Článek
Prezidentova situace byla opravdu beznadějná. Benešův zdravotní stav byl v únoru 1948 kritický. Po několika mrtvicích byl spíše stínem toho rozhodného muže let minulých, který bojoval o obnovu své země. Trpěl Menièrovou nemocí, migrénami, chodil o holi, chvílemi ztrácel řeč. Chatrné zdraví mu znemožňovalo energicky a rozhodně jednat. Československo se navíc nacházelo v sovětské sféře vlivu, což se jasně projevilo už v roce 1947, kdy muselo pod tlakem Moskvy odmítnout Marshallův plán i přesto, že se na něm vláda nejdříve shodla. Edvard Beneš si byl plně vědom hrozby sovětské intervence v případě jakéhokoliv otevřeného odporu.
Doma navíc sílila Komunistická strana Československa, která ve volbách v roce 1946 získala spolu s Komunistickou stranou Slovenska 38 % hlasů a komunisté tak obsadili klíčové pozice ve vládě, včetně ministerstva vnitra, které kontrolovalo policii. S mocí nad ozbrojenými složkami a uměním mobilizovat davy prostřednictvím „spontánních“ demonstrací a dělnických delegací pak byla cesta k úplnému převzetí moci nevyhnutelná.
Krize vyvrcholila, když komunistický ministr vnitra Václav Nosek začal protiprávně čistit policii od nekomunistických důstojníků. V reakci na to podalo 20. února 1948 dvanáct nekomunistických ministrů demisi. Den nato se přidali další dva. Doufali, že Beneš demisi nepřijme, jmenuje úřednickou vládu a vypíše nové volby, ve kterých by došlo k oslabení komunistů.
Ti však byli na tuto situaci připraveni. Okamžitě obsadili redakce nekomunistických novin, čímž znemožnili jakékoli opoziční vyjádření. Do ulic poslali Lidové milice, které obsazovaly sídla rezignovaných ministrů a dalších důležitých institucí. V podnicích se horečně zakládaly akční výbory Národní fronty, které měly za úkol „čistit“ veřejnost a její mínění.
Jedním z nejúdernějších tahů komunistů byla generální stávka vyhlášená na 24. února. Ačkoliv byla prezentována jako spontánní projev vůle lidu, šlo o pečlivě připravenou a organizovanou akci. Ulice Prahy zaplavily davy dělníků provolávající hesla na podporu Gottwalda. Zároveň začalo zatýkání nepohodlných osob z řad demokratů. Poslední zoufalý pokus o odpor představovala studentská demonstrace z 25. února. Studenti se vydali na pochod k Pražskému hradu, aby podpořili prezidenta, ale u Malostranského náměstí byli brutálně rozehnáni ozbrojenými složkami, policií a Lidovými milicemi. Došlo k bití, zatýkání, a dokonce i střelbě. Tento symbolický moment ukázal, že komunisté ovládají ulice i ozbrojenou sílu.
Lidové milice, 26.2.1948
Beneš se ocitl pod drtivým tlakem. Klement Gottwald mu osobně vyhrožoval další eskalací násilí a zatýkáním. Zlomený nemocí a pod tíhou odpovědnosti, Beneš 25. února 1948 přijal demisi ministrů a jmenoval novou vládu, ve které měli komunisté jasnou převahu. Mohli slavit. Nyní již měli veškerou moc ve svých rukou a už jim nic nebránilo začít ohýbat společnost k obrazu svému.
Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.
Po takzvaném „Vítězném únoru“ zůstal Edvard Beneš prezidentem už jen krátce. S novými poměry nesouhlasil, jeho vliv se zmenšoval. Pokusil se ještě zamezit definitivnímu převzetí moci komunisty, když odmítl podepsat novou ústavu, takzvanou Ústavu 9. května. Bylo to jeho poslední velké NE. Nakonec, s podlomeným zdravím a znechucen vývojem událostí, podepsal druhého června abdikační listinu a o pět dní později z úřadu prezidenta republiky odstoupil. Čtrnáctého června už vládl Pražskému hradu Gottwald. Krátce nato, 3. září 1948, zemřel dr. Edvard Beneš, známý také jako Prezident Budovatel či Prezident Obnovitel a autor výroku Věrni zůstaneme, ve své vile v Sezimově Ústí.
Jeho tragický osud symbolicky uzavřel kapitolu československých dějin, kdy se malý stát v srdci Evropy pokusil udržet svoji svobodu, ale byl pohlcen mocenskou realitou studené války.
