Článek
„Když dva dělají totéž, není to totéž.“ Zatímco Poláci a Ukrajinci likvidují památníky ruské nadvlády a bolševického a stalinského teroru, Rusové ničí naopak pomníky obětí tohoto teroru! O tom, že by jim zbudovali monumentální památník velikosti volgogradské Matky Vlasti, odpovídají rozsahu stalinského teroru a počtu obětí komunismu, nemůže být řeči.
Hřbitov vězňů Vorkutlagu - Jur-šor (Vorkuta)
Jsou směšné, trapné ty hejty ruské propagandy trefující se do Banderových soch na Ukrajině, zvláště pak v momentě, kdy moskevském metru znovu odhalili monumentální reliéf s masovým vrahem Stalinem.
Banderova pamětní deska na muzeu ve Stryji z r. 2009
Hysterické reakce „rusofilních humanistů“ vyvolalo již odhalení Banderova památníku ve Stryji v r. 2009, kdy se ovšem mimochodem rovněž bez jakéhokoliv humbuku do moskevského metra se vrátil basreliéf s textem původní sovětské hymny, oslavujícím nejen diktátora Josifa Stalina, ale i vůdce bolševické revoluce Lenina!
Přičemž neexistuje zásadní rozdíl mezi řáděním tzv. banderovců a sovětských útvarů NKVD – snad jenom v tom smyslu, že sovětští čekisté (OGPU/NKVD) měli na svědomí tisíckrát více obětí a zločinů než banderovci.
Památník obětem čekistického masakru V.Balkarie
Pohřebiště obětí NKVD - Horní Balkarie
VIZ „Masakr v Balkarii - kapitola z historie sovětských zločinů a ruské genocidy kavkazských národů“: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-horni-balkarie-kapitola-z-historie-sovetskych-zlocinu-a-epizoda-ruske-genocidy-kavkazskych-narodu-138439
bandera&stalin&lenin_6151696
Mimo to, při posuzování činnosti banderovců (UPA) se 1) vyzdvihují pouze excesy a přehlíží hlavní část jejich působení – boj proti Rudé armádě i Wehrmachtu; 2) rusofilové i ruští historici se zároveň vesměs vyhýbají tématu účasti sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a SS (jmenovitě zvěrstvům Kaminského brigády, RONA, divize SS Družina atd.), 3) ačkoliv proti Rudé armádě bojovaly statisíce etnických Rusů a příslušníků národů SSSR (min. 1,5 milionu mužů); 4) dezoláti a rusofilové láteřící nad zločiny banderovců hned druhým dechem vesměs vyjadřují obdiv k stalinismu a bagatelizují bolševický teror i současnou ruskou genocidu; 5) Perličkou je pak trapná dehonestace Bandery, který strávil většinu 2. světové války v nacistickém koncentráku, obdivovateli masového vraha Stalina nebo autorů rudého teroru Lenina a Dzeržinského, jejichž tisíce soch a pomníků krášlí každou ruskou obec.
VIZ "Komunistické symboly jako memento i známka absence společenské morálky a fikce právního státu": https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-komunisticke-symboly-jako-memento-i-znamka-absence-spolecenske-moralky-a-fikce-pravniho-statu-143869
Vrcholem arogance a drzosti je dehonestace rozhodnutí českých úřadů přemístit sochu sovětského maršála z pražského náměstí do ústraní ze strany fašistického režimu, který v téže době systematicky likviduje památníky obětí bolševických hord a stalinského režimu, včetně memoriálu Katyňského režimu, přičemž nejeden z jeho protagonistů – jako někdejší generální prokurátor Roman Ruděnko - zajímá dnes čestné místo v oficiální ruské historii.
Ruděnko na ruské poštovní známce z r. 2015
Co však lze očekávat od představitelů „nového Ruska“, jestliže třeba Stalinův „Mistr kat“, generál NKVD, náčelník Kommandantury a vrchní popravčí Lubjanky Vasilij Blochin, je dnes prezentován v síni slávy FSB jako vzorný pracovník tajné policie. Bolševický kat, který podle nejreálnějších odhadů vlastnoručně zabil na 15 tisíc lidí a popravy 50 tisíc osob řídil.
(Po smrti Stalina byl sice Blochin „ze zdravotních důvodů“ propuštěn a následně zbaven hodnosti generála a všech řádů, ovšem koncem 60. let mu byla vrácena hodnost i metály, včetně Řádu rudého praporu (kterým byl v říjnu 1940 vyznamenán za osobní podíl na vraždě 7000 polských válečných zajatců během Katyňského masakru v létě téhož roku), čímž byl fakticky rehabilitován.)
Viz blog „Generál Blochin, oblíbený Stalinův popravčí aneb Zasloužilí kati Lubjanky v Síni slávy Putinovy FSB“: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-general-blochin-oblibeny-stalinuv-popravci-aneb-zaslouzili-kati-lubjanky-v-sini-slavy-fsb-134270
Součástí putlerovské revanšistické kampaně je i pseudoreforma (ideologizace) ruského školství podle direktiv režimu. Od září 2023 se ve školách přednáší dějepis podle nové učebnice, která líčí události z pohledu Kremlu a ultranacionalistických kruhů.
Autoři se v ní věnují případu odstranění sochy maršála Ivana Koněva v pražských Dejvicích, kde prý: „nacistický' starosta Prahy 6 nechal odstranit památník maršála Koněva, který tam postavili vděční Pražané na konci druhé světové války, když jeho vojska osvobodila Prahu.“
Šéf zahraničního výboru horní komory ruského parlamentu Konstantin Kosačov označil za nepřípustné znesvěcovat památníky vítězů nad nacismem a v rozhovoru s agenturou TASS zároveň kritizoval počínání „českých nácků“.
Přitom Česká republika se stará o 4224 válečných hrobů, památníků či pomníků padlých ruských vojáků. Za údržbu ruských památníků vydá Česko ročně téměř 30 milionů korun.
Nedá mi, abych nepoznamenal, že zatímco český stát pečuje – v souladu se zákonem 122/2004 Sb. i mezinárodními dohodami o péči o válečné hroby[1] – zhruba o tisíc ruských památníků a pohřebišť (na což vynakládáme stovky milionů), ruské úřady nejsou nejen schopny ani udržet v úctyhodném stavu 16 českých pohřebišť, ale ani stávající památníky zbudované českou stranou ochránit před vandalismem. Navíc, když třeba české ministerstvo obrany poslalo před několika lety šestimilionovou částku na rekonstrukci legionářského hřbitova ve Vladivostoku, ¾ z této sumy se někde cestou ztratily.
A to mají ještě ruští představitelé tolik drzosti, že si dovolí kárat Česko za rozhodnutí umístit na pomník maršála Koněva v šestém pražském obvodu doprovodnou informační tabuli uvádějící na pravou míru původní nepravdivou informaci (z r. 1980), že „vojska 1. ukrajinského frontu, zachránila 9. května 1945 Prahu před zničením“.
(Když všichni víme, že Rudá armáda dorazila do Prahy až v závěru bojů a o jejích zásluhách na „osvobození“ města svědčí mj. i skutečnost, že zde padlo 30 rudoarmějců. A nepochybně se maršál Koněv zapsal daleko víc do historie Budapešti, kterou nechal téměř srovnat se zemí během krvavého potlačování maďarského protikomunistického povstání v r. 1956. Viz České Květnové povstání 1945 a opožděné a tragické sovětské poválečné „osvobození“ ČSR: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ceske-kvetnove-povstani-1945-a-opozdene-a-tragicke-sovetske-povalecne-osvobozeni-csr-131497 )
Dá se říci, že i z přístupu k výše uvedeným válečným památníkům lze vyvodit nepřátelský poměr ruských představitelů i značné části zdejší veřejnosti nejen vůči Česku, ale i vůči objektivnímu výkladu dějin.
Každopádně, zatímco i po bolševickém agitátorovi Haškovi je třeba v Omsku, někdejším centru Kolčakovy vlády a čs. legií, pojmenovaná ulice (stejně jako v celé řadě dalších ruských měst[2]), na území bývalého Port-Arthurského hřbitova (mezi ul. Vorovskogo a Bezymjannoj v Leninském obvodě), kde jsou pohřbeny desítky Čechoslováků, se dodnes − přes veškerou snahu české vlády a našich diplomatů, i vstřícnost omského gubernátora − nachází jen jakési zpustlé torzo parku.
Po původním pomníku, který zde na památku svých spolubojovníků vztyčili legionáři v r. 1919, není ani stopy. Bolševiky byl zničen okamžitě poté, co znovu ovládli Omsk.
Podobně jako ve většině měst spojených s jejich Anabází, kde dodnes nebylo možné zbudovat pomníky legionářů, bojujících za svobodu Rusku proti krvavé bolševické hydře, kvůli odporu tamních občanů či samosprávy.
Mám na mysli jmenovitě Irkutsk, Kurgan, Omsk, Samaru, Zlatoust atd., jejichž občanům nevadí všudypřítomné sochy Lenina anebo ulice a náměstí, pojmenované na počest „Železného Felixe“, F. E. Dzeržinského[3], Leninova krvežíznivého kata ruského národa, zakladatele a velitele obávané Čeky (předchůdkyně NKVD a KGB). To hodně napovídá o ruské mentalitě a světonázoru místních občanů.
Torzo původního legionářského pomníku na krasnojarském hřbitově
Na tom není ostatně nic výjimečného, stejně dopadly nejen téměř všechny ostatní legionářské pomníky, ale i předrevoluční památníky, chrámy a šlechtické hrobky.
V případě legendárního bělogvardějského generála Lavra Kornilova pak šla nenávist bolševiků tak daleko, že po dobytí Povolží, vykopali v německé vesnici Gnačbau z hrobu jeho mrtvolu, kterou nejprve s jásotem vláčeli po ulicích a poté spálili na místním smetišti.
Však i samotný Solženicyn by měl dnes namále kvůli jeho Souostroví Gulag, kterým „pošpinil památku“ bolševických zločinců!
Solženicyn
Brutální nenávist vůči všemu cizáckému, „neruskému“, potažmo civilizovanému světu, ovšem v ruské společnosti nejen že přežívá i dnes, ale rok od roku – jmenovitě od upevnění Putinovy moci a jeho roztržky se Západem - navíc graduje. Ve jménu „návratu k tradičním hodnotám“ snaží se ruské úřady za podpory stalinistů i pravoslavných šovinistů vymazat z učebnic i povědomí společnosti fakta a vzpomínky na všechny zločiny předchozích režimů. Součástí této kampaně je falšování historie a bagatelizování Stalinových zločinů, včetně období Velkého teroru a fungování sovětských koncentračních táborů (GULAGu), sovětsko-nacistického spojenectví, pomoci USA během hladomoru 20. let i II. světové války, okupace Československa i ukrajinské genocidy.
Zmíněná systematická likvidace vzpomínek na stalinismus nezačala mimochodem teprve po ruském vpádu na Ukrajinu a
Dávno už ze zdí ruských domů začaly mizet pamětní desky projektu „Poslední adresa“, jenž připomíná místa spojená s lidmi, kteří se stali oběťmi politicky motivovaných represí v době sovětské vlády.
Již 7. května 2020 v ruském městě Tver totiž místní administrativa nechala na doporučení městské prokuratury odstranit z budovy Lékařské univerzity (bývalého sídla NKVD v Kalininské oblasti) dvě pamětní desky připomínající popravené sovětské občany a také část obětí tzv. Katyňského masakru. Přes šest tisíc polských zajatců (z celkového počtu téměř 22 tisíc obětí), kteří byli drženi v táboře Ostaškov, totiž bylo v dubnu 1940 popraveno právě v místní věznici NKVD, na jejímž místě dnes stojí budova tverské lékařské univerzity. Tehdy se město jmenovalo Kalinin a zastřelení byli pohřbeni do masových hrobů u 30 kilometrů vzdálené obce Mědnoje. Podle databází sdružení Memorial mezi 6295 oběťmi poprav v Kalininu, jejichž pamětní deska byla nyní odstraněna, bylo nejméně 126 osob narozených na území českého Těšínska – v Orlové, Karviné a dalších nám důvěrně známých městech.
Více viz: Čechoslováci a Gulag - Gulag Online
Namátkou např. již v říjnu 2020 bylo v Petrohradě z fasády tzv. Dovlatovova domu na Rubinštejnově ulici sejmuto celkem 16 pamětních desek se jmény obětí sovětského režimu.
V létě 2023 „neznámí pachatelé“ strhnuli na Levašovském pamětním hřbitově na severu Petrohradu pomník v podobě velkého kamenného kříže s polským znakem, který zde byl vztyčen v roce 2001, aby připomněl vraždu 140 tisíc Poláků během Stalinova „Velkého teroru“. (Na Levašovském hřbitově je mimo jiné pohřbeno zhruba 47 tisíc lidí, kteří byli zastřeleni v rámci Velké čistky, též známé jako Velký teror.)
Norilská Golgota - Mezinárodní pohřebiště obětí komunistického GULAGu
Však, když jsem před 8 lety během potulky ruinami vorkutského Rudniku stanul u vysokého bílého betonového kříže, pomníku zdejším polským obětem stalinských represí, napadlo mě: „bůhví jak dlouho zde ještě bude - s ohledem na stupňující se atmosféru šovinismu a neostalinistického revanšismu - tato připomínka sovětského teroru stát?“. Již tehdy byla totiž v plném proudu putinovská kampaň za „očistu historické paměti“!
Tento několik metrů vysoký pomník, stojící v místech, kde bývalo kdysi jedno z vězeňských pracovišť Vorkutlagu – šachta č. 8 - byl zbudován v r. 1997 Polským sdružením obětí represálií. A nešlo pouze o vězně Vorkutlagu, ale i o desetitisíce polských specpereselenců (vyhnanců) deportovaných bolševiky od r. 1939 do Komijské ASSR.
Do poloviny prosince 1942 bylo totiž sice v rámci amnestie pro polské občany[4] z 12. srpna 1941 propuštěno 50 375 polských vězňů a vyhnanců[5], ovšem z tohoto počtu se jen 21 672 z nich podařilo do konce roku 1942 opustit Komijskou ASSR (15 tisíc z nich vstoupilo do armády polského generála Anderse[6]).
Zbylých více než 28 tisíc Poláků, kteří zůstali v Komi, se ocitlo na svobodě pouze formálně, jelikož jim nebylo umožněno odtud vycestovat. Podle evidence NKVD se tehdy 2 869 „svobodných“ Poláků usadilo v Syktyvkaru, ale většina z nich byla nucena zůstat žít ve stejných vesnicích, jako dosud.[7]
A před nedávnem jsem se dozvěděl, že zmíněný kříž na památku polským obětem stalinského teroru mezi ruinami Rudniku skutečně padl již v srpnu 2023 za oběť ruským fašistům, Stalinovým pohrobkům. „Neznámí pachatelé“ tento kříž na památku polských obětí GULAGu zbortili.
Stejně dopadly stovky dalších památníků obětí stalinského teroru po celém Rusku.
Vzpomínky na GULAG - vězeňský hřbitov v kolymském Elgenu
Sebemenší úctu však nemá ruská společnost ani ke svým vlastním obětem. I na masových hrobech ruských obětí stalinských masakrů dnes rostou bodláky a kopřivy, případně spočívají v základech staveb socialismu či pod parkovišti supermarketů anebo v náspech železničních tratí a sibiřských silnic.
postsovětská nostalgie
Morbidní nostalgie aneb Ruský postkomunistický satanismus
Bez velké nadsázky lze říci, že během 70 let komunistického režimu změnili bolševici Rusko v jeden veliký hřbitov. A to nejen obrazně. Prakticky na každém kroku tu lze totiž dodnes narazit na další a další masové hroby jeho obětí, přičemž mnohé z nich navíc zůstanou asi navždy ztraceny, ať již v sibiřské pustině anebo v základech hrdých staveb socialismu.
Vždyť podle dostupných údajů pouze v samotné Moskvě – v Lubjance, butovské střelnici a polygonu Kommunarka − padlo v letech 1937-41 za oběť komunistickým katanům nejméně 32 000 lidí (z toho 29 300 jen během Velké čistky v letech 1937-38). Většina z nich skončila v masových hrobech přímo ve zmíněných polygonech NKVD, další na Vagaňkovském a Donském hřbitově, část nechala NKVD zpopelnit v krematoriu na teritoriu Donského kláštera (prvního v zemi, které daly sovětské úřady vystavět v r. 1927 a během Velkého teroru využívaly hlavně na likvidaci obětí stalinských čistek).
Jen neúplný seznam mučedníků zabitých komunistickou NKVD v letech 1937 a 1938 na Butovské střelnici u Moskvy zahrnuje 20 tisíc jmen.
Tisíce dalších obětí NKVD leží jen kousek odtud, v Novomoskevském administrativním okruhu, v lokalitě známé jako Kommunarka, která sloužila jako popraviště a hřbitov prominentních obětí NKVD v letech 1930-1941. Podle posudku expertní komise Ministerstva bezpečnosti RF z r. 1993 je zde pohřbeno od 10-12 tisíc lidí, z nichž jen 5 tisíc se podařilo společnosti Memorial identifikovat. Mezi zdejší oběti patřili politici a další veřejní činitelé Estonska, Litvy a Lotyšska, jakož i vůdci Kominterny z Bulharska, Finska, Francie, Itálie, Maďarska, Německa, Rumunska a Turecka. V červenci 1941 zde nalezlo smrt i 29 členů mongolské vlády v čele s premiérem, kteří byli v SSSR vězněni od r. 1939.[8] (Přitom až do r. 1999 byl objekt v držení tajných služeb, takže měly dostatek času zahladit aspoň částečně stopy, než jej FSB předala ruské pravoslavné církvi.)
V Petrohradě bylo jen v letech 1918-38 povražděno bolševiky 51 300 lidí (z toho 39 488 mezi 5. srpnem 1937 a 26. listopadem 1938), další masakry pak následovaly až do poloviny 50. let. Jedním z největších masových hrobů či pohřebišť obětí komunistického teroru je bývalý popravčí polygon NKVD a KGB nacházející se v lokalitě Koirangakangas ve Rževském vojenském polygonu poblíž Petrohradu, kde je pohřbeno okolo 30 000 osob.
Dalším pohřebištěm obětí sovětských represí během Velké čistky v Petrohradě je Levašovský hřbitov. Ve zdejších masových hrobech je pohřbeno na 45 tisíc obětí stalinských represí z let 1937-1953.
Jiný masový hrob obětí NKVD objevila v červenci 1997 výzkumná expedice organizace Memorial v relativně nedalekém Sandarmochu poblíž města Medvežjegorsk na břehu Oněžského jezera. Na území o rozloze 10 hektarů zde bylo od srpna 1937 do konce roku 1938 zastřeleno a pohřbeno více než 9 500 osob 58 národností (kromě Rusů především Poláků, Ukrajinců a Finů)[9]. Šlo zhruba o 3 500 obyvatel Karélie, 4 500 vězňů Bělbaltlagu, kteří se podíleli na stavbě Bělomorsko-baltského kanálu, a 1 111 vězňů ze speciálních táborů na nechvalně proslulých Solověckých ostrovech, které sem přivezli a postříleli během jediného týdne, od 27. října do 4. listopadu 1937.
Úmyslně zde zmiňuji jen několik příkladů z okolí dvou ruských metropolí, které mají Moskviči a obyvatelé Pitěru přímo pod nosem, a nikoliv stovky masových hrobů roztroušených od Kavkazu po Vorkutu, od Marijska po Kolymu, od Uralu po Čukotku. Vždyť jen seznam komunistických lágrů a věznic by vydal na celou brožuru a obsáhnout všechny komunistické zločiny není ani v lidských silách.
A právě proto, že i my v Evropě máme celkem slušnou představu o rozsahu a charakteru těchto zločinů (čímž nemíním, že bychom znali více, než zlomek faktů), je udivující, s jakou lhostejností přistupují k této vlastní historii Rusové. Doslova šokující je pak bagatelizace zločinů stalinismu nebo dokonce jeho obhajoba a adorace zločinců, kteří z Ruska vytvořili onu Říši zla.
Mráz mi přeběhne po zádech, když sleduji v ruské televizi rozhovor s dvacetiletou komsomolkou, která v r. 2017 klidně a s jízlivým úsměvem prohlásí, že všechny informace o obrovském rozsahu stalinských represí a masových popravách jsou pouhou mystifikací. Že podmínky v lágrech a věznicích byly stejně humánní, jako v evropských zemích; většina vězňů si uvěznění zasloužila, a pakliže byl už někdo uvězněn neprávem, pak se jednalo o pouhé nedopatření.
Na člověka padne hrůza, když si uvědomí, že tohle jelito neprezentuje pouze vlastní hloupost, nýbrž mínění podstatné části ruské společnosti, onoho „Nového Ruska“.
Postovětské reminiscence
Podle nedávného průzkumu renomované ruské sociologické agentury Levada se za posledních 5 let snížil počet Rusů, kteří represe považují za politický zločin z 51 na 39 %.
Stejně tak se podstatně změnily názory lidí na to, zda by se o událostech 30. let 20. století mělo mluvit. Téměř polovina respondentů uvedla, že „není třeba vrtat se v minulosti“. Zrovna tak téměř polovina Rusů nepovažuje Josifa Stalina za zločince (ještě v r. 2010 to bylo 40%). Počet lidí, kteří jsou přesvědčeni o opaku, se snížil z 32 na 26%.
Přitom člověk dnes nepotřebuje být ani expert, aby pochopil zločinnou podstatu komunistického režimu. Vždyť všeobecně známo je, že v rámci masových deportací bylo v SSSR vyhnáno z domovů 8 mil. obyvatel, z nichž 1,5 mil. ve vyhnanství zemřelo. Na 20 mil. obyvatel Povolží, Ukrajiny, Kazachstánu a severního Kavkazu zemřelo během tří velkých hladomorů v důsledku bezohledné stalinské „agrární reformy“.[10] Nejméně 10 mil. nevinných občanů prošlo stalinským věznicemi a lágry nucených prací. Nejméně 2 mil. občanů byly zavražděny anebo padly za oběť nelidským podmínkám sibiřských koncentráků. Celkový počet přímo i nepřímo persekvovaných osob nelze ani přibližně určit, jelikož uvězněním rodinných příslušníků byla obvykle tak či onak postižena i řada příbuzných – děti, rodiče, prarodiče, sourozenci atd.
Např. autoři Dějin Ruska z NLN[11] odhadují, že „v letech 1930-1953 bylo čistkami postiženo celkem 28 milionů lidí“.[12]
O tom, kolik z obětí II. světové války je možno přičíst rovněž na vrub komunistickému režimu, jenž byl jejím spoluviníkem, lze jen spekulovat.
Však ruské úřady asi moc dobře ví, proč dosud úzkostlivě chrání nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli. Především dokumenty o ekonomické a vojenské spolupráci SSSR a Třetí říše (včetně spolupráce NKVD s Abwehrem a Gestapem[13]), o transformaci NKVD v KGB, využívání Kominterny jakožto mezinárodní páté kolony a vývozu revoluce, o podvratných a diverzních operacích KGB a GRU v zahraničí (včetně pro nás důležitých dokumentů o osudu našich krajanů-osídlenců a československých občanů zavlečených do SSSR, o pozadí Února 1948 a okupace Československa v srpnu 1968).
Pokud se ovšem s historií vlastního národa v průběhu posledních 25 let ani v nejmenším nevypořádala oficiální ruská historiografie, není sebemenší naděje, že by se během několika dalších generací obecné mínění či povědomí o reálné historii změnilo. I kdyby se hned zítra otevřely zamčené archivy a všichni autoři dostali možnost publikovat objektivní fakta.
Vždyť co lze očekávat od „historiků“, kteří dokázali umně překovat leningradskou tragédii,odehrávající se ve znamení bezmezného zoufalství a lidského hyenismu (přerůstajícího nezřídka v kanibalismus), v heroický epos, a zapomenutý houf zbytečně se obětujících zoufalců v "hrdinné obránce brestské pevnosti"? Kteří psychopatickému diletantovi, zodpovědnému za smrt milionů vojáků během nesmyslných a zpackaných válečných operací, vystavěli piedestal hodný Napoleona či Alexandra Makedonského?
„Nové“ rusko
Chápu, že chybí-li národu humanistické idoly, upíná se ruská propaganda (i prostý občan) k jedinému světlému momentu, a to vítězství nad fašismem. Bohužel, prezentovanému přímo či nepřímo jako ruská záchrana světa, při níž západní Spojenci tvořili neporazitelné Rudé armádě jen trapnou stafáž, a spojovanému s osobou Stalina. Navíc vítězství Pyrrhovu, ježto za ně Sovětský svaz zaplatil mnohem větší cenu, než národy poražené, a navíc se díky němu jen upevnila moc zrůdného totalitního režimu, jenž si v ničem nezadal s oním fašistickým/nacistickým.
A kromě pofiderního velmocenského mýtu, potvrzeného uvedeným Pyrrhovým vítězstvím, upíná se ruský občan samozřejmě k stejně falešnému, potěmkinovskému obrazu idealizované éry budování socialismu, která byla ovšem zároveň nejtemnějším obdobím novodobé ruské historie.
(Mimochodem však Pyrrhovým vítězstvím skončilo i sovětské tažení do Afghánistánu – zaplacené nejen tisíci mrtvými vojáky, ale i demoralizací armády a zaplavením Ruska heroinem – a rusko-čečenská válka, v jejímž důsledku je Rusko dodnes posedlé hrůzou z čečenských teroristů.)
Díky těmto fixním ideám a nebezpečným mystifikacím stojí ono „Nové Rusko“ na bahnitých základech minulosti.
Cožpak lze na třasovišti lží a ideologických bajek budovat novou, zdravou společnost?
Myslím, že právě toto měl na mysli Václav Havel, když kdysi prohlásil: „Falšovatelé historie svobodu národa nezachraňují, ale ohrožují.“ Což lze parafrázovat i slovy, že národ bez paměti je národem bez perspektivy, bez budoucnosti.
Ostatně s tragickou minulostí si nelámou hlavu ani veřejní činitelé. Vždyť jen nedávno sklidilo aplaus od ruských poslanců cynické rozhodnutí moskevské radnice vrátit před Lubjanku pomník „Železného Felixe“.
Kampaň za návrat Felixe před Lubjanku
Jestliže pro dnešní Němce je zhola nepředstavitelné, že by před sídlem Spolkového bezpečnostního úřadu či policejního ředitelství stála socha Heinricha Himmlera, Rusům připadá docela normální vztyčit před ústředím FSB pomník Leninova krvežíznivého kata F. E. Dzeržinského, zakladatele a velitele obávané Čeky[14], faktické předchůdkyně GPU, NKVD a posléze KGB, jenž je všeobecně považován za jednoho ze strůjců masových vražd a bolševických represálií během občanské války. Stejně jako tu málokdo pozastavuje nad tím, že v sebemenší ruské obci se dodnes hlavní ulice jmenuje po vůdci bolševické revoluce a otci komunistické genocidy, a že dokonce i ulic Stalina bylo již před rusko-ukrajinskou válkou v Rusku minimálně šestapadesát[15], přičemž od r. 2022 jeho pomníků i pojmenování ulic jeho jménem přibývá jako hub po dešti.
„Nové“ Rusko
(Nutno podotknout, že třeba v Itálii jen těžko narazíte na památník Duceho anebo ulici pojmenovanou po Mussolinim, a to byl Benito Mussolini oproti Leninovi hotový humanista.[16] Natožpak oproti Džugašvilimu!)
--------------------------------------
[1] Ženevskou úmluvou na ochranu obětí války (z 12. srpna 1949) a Dodatkovým protokolem o ochraně obětí mezinárodních konfliktů k této úmluvě (z 8. června 1977), jakož i bilaterální smlouvou mezi ČR a RF.
[2] Např. v Bugulmě, Čeljabinsku, Irkutsku, Jekatěrinburku, Kazani, Moskvě, Novosibirsku, Petrohradě či Ufě.
[3] Dzeržinského ulice, park či náměstí je pomalu v každém velkém městě RF. Existují zde i dvě desítky obcí pojmenovaných po této revoluční kreatuře. A jeho památníky se to v Rusku jen tak hemží. Ostatně i ulic nesoucích jméno masového vraha Stalina je dodnes v Rusku minimálně 56 (z toho 26 v Novosibirské oblasti, 15 v Severním Osetsku, 6 v Dagestánu, po 2 v Kabardino-Balkarsku a Sverdlovské oblasti, po 1 v Baškortostánu, Mordovii a v Tambovské, Uljanovské a Samarské oblasti).
[4] V souladu se sovětsko-polskou dohodou z 30. července 1941 vyhlášené Prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR.
[5] Šlo o 17 927 vyhnanců a 32 448 vězňů.
[6] Andersova armáda byl neformální název polských ozbrojených sil, vytvořených v letech 1941-1942 v SSSR z propuštěných polských občanů, do té době vězněných v GULAGu. Název nesla na počest jejího velitele generála Władysława Anderse. V březnu 1942 byla armáda evakuována tzv. Perským koridorem přes Írán a Irák do britské mandátní Palestiny, kde stala se základem 2. polského sboru pod britským velením, který byl nasazen např. na italské frontě.
[7] Viz M. Rogaczow: „Obywatele polscy w Komi ASSR (1940-1944)“. In: MY, sybiracy. № 6/1995; Историческая демография, № 1/2016 (17). Институт языка, литературы и истории Коми НЦ УрО РАН; Николай А. Морозов: ГУЛАГ в Коми крае 1929-1956. Екатеринбург 2000.
[8] V knize Moskevská pohřebiště jsou zveřejněny stručné životopisy 121 našich krajanů, popravených sovětským režimem v Moskvě a pohřbených na některém z pěti dosud objevených moskevských pohřebišť obětí politických represí. „V parku u nemocnice Jauza leží tři Češi zastřelení ve 20. letech, na Vagaňkovském hřbitově další dva z počátku 30.let. Na Donském hřbitově skončily ostatky celkem 37 československých obětí, popravených v době Velkého teroru na konci 30. let a počátkem 50.let. Během Velkého teroru v letech 1937-38 bylo v objektu NKVD „Kommunarka“ pohřbeno nejméně 15 popravených Čechů a československých občanů a na Butovské střelnici dalších 64 našich krajanů (včetně polárního letce Jana Březiny, pilota legendární Papaninovy výpravy na severní pól v r. 1937). Dramatické životní příběhy popravených, sestavené především z jejich vyšetřovacích spisů uložených v ruských archivech, jsou opatřeny výkladem o historických souvislostech popisovaných jevů a doplněny řadou fotografií.“ Prof. Mečislav Borák: Moskevská pohřebiště. Češi a českoslovenští občané popravení v Moskvě v letech 1922-1953. Fakulta veřejných politik, Slezská univerzita v Opavě 2013.
[9] Podle posledního bádání prof. Mečislava Boráka zde leží i nejméně 7 prokazatelných obětí z řad příslušníků české komunity usazené v Sovětském svazu, vězňů z Belbaltlagu a Solovek (viz České stopy v Gulagu. Z výzkumu perzekuce Čechů a občanů ČSR v Sovětském svazu, Opava 2003).
[10] Sovětský svaz postihly ve 20. století tři velké hladomory: 1. v letech 1921-22 nepřežilo odhadem až 10 milionů lidí v Povolží a na Urale; 2. „golodomor“ postihl SSSR v letech 1932-34, nepřežilo ho odhadem 7-8 milionů obyvatel, převážně z Ukrajiny a Kavkazu (denně umíralo až 25 tisíc lidí); 3. a poslední velký hladomor postihl Sovětský svaz těsně po válce, v letech 1946-47, kdy zemřelo na následky sucha a kolektivizace na 2 miliony lidí. (Hlavním viníkem hladomorů byl jednoznačně stalinský režim, který rozvrátil tradiční zemědělství, násilně urychloval kolektivizaci a konfiskoval úrodu, kterou zčásti prodával za dolary na Západ, zčásti nechal shnít ve skladech.)
[11] Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999.
[12] Aktualizovaná verze nejobsáhlejší elektronické databáze „Oběti politického teroru v SSSR“ (Žertvy političeskogo terrora v SSSR) z r. 2013, kterou už od r. 1998 vede sdružení Memorial (a lze ji najít na internetových stránkách http://lists.memo.ru), zahrnuje na 2 miliony 700 tisíc jmen, což však podle tvůrců databáze představuje stále jen asi 20% z celkového počtu obětí státního teroru v bývalém SSSR
[13] Jako projev dobré vůle Sovětů vůči novému spojenci bylo v letech 1939-1941 vydáno do rukou Gestapa na 300 německých komunistů a několik set dalších uprchlíků, včetně mnoha Židů, kteří tím byli de facto odsouzeni k smrti.
[14] Která byla zřejmě též inspirací Benita Mussoliniho (který se mj. též osobně znal s Leninem) při zřízení speciálního policejního útvaru známého jako squadra Ceka (Čeka).
[15] Z toho 26 v Novosibirské oblasti, 15 v Severním Osetsku, 6 v Dagestánu, po 2 v Kabardino-Balkarsku a Sverdlovské oblasti, po 1 v Baškortostánu, Mordovii a v Tambovské, Uljanovské a Samarské oblasti.
[16] Během let 1927-1940 dal Mussolini popravit za antifašistickou činnost jen 10 politických oponentů.
==========================================
Smutným paradoxem ovšem je, že drtivá většina „protizápadních“ a „proruských“ aktivistů či internetových trollů není ani tak obdivovateli Ruska (o jehož kultuře, literatuře, duchovních tradicích a umění nemají vesměs ani páru), jako spíše putlerovského totalitárního a autokratického režimu, politiky síly a ruského imperialismu. Příznačným jevem, varovným mementem je skutečnost, že většina oněch virtuálních „diskutérů“ na internetových fórech jedním dechem vykřikuje hesla o „kyjevské juntě“ a „fašistické Ukrajině“ a zároveň se vyznačuje nenávistí k Americe, více či méně nepokrytým rasismem a antisemitismem a obdivem antidemokratických praktik ruské junty, jež jsou typickými fenomény fašistického světonázoru.
Tento fakt můžeme tedy parafrázovat, jako když fašista křičí: „Chyťte nacistu!“.
Morbidní realitou je, že slabomyslní slavjanofilové ignorují fakt, že Rusové masakrují za pomoci Burjatů, Jakutů, Tuvinců, Baškirů, Čečenců a žoldáků z komunistické Koreje a Střední Asie, a s podporou iránských ajatolláhů slovanské Ukrajince.
Není ovšem divu, že lůza celého světa tak vzhlíží k Rusku jako k novému Jeruzalému. Vždyť právě v Rusku před 100 lety se poprvé v dějinách lůza zmocnila absolutní vlády nad zbytkem národa - na rozdíl od epizod revoluce francouzské trvale (resp. na celé generace) a navíc dokonce na 1/6 světa – stala se státotvornou složkou, nastolila vládu lumpenproletariátu („diktaturu proletariátu“).
Historie RUSKA / SSSR: https://www.youtube.com/watch?v=I2Z8iXFumao&list=PLHdn8y5MfN9yF1R_kzl9fmG-a6icItDwE
Vítězství lůzy v Rusku bylo tak drtivé (a to i v doslovném smyslu toho slova), že po 70 letech devastace duchovního / intelektuálního potenciálu národa – systematickým vražděním, zastrašováním a vyháněním inteligence a duchovních autorit, ničením kulturního dědictví a masivní ideologickou indoktrinací – pozbyl ruský národ schopnost obrody i prostého soužití se Západem. Nebylo odkud čerpat, k čemu se vrátit, na co navázat – kromě bizarní směsi morbidní stalinistické nostalgie, velkoruského šovinismu a bigotního pravoslaví. Vykořeněné generace bez paměti a morálního / etického ukotvení jsou prostě mankurty postindustriální epochy, pro které je Západ jednoduše jiným, nesrozumitelným, potažmo nepřátelským vesmírem (asi jako pro naše Gottwaldovy pohrobky).
Není rovněž divu, že nemalá část naší (české a slovenské) populace nostalgicky vzpomíná na totalitní „báječná léta“ a s obdivem shlíží k ruskému fašistickému režimu, jenž je de facto jenom transformovaným stalinismem šmrncnutým bigotním pravoslavím a černosotněnským šovinismem.
Viz VÝCHODNÍ MORDOR - Reálný život v Rusku: https://www.youtube.com/watch?v=IOqDdUAS9vw&list=PLHdn8y5MfN9yUbS-NNX9cGq93d_25d_FS
Jestliže ideálem evropské civilizace je jakýsi vyšší mravní princip, odvozený od křesťanského desatera, resp. univerzální etický kodex, pak ruskému myšlení dominuje fenomén zvaný rusky říká chtoň. Jde o označení pro barbarskou, brutální, nelítostnou a bezskrupulózní podstatu / povahu většinové populace země, která bezděčně nebo záměrně ničí všechno, co se vymyká jejím primitivním představám a zvykům. Polopaticky by to šlo nazvat ideologií buranismu.
RUSOVÉ - MANKURTI A ZOMBIES 21. STOLETÍ: https://www.youtube.com/watch?v=MopxJYE_TQ8&list=PLHdn8y5MfN9wZhz6ZHNWvr_7bGYQHKUda
Ale tito lidé mají pochopení pro ukrajinskou genocidu navzdory faktům a dokumentům o hrůzách a běsnění ruské soldatesky na Ukrajině, protože jim právě toto zlo vesměs imponuje!
Rozumnému člověku stačí nahlédnout do ŽUMPY RUSKÉ PROPAGANDY: https://www.youtube.com/watch?v=F5wdfTGPm5o&list=PLHdn8y5MfN9yI4sYph-xvblZfiJF293TU
---
bilboardy_barnaul&krasnoj
Komunistická či marxistická ideologie byly holt pouze nástrojem bandy gaunerů a choromyslných deprivantů k ovládnutí mas zacílením na nejprimitivnější lidské pudy a posloužily jim k realizaci jejich vlastního mocenského plánu či chorobné fixní ideje.
Viz video-kanály:
SOCIALISMUS / TOTALITA: https://www.youtube.com/watch?v=ubzo4IJmhJk&list=PLHdn8y5MfN9zad8fil4eJjEvjlbAsdE_C
+ TOTALITA - ČSSR: https://www.youtube.com/watch?v=3-DKvfTIUs4&list=PLV1LrMs0cg6K4R6-JqLrhSXC75aCDkh-E
Drtivá většina řadových proletářů nikdy nepřečetla ani Kapitál ani Leninovy spisy, a pokud si v nich i zalistovali, pak vesměs pochopili pouze tolik, že nadchází zúčtování s bohatými a úspěšnými, jejichž majetek si rozdělí lůza (lumpenproletariát), a impulzem k jejich zapojení do bourání dosavadního společenského řádu nebylo nějaké revoluční uvědomění, nýbrž poblouznění mocí a pocitem přináležitosti k vyvolené kastě, resp. naděje na beztrestné rabování majetků „buržujů a kulaků“. Proto určitá sorta lidí stále nostalgicky vzpomíná na éru totality.
Ohrožuje nás Rusko? Jak koho: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ohrozuje-nas-rusko-jak-koho-143970
Jestliže se tedy soudružky Maláčová, Bobošíková, Maříková, Hamplová a Konečná, prof. Klaus, Fico, Vidlák, Blaha, Foldyna, Rajchl a Harabin opravdu Ruska nebojí, my ostatní, normální lidé, bychom se ho bát měli!
Sympatie naší dezolátské scény - bez ohledu na zabarvení té či oné partaje - k ruskému fašistickému režimu se pokouší objasnit níže uvedený článek:
Klaus, Fico, Vrbětice, Covid, Žluté vesty a ruská pátá kolona – podivné avšak zřejmé souvislosti: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-klaus-fico-vrbetice-covid-zlute-vesty-a-ruska-pata-kolona-podivne-avsak-zrejme-souvislosti-138306
Pro vcítění do ruské mentální reality proto doplňuji můj text několika letmými autentickými sondami do všedního života, myšlenkového světa a uvažování ruských dezolátů.
VÝBĚR Z PEREL RUSKÉ PROPAGANDISTICKÉHO ODPADU:
Podstata ruského myšlení o Ukrajině v jedné minutě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/487423040461194/
Zločinci v ruské televizi tvrdí, že se moci na západě zmocňují satanisti: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1147293309820345/
Propagandista Mardan prohlašuje, že Ukrajina musí coby politický projekt skončit: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1003040947899895/
Medveděv vyhrožuje zničením Capitol Hill a Elysejského paláce: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7553250391420529&set=a.4944371985641729
Rusové prý vraždí na Ukrajině prostě proto, že můžou: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/429786223202540/
V ruské televizi vyhrožují vymazáním z mapy 20 největších polských měst: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/474768248545914/
Kremelští zločinci si myslí, že když zaútočí na Polsko, Evropa na to ze strachu nebude reagovat: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/438848835524597/
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Andrej Guruljov chce útokem na hráze zaplavit Nizozemsko: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7673315116080722&set=a.4944371985641729
Ruský poslanec Milonov navrhuje používání brutálních bolševických metod k likvidaci zrádců: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/833176008275206/
Ruský neonacista Milčakov,velitel jednotky Rusič, říká, že v r. 2014 mučil válečné zajatce: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/389247874151636/
Alexandr Něvzorov komentuje neskutečný cynismus v souvislosti s masakrem v Buče: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7729274700484763&set=a.4944371985641729
Vladimir Solovjov prohlašuje, že Zelenskij zničil křesťanskou podstatu Ukrajiny a podřídil ji ďáblu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/347797461683703/
Ruský poslanec Alexej Žuravljov mluví o satanistických chrámech na Západě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/920016693260903/
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
či http://www.facebook.com/media/set/?set=a.383584595014960.92110.100000902690635&type=3&l=a47f9c228b
a tématická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ruska-pravda-a-skutecnost-aneb-nove-rusko-ve-stinu-rude-hvezdy-a-kolovratu-115229
Ruský Mordor je jiná civilizace aneb Fatální dopady genetického mísení denisovanů a druhu homo longi: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-rusky-mordor-je-jina-civilizace-aneb-fatalni-dopady-genetickeho-miseni-s-potomky-dracich-lidi-141127
O „Novém Rusku“, jehož symboly jsou i nadále láhev vodky, automat kalašnikov a pokálená latrína: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-o-novem-rusku-jehoz-symboly-jsou-i-nadale-lahev-vodky-automat-kalasnikov-a-pokalena-latrina-138811
Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a míří k trůnu Ivana Hrozného: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-putin-bily-kun-piterske-mafie-jenz-prerostl-svym-patronum-pres-hlavu-a-zamiril-k-trunu-ivana-iv-134763
Kauzy Skripala, Litviněnka a Vrbětic aneb Stín „Železného Felixe“ nad Albionem i Českou kotlinou: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-kauzy-skripala-litvinenka-a-vrbetic-aneb-stin-zelezneho-felixe-nad-albionem-i-ceskou-kotlinou-110863
Od Stalinovy bratrské pomoci Třetí říši k tragickému sovětskému Velkému vítězství nad nacizmem: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-od-stalinovy-bratrske-pomoci-treti-risi-k-tragickemu-sovetskemu-velkemu-vitezstvi-nad-nacizmem-136916
=================================================================
ZDROJ: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT (CAD Press).
Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm
-------------
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
Reagovat posměšky a zpochybňováním ověřitelných faktů je zbytečné, nemíním házet hrách na zeď a přesvědčovat jednoho truhlíka po druhém o kulatosti země. A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané „argumenty“ jsem kromě řady svých knih („literárně-politologických cestopisů“), rozhovorů a článků dávno vyjádřil polopaticky např. v blogu POCHOD PODLÝCH "REVOLUCIONÁŘŮ": http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html … a každý inteligentní člověk pochopí, že je nesmysl, abych se stále dokola pokoušel v internetových komentářích sdělit fakta a názory, které jsou v mých knihách shrnuty na několika tisících stranách.
Slabomyslné „chcimíry“ reagující na mé komentáře jízlivými poznámkami, že bych měl sám jít bojovat na frontu, bych rád upozornil, že 1) moji příbuzní tam už dávno bojují; 2) naše rodina již dávno zaplatila nejednu tragickou daň za ruské bratrství, resp. utrpěla smrt rukou ruské svoloče … a 3) nemít již sedm křížků na zádech, jsem na frontě i já ! Nemluvě o tom, že ruská FSB zavraždila dva z mých dobrých přátel, ruská raketa již podruhé během 10 let zničila dům mé kamarádky a ruští okupanti se vyvalují v domech mých kamarádů, takže můj pohled se liší od toho jejich.
Autor mezi obránci na východní Ukrajině - podzim 2014
Zrovna tak je trapné, pokud mě gaučoví analytici a politologové sebevědomě poučují o Rusku či Ukrajině, které na rozdíl ode mě sami znají jenom z YouTube a TV … na východní Ukrajině jsem byl mimochodem třeba i na podzim 2014, stejně jako každý rok předtím i potom. A v Rusku samotném jsem prožil řadu let a znám ho lépe než 95% občanů RF, natožpak nějací rusofilní truhlíci.
Nepřítele jsem poznal hodně zblízka - na rozdíl od gaučových stratégů a politologů typu Šándora
Rusové, tragický národ bez paměti aneb Říše východních Mankurtů jako fatální hrozba pro civilizovaný svět: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-rusove-tragicky-narod-bez-pameti-aneb-rise-vychodnich-mankurtu-141145
