především Japonci a další východoasiati (obyvatelé Tchajwanu, Hongkongu, Singapuru a jižní Koreje), z nichž velká část v důchodu hodně cestuje po světě, a to od Evropy přes Ameriku až po Austrálii nebo Afriku. Každý rok tudíž letí přes několik (mnoho) časových pásem a obíhají turistické památky v zemích (třeba tady u nás v Praze, Českém Krumlově a jinde), ve kterých je poledne v době, kdy u nich doma je hluboká noc - a přesto nejen, že zůstávají nejvíce dlouhověkými lidmi na planetě, ale jejich průměrná délka života stále roste, byť nyní řádově už jen o malé zlomky roků.
Kdyby byly změny času tak moc zdraví škodlivé, musela by průměrná délka dožití nejvíce klesat v těch zemích, jejichž občané hodně cestují. Přesto nic podobného nepozorujeme.
A jen tak mezi námi, není mi jasné, co je „zdravého“ na vstávání v půl šesté ráno. Naprostá většina lidí v tuto šílenou hodinu vstává jen proto a jen tehdy, když musí. Ano, existují výjimky - jako byl třeba „starej Procházka“, kterého nepřestanu proklínat - jimž je něco podobného příjemné. Naprosté většině lidí ovšem není.
Psala jsem o tom už mockrát, že největším neštěstím není samotná změna času jako taková, ale skutečnost, že v naší zemi je běžné fungování celé společnosti (pracovní doba většiny lidí, otevírací doba v obchodech a na úřadech, ordinační hodiny u doktorů atd.) stále nastaveno jako za starého mocnářství, ačkoliv to už nemá jediný racionální důvod. Franta Pepa Jednička je už víc jak sto let ve hlíně a v zemědělství (kde možná by brzké vstávání mělo ještě nějaký smysl) pracuje ani ne 5 % populace.
Pokud tedy pan autor článku chce vstávat v zimě za tmy v půl páté ráno, je to jeho osobní hobby. Jestliže si ovšem myslí, že tím nějak extra prospívá svému zdraví, dovolila bych si o tom pochybovat. Na rozdíl od vlků je člověk spíše denní živočich, takže být aktivní za hluboké tmy pro něj příliš přirozené není. Dokud neexistovalo umělé osvětlení, lidé v našich zeměpisných šířkách chodili spát i vstávali „se Slunkem“, tedy jinými slovy v létě byli aktivní daleko delší část dne než v zimě.
Pokud tedy pan autor vyznává jakousi hypotetickou „přirozenost“, měl by asi - tak jako naši předkové - v zimě spíše vyspávat do osmi nebo do devíti, případně se tak maximálně snažit „bojovat“ za to, aby pracovní doba začínala jindy v zimě a jindy v létě.
Osobně bych ovšem byla nejraději, kdyby fanatici „zdravého životního stylu“ nebojovali za nic, a především se nesnažili tento svůj životní styl nutit všem ostatním. Tento můj vzkaz platí zejména pro všechny otravné skřivany - nikdo vás nenutí být vzhůru do půlnoci, tak buďte tak laskaví a nesnažte se zase nás, sovy, „tahat za nohu z postele“ v pět ráno. Děkuji.
A co se změn času týče, nejrozumnější je se jimi vůbec nijak nestresovat. Co takhle představovat si, že jsem odcestoval(a) do jiné země?
Pojďme to vzít tak, že 27. 10. všichni odlétáme do Egypta a na jaře se z toho Egypta zase vrátíme.
Souvisící články:
