Deset důvodů, proč nemít děti

Sice nechápu, čím byl ten článek natolik odrazující od rodičovství, nicméně nebyla bych to já, aby mně v hlavě nezačaly okamžitě hýřit myšlenky o tom, co bych asi tak napsala, kdybych opravdu někoho chtěla odradit od rodičovství. A zase bych to nebyla já, kdyby se mi ty myšlenky každou chvíli nevracely. A tak jsem se nakonec rozhodla tento článek napsat, alespoň se těch myšlenek konečně zbavím. Tak tedy, tu je deset důvodu, proč nemít děti.

Začíná to už během těhotenství. Na těhotenském testu najdete vysněné dvě čárky. Vy se začnete radovat, ale ta radost se během chviličky změní na strach z toho, zda tam ty dvě čárky budou i další den. Pokud jste úzkostliví jako já, objeví se i  myšlenky na to, zda jsou ty dvě čárky skutečně znakem fyziologického těhotenství.

Potom si skočíte na gynekologii, kde vás uklidní, že nemusíte mít obavy, protože jasně vidí gestační váček, tudíž se nejedná ani o mimoděložné těhotenství a ani o jeden z některých těch nádorů, u kterých je rovněž zvýšená hladina hCG jako u těhotenství.

Když si vychutnáte tuto potěšující zprávu, začne vám ale rázem dělat starosti sdělení, že vzhledem ke krátké době těhotenství zatím není vidět srdíčko. A vy se až do další lékařské prohlídky strachujete, aby se to srdíčko objevilo.

„Hurá“, objevilo se, cítíte se šťastní, ale ouha, dostáváte žádanku na prvotrimestrální screening. Je přece potřeba vyšetřit plod ohledně strukturálních a chromozomálních vad plodu, rizika rozvoje preeklampsie ve II. a III. trimestru a růstové restrikce ve III. trimestru. Takže zase nemáte klid, protože se bojíte toho, že by vaše dítě mohlo mít Downův syndrom, což je většinou jediná věc, z toho co se vyšetřuje, o které tušíte, co si pod ní představit. A pak doma googlíte, co je to ten Edwardsům a Patauův syndrom, abyste následně byli vyděšení ještě víc.

Pokud je screening negativní, tak si na chvíli myslíte, že máte od toho šíleného strachu klid, ale lékař vám pro jistotu velmi důkladně vysvětlí, že výsledkem je pouze pravděpodobnost, z čehož vyplývá, že jednou za čas se holt narodí postižené dítě, které se na ultrazvuku jevilo jako zdravé. Navíc hned začnete plánovat druhý screening, aby se vědělo, zda miminko nemá srdeční či rozštěpovou vadu.

A takhle to jde dál po celé těhotenství i po celý život. Pořád se o dítě bojíte. Máte strach, aby nedošlo k nějakému jeho poškození během porodu nebo aby mu nevyšla nějaká vážná nemoc ze screeningu z krve z patičky.

Bedlivě pozorujete vývoj svého děťátka a studujete vývojové tabulky, abyste měli jistotu, že vaše dítě v ničem nezaostává. Děsíte se každé nemoci i každého očkování. Bojíte se, aby dítě neutrpělo nějaký vážný úraz. A kolem osmnáctého měsíce vyšilujete z toho, zda vaše dítě nemá autismus. Vyplňování screeningového testu M-CHAT totiž často znervózní i rodiče, které do té doby vůbec nenapadlo, že by s jejich dítětem mohlo být cokoli v nepořádku.

Když dítě trochu povyroste, začne se rodič navíc bát, aby dítě dobře zapadlo do kolektivu, aby mu to šlo ve škole, aby se nechytlo špatné party, aby nebylo na něčem závislé, aby dodělalo školu, aby si nepořídilo dítě ještě samo v dětském věku. Aby si našlo dobrou práci… A má-li to dítě pak své děti, opakuje se to celé i s vnoučaty.

Děti stojí spoustu peněz. A stejně jako se o ně začínáte bát již v těhotenství, tak vás stojí pěknou řádku peněz už v těhotenství. Jen za screeningy dáte přibližně 2 500 Kč. Další peníze padnou na fotky a videa z ultrazvuku, ty vás přijdou přibližně na 200 Kč - 1 500 Kč, záleží na tom, jaký záznam přesně chcete. Pak tu máme nějakou tu výbavičku pro dítě - autosedačka vajíčko s isofixem cca 5 000 Kč, dětská postýlka cca 3 000 Kč, matrace do postýlky cca 1 500 Kč, 2 prostěradla cca 5 00 Kč, peřinka do postýlky cca 1 500 Kč, dvoje povlečení na peřinku cca 7 00 Kč, hnízdo do postýlky cca 1 000 Kč, monitor dechu cca 3 000 Kč, kočárek cca 15 000 Kč, nosítko cca 3 000 Kč, přebalovací pult cca 5 000 Kč, mycí lehátko cca 3 00 Kč, spací vak cca 1 000 Kč, přenosná postýlka cca 1 500 Kč, zavinovačka cca 1 000 Kč, deka do kočárku cca 500 Kč, fusak cca 1 500 Kč, hrací deka cca 1 500 Kč, dvě osušky cca 3 00 Kč, deset látkových plen cca 300 Kč, koš na pleny cca 1 000 Kč, chůvička cca 3 000 Kč, oblečení, hračky a různé drobnosti cca 5 000 Kč. Dítě se tedy ještě ani nenarodilo a už vás stálo přes padesát tisíc (53 800 Kč). A to jsem určitě ještě na něco zapomněla a nezapočítala jsem výdaje matky na nové oblečení, vitamíny a kosmetiku.

Pokud se vám daří kojit a dítě nemá žádné zvláštní potřeby, můžete si po porodu po finanční stránce trošku odfrknout. Jediným větším výdajem budou jen plenky, které vás vyjdou měsíčně cca na 1 500 Kč, záleží na značce a na tom, jak často miminko přebalujete. Já počítám s přebalováním osmkrát denně. Pokud se kojení nezdařilo a dítě je na umělém mléku, prý se ta péče o dítě dost prodraží. Já jsem měla děti kojené, takže úplně netuším, kolik stojí mít dítě plně na UM, ale prý je to docela masakr. Stejně tak prý stojí balík třeba i speciální kosmetika pro miminka s problematickou pletí.

Když pak dítě trochu povyroste, čekají vás nové náklady. Pokud dáte dítě do státní školky, můžete počítat se školným ve výši přibližně od 300 Kč měsíčně do 2000 Kč, školné v soukromé školce může být však až mnohanásobně vyšší. Cena kroužků se liší, nás kroužky stojí téměř 20 000 Kč za pololetí za jedno dítě. Stejně tak se liší ceny za tábory. My letos vysíláme starší dítko na dva pětidenní příměstské tábory a mladší na jeden pětidenní příměstský tábor a jeden čtyřdenní pobytový tábor a celkem nás to vyšlo asi na 16 000 Kč, a to bych řekla, že jsme zvolili spíše ty levnější možnosti.

Vzhledem k tomu, že jsou děti ve vývinu, tak stále rostou. A také jim roste noha. Takže jim stále kupujete nové a nové oblečení a nové a nové boty. Někdy se klidně i stane, že na začátku léta dítěti koupíte sandály a v polovině léta kupujete další. A k tomu nové tenisky, protože ty z konce jara mu jsou samozřejmě také už malé. A k tomu nové bačkory, pantofle k vodě a gumáky, protože to všechno je dítěti malé. Během čtvrt roku tak třeba jen za boty pro jedno dítě utratíte několik tisíc korun. Pokud k tomu dítě i vyrostlo do výšky, budete muset koupit i nějaké nové oblečení, což vás také může vyjít i na pár tisíc.

Potom tu máme výdaje za hračky, knížky, tablety, mobily, sportovní vybavení, výtvarné potřeby atd. Tady je ta útrata strašně individuální. Já nedávno kupovala nějaký board (nejspíš asi pennyboard, ale nejsem si jistá, zamrzla jsem u skateboardu) a vyšel mě asi na 2 000 Kč a za dvě dětská kola jsem dala s nějakými těmi doplňky dokonce 20 000 Kč. A vzhledem k tomu, že naše děti rády výtvarničí, řekla bych, že každý měsíc utratím minimálně tak tisícovku za nové pastelky, akrylky, za plátýnka, čtvrtky, omalovánky, tvořivé sady a za další věci, které se dětem hodí na vyrábění.

A s věkem se prý ta finanční náročnost ještě zvyšuje, do toho ale úplně nevidím, našim dětem jsou teprve čtyři roky a šest let. Takže o tom, jak je to dál, musí poreferovat někdo jiný.

Ano, děti opravdu vše zničí, zejména pak naše dcera. Asi dva roky zpátky jsme se rozhodli dětem zařídit pokojíček novým nábytkem. Pokoj jsme vymalovali a dětem jsme pořídili nové postele, psací stoly, židle, prádelníky a skříně na hračky. A k tomu ještě každý dostal nad postel nástěnku a k ní balíček stíratelných fixů. Děti jsme důsledně poučili o tom, že fixy jsou jen na tabuli a nesmí s nimi kreslit nikde jinde. A že ani nesmí na tabuli kreslit jinými fixami než těmi, které právě dostaly. Přesto již jen pár hodin poté, co děti dostaly fixy (a tedy pár dní po novém vymalování), počmárala dcera zeď a také postel lihovkou. Měla k tomu výborný důvod. Stíratelné fixy někde ztratila, a tak do obývacího pokoje přinesla židli, z té vylezla na skříňku a ze skříňky pak už pohodlně dosáhla na poličku, kde byly uložené lihové fixy, které jí přišly docela stejné jako ty stíratelné. Když pak pokreslila celou tabuli, zjistila, že nejde smazat, a tak se musela přesunout kreslit jinam. To dá přece rozum, ne?

Mimochodem, dnes, v době, kdy jsem si myslela, že už mají nějaký ten rozum, pomalovaly doma děti fixami dřevěný sloupek. Hrály si totiž na lékaře a potřebovaly se u něčeho změřit. Tedy nejen oni, změřit potřeboval i zástup panenek a plyšáků. Dcera se pak nějak rozjela a k měření dokreslila fixou ještě nějakou postavičku, asi paní doktorku nebo možná princeznu. Asi aby se děti v ordinaci cítily příjemně a nebály se injekcí. Kdo ví.

Kromě nábytku děti ničí samozřejmě i oblečení. Zejména dcera je na to snad vyloženě expert. Nemine snad den, aby na sebe něco nevylila, nevykydla nebo se od něčeho neumazala venku. Navíc má takový talent, že když už se umaže, tak se umaže tak, že to z oblečení nejde vyprat. Je to holt šikulka.

Nevím, čím to je, ale děti z nějakého důvodu milují fekální humor, takže s nimi člověk žije neustále v tom, že poslouchá předělávky písničky „Já tak rád trsám, trsám“ z Madagaskaru na „Já tak rád kakám, kakám“, případně „Já tak rád prdím, prdím“ či „Já tak moc smrdím, smrdím“. Do postelí vám pak tahají polštáře ve tvaru hovínka a při pohledu na ně se chechtají jak blázni. Případně ukazují jeden druhému na zadek a volají „zadek, zadeček, zadek, zadeček“ a rovněž se u toho smějí jako blázen.

A nejhorší je, že ani s pubertou je to nepřejde, naopak to bude nejspíš ještě horší. Alespoň tak soudím podle toho, jak se projevuje synovec. A ten mi nedávno s velkým nadšením pouštěl video, ve kterém ukazovali různé druhy prdů a smál se u toho jak šílenec a koukal se na něj znovu a znovu, aniž by se jeho výbuchy smíchu z videa nějak zmenšovaly.

Děti uklízí nerady. Za to moc rády dělají bordel a dokáží ho vytvořit opravdu velmi rychle. A při jeho vytváření dokážou být opravdu velmi kreativní a důmyslní. Víc k tomu snad ani není potřeba říkat. Snad jen to, že pořád doufám, že se jednou bez boje dočkám toho, že pokojíček nebude jedna velká překážková dráha. Zatím mám však spíš pocit, že čím více se děti snaží uklízet, tím šílenější nepořádek v pokoji mají. Dokonale srovnaní plyšáci a skvěle učesané panenky jsou prý totiž důležitější než to, zda se dá bez problémů dostat ke skříni s oblečením. Ach jo, asi to ani tentokrát bez boje nepůjde.

Děti mají takovou zvláštní vlastnost. Najedí se a přesto, že jedly příborem, hned po jídle se otřely do ubrousku a následně si došly umýt pusu i ruce, obojí mají nadále upatlané. Kolem pusy se jim rýsují „vousy“ od jídla a ruce jim zůstávají mastné či lepkavé. A když poté, co dítě trvá na tom, že lépe to nejde, se do jeho očištění vložíte vy sami, s překvapením zjistíte, že ono to skutečně lépe nejde!

Děti také mají jakýsi vnitřní radar, který jim radí, kde se zrovna mohou nejlépe umazat. Díky němu mají jen malý zájem o to jít se klouzat na klouzačku, když je zrovna čistá, ale nutně se potřebují sklouznout v okamžiku, kdy je nejen mokrá, ale i totálně mega zabahněná. Také jim pomáhá kydnout si na nové tričko právě takovou omáčku, která z něj nikdy dokonale nepustí.

Miminko vás bude klidně budit v noci svým pláčem co dvě hodiny a pokud k němu okamžitě nepřiběhnete, začne řvát jak tur. Ne, to je lež. Ono bude řvát dál jako tur, i když k němu hned přiběhnete, protože kromě toho, že bude mít potřebu vaší blízkosti, bude chtít také pravděpodobně přebalit nebo nakojit. Nebo ho bude něco bolet. Často se stává, že jsou to všechny tyto možnosti najednou. To potom dítě dokáže řvát opravdu velmi vytrvale a velmi vztekle, dokud nejsou naplněny všechny jeho potřeby.

Ani když se děti naučí mluvit, tak to s nimi není o moc lepší. Naučit dítě, že nejste hluší, tudíž vám opravdu stačí říct něco normálním hlasem a není potřeba na vás křičet, je výkon hodný zenového mistra. Nadlidským úkolem je také naučit děti, že nemají svým jekotem skákat ostatním do řeči, ječet na lidi při telefonování a největší výzvou pak je zvládnout jejich projevy v okamžiku, kdy se spolu dohadují nebo propadly nějaké divoké hře, při které křičí, nahlas výskají a mají další hlučné projevy. Obojí si je navzájem překvapivě dost podobné a obojí je i podobně nesnesitelné.

I když jste před dětmi běžně četli třeba odbornou literaturu, sbírky zákonů a z beletrie klasiky, po narození dětí budete dlouhou dobu číst maximálně tak Binga, Prasátko Pepinu, Tlapkovou patrolu, Šmouly a My Little Pony. A máte-li extra štěstí tak i klasické pohádky, Povídání o pejskovi a kočičce, Martínkovu čítanku či Honzíkovu cestu. Nebo nějakou dětskou naučnou knížku. Ty jsou vlastně docela fajn. I dospělák se z nich kolikrát dozví něco nového, někdy se i stane, že konečně pochopí to, co nikdy nechápal. Mnohem horší ale je, že to pak musí vysvětlit i dětem, ony jsou v těchto knížkách totiž pro děti akorát ty obrázky, text si stejně musí přečíst rodič, zapamatovat si ho a potom ho vysvětlit dítěti vlastními slovy. Každopádně s časem na vlastní knihy se můžete rozloučit.

Stejně tak se můžete rozloučit s koukáním na pořady pro dospělé. Pápá zprávy, pápá hokeji, pápá kriminálky. Vítej Bingu, Pepino, Berunko, Bambulíne, Františku, Fanynko, Filípku, Michale, Bambuláčku, Bambulinko a Kájo. Vítejte Superpříšerky a štěňátka z Tlapkové patroly, vítejte Šmoulové. Tary a Arianko, vás nevítám, ale vy se k nám stejně vetřete, ať jste vítaní nebo ne, že jo?

Sbohem dejte i vaší oblíbené hudbě. Od teď budete poslouchat písničky z Cocomelonu a písničky od autorů jako jsou Martina Jelenová a Míša Růžičková. Naštěstí to, snad abyste z toho úplně nezešíleli, budou prokládat i písničkami od Štístka a Poupěnky, které se už i dají docela poslouchat. I když poslouchat hodinu v kuse Parádu je také poněkud na palici.

Dobrá, když se poštěstí, kromě výše zmíněného si děti oblíbí i vaši oblíbenou hudbu. Zde je však další nebezpečenství, které číhá v tom, že se vaše dítě rozhodne zpívat část některé z oblíbených dospěláckých písní nahlas před nějakým tím konzervativnějším publikem. A vybere si zrovna Přirození od Harleje nebo dokonce Mám v … na lehátku od Horkýže Slíže. To už by bylo snad lepší, kdyby zanotovalo „bác bác bumbác, haťa paťa zumba, bác bác bumbám, haťa paťa bum“.

Dětské vnímání času se naprosto liší od toho, jak čas vnímají dospělí. Dítěti můžete tisíckrát opakovat, že děsně spěcháte, ale ono si dál udržuje to své šnečí tempo. A to i v případě, že se rozběsníte tak, že vaše dospělé okolí přemýšlí, zda vám nezavolat sanitku a nenechat vás s nervovým kolapsem odvézt rovnou do Bohnic. S dítětem to ani nehne a ještě vám drze oponuje, že přece pospíchá a tu panenku opravdu muselo obléknout a sbalit s sebou pro ni ven věci, protože je to jako jeho dítě a děti se přece doma samotné nenechávají.

„Hey, matko, čekuj, tohle je moje bestie. Ne, s Tomem už nejsem CF, je to skibidi incel. Kdybych se s ním bavil, zkazil bych si auru. Schimpanzini banananini.“

"Maminko (gesto facepalmu), mohl bych, prosím, dostat za tu pomoc alespoň dvě stovky? Nutně si potřebuju koupit tenhle merch. Je to fák wauwa fíčura. A navíc je fák mega kjůt. Ne jo? Omg, KMS!!! Chimpanzini strawberini!!! Disuju tě!!!

Vážně máte na něco takového náladu?