Děsivý osud egyptských mumií: Lidé je jedli, vyráběli z nich léky nebo je rozbalovali na večírcích

Mumifikace se ve starověkém Egyptě prováděla přibližně od roku 3500 před naším letopočtem až do 7. století našeho letopočtu. Zpočátku šlo jen o přirozené vysoušení těl v pouštním písku, postupně se však techniky zdokonalovaly natolik, že celý proces trval až 70 dní. Tělo se nejprve uložilo do natronu a následně ošetřovalo směsí rostlinných olejů, aromatických pryskyřic a dalších látek, jež měly zabránit rozkladu.

Řezem na levé straně podbřišku se z těla zároveň vyjímaly všechny orgány kromě srdce, které Egypťané považovali za centrum moudrosti a za orgán nezbytný pro posmrtný soud. Při něm ho bůh Anubis zvážil proti peru bohyně spravedlnosti Maat – pokud bylo těžší, čekalo zesnulého věčné zatracení. Jestliže srdce v těle z nějakého důvodu chybělo, dal se místo něj použít amulet srdečního skaraba, jenž ho v podsvětí dokázal nahradit.

Ostatní vnitřnosti se ukládaly do kanop – nádob, jež se v pozdějších obdobích zdobily hlavami pohřebních bohů známých jako čtyři Horovi synové. Pouze mozek se vyhazoval, protože z hlediska egyptského náboženství neměl žádný význam. Oči se někdy nahrazovaly kamínky nebo dokonce malými cibulkami.

Na ovázání těla se spotřebovalo až 150 metrů plátna. Kvalita použitého materiálu a úroveň péče o tělo se samozřejmě lišila v závislosti na majetku a společenském postavení zesnulého. Bohatí Egypťané a faraoni si mohli dovolit také velké množství šperků a ochranných amuletů, které jim balzamovači za doprovodu náboženských a magických formulí vkládali na tělo a mezi vrstvy obinadel.

Právě tyto drahocenné předměty se staly lákadlem pro vykradače hrobů – a často byly tím prvním, co se pokoušeli uloupit. Postupem času však získaly cenu i samotné mumie. Důvody, k nimž se ještě poměrně nedávno používaly, nám z dnešního pohledu mohou připadat děsivé.

Mumifikované ostatky starověkých Egypťanů se začaly považovat za lék vlastně omylem – mohla za to chyba v překladu. V Persii totiž vyvěrala živice, jíž se přisuzovaly léčivé účinky. Tmavá látka svou konzistencí připomínala vosk, a tak se pro ni vžily výrazy jako múmiyá (označující živici, asfalt či dehet) nebo múm (vosk). Samotné slovo mumie je pak od těchto termínů odvozeno, protože při balzamování se používaly látky podobného vzhledu a složení.

Jenže Evropané to pochopili jinak – domnívali se, že léčivá hmota pochází přímo z mumifikovaných těl, a místo perské živice konzumovali egyptské nebožtíky.

Do Evropy se mumie dovážely přibližně od 11. století, tedy v době křížových výprav. Těla se drtila na prášek nebo se z nich připravovaly tinktury, které lékaři doporučovali jako zázračný všelék, jenž měl vyléčit takřka cokoli – od bolestí hlavy až po mor.

Chuť takových medikamentů musela být odporná – proto se užívaly s medem, nebo se vtíraly do kůže. V průběhu 16. a 17. století se pak z toho stala doslova posedlost – věřilo se totiž, že konzumací ostatků člověk získá sílu a životní energii zesnulého. Například anglický král Karel II. (1630–1685) si kvůli tomu roztíral prášek z mumií po celém těle, protože byl přesvědčený, že tím získá „starobylou velkolepost“ dávných faraonů.

V roce 1798 podpořila poptávku po mumiích také Napoleonova expedice do Egypta. Bohatí Evropané to začali okamžitě napodobovat a sami se vydávali do Egypta, aby si obstarali mumie a další artefakty přímo na místních trzích. To připravilo živnou půdu pro vykradače hrobů a nejrůznější podvodníky, kteří se neštítili prodávat i padělky (často se jednalo o těla chudých Egypťanů upravená tak, aby připomínala opravdové mumie).

Prášek z mumií si našel cestu také na malířská plátna. Vznikla z něj zvláštní barva známá jako „mumiová hněď“, jež se používala k vytváření teplých, tlumených odstínů především na portrétech.

Uplatnění však našla i pohřební obinadla. Američan August Stanwood je v 19. století používal k výrobě hnědého papíru, do kterého řezníci a hokynáři balili maso a další potraviny. Tato praxe skončila až poté, co vypukla epidemie cholery – tehdy si lidé začali uvědomovat, že používání starověkých mrtvol v potravinářství není příliš bezpečné.

Za průkopníky veřejného rozbalování mumií se považují především italský badatel a bývalý cirkusák Giovanni Belzoni (1778–1823) a chirurg Thomas Joseph Pettigrew (1791–1865), který mu zpočátku asistoval. Belzoni v tom viděl jedinečnou příležitost, jak pohádkově zbohatnout – mumie totiž představovala cosi záhadného a lidé se nemohli dočkat, co pod vrstvami plátna uvidí. Zároveň to byl způsob, jak přilákat potenciální kupce a nabízet jim dovezené artefakty.

Pettigrew (známý poté jako Mummy Pettigrew ) pak v rozbalování mumií pokračoval – nejprve na vědeckých fórech, později i před stovkami diváků. Získané poznatky zaznamenal ve svém díle History of Egyptian Mummies (Historie egyptských mumií), jenž vyšlo roku 1834.

Z veřejných a do jisté míry vzdělávacích akcí se však mumie postupně přesunuly i do soukromých salonů movitých Angličanů, kde vědeckou zvědavost vystřídala morbidní zábava – mumie se při nich rozbalovaly jen pro pobavení opilých hostů.

O nic lepší nebylo ani domácí vystavování ostatků. Lidé, kteří si nemohli dovolit celou mumii, si zakoupili alespoň její ruku nebo nohu a uložili si ji do vitríny nad krbem jako exotickou dekoraci.

Posedlost mumiemi trvala dlouho – od počátku 11. století byly stovky tisíc lidských ostatků rozdrceny, snědeny a nenávratně zničeny. S úctou se nezacházelo ani s mumiemi zvířat – v roce 1890 se do Londýna dovezlo 180 tisíc mumií koček, které posloužily jako zemědělské hnojivo.

Hlasy, jež by podobné chování označovaly za nehumánní nebo hloupé, se ozývaly jen zřídka. Přesto už v roce 1564 odhalil královský lékař Guy de la Fontaine během návštěvy Alexandrie, že část mumií ve skutečnosti pocházela z nedávno zesnulých rolníků, a začal tak o jejich léčebném účinku pochybovat.

O několik staletí později pak anglický malíř Edward Burne-Jones (1833–1898) znechuceně zakopal barvu z mumií na zahradě, když se dozvěděl, z čeho se vyrábí.

Rozbalování mumií na veřejnosti zase odsoudil anonymní autor v satirickém časopise Figaro v Londýně z roku 1837, který uvedl:

Lze tedy říci, že drancování mumií definitivně ustalo až na konci 19. století. Od té doby lidé konečně uznali jejich historický význam a začali s nimi nakládat s větší důstojností a úctou. Přispěl k tomu i rozvoj vědy – objev rentgenu přinesl nový způsob, jak šetrně zkoumat mumifikovaná těla, aniž by se musela rozbalit. Tuto techniku vědci poprvé použili v roce 1896 v Německu, kdy zrentgenovali mumii asi čtyřletého chlapce z počátku ptolemaiovského období.

A co si myslíte vy? Překvapilo vás, jak lidé v minulosti zacházeli s ostatky starověkých Egypťanů?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: