Článek
V časech volebních i mimovolebních se průběžně objevuje otázka konzervatismu, jež slouží jako nástroj mobilizace kolem „obrany tradičních hodnot“ či proti ní. Výsledkem je, že na místo tradičního devadesátkového důrazu na ekonomickou rovinu (viz legendární hláška „Je to o ekonomice, troubo.“ Billa Clintona, který se tehdy stal prezidentem, ale v současné Demokratické straně by patrně vůbec neprošel primárkami) vzrostl význam společensko-kulturní roviny a hojně se při tom zmiňuje polarita progresivismus versus konzervatismus. V zájmu mnohých zúčastněných politických subjektů je učinit tento střet co nejvíce černobílým a vyhroceným, jakož i učinit oba tábory maximálně monolitickými. Realita je však složitější.
Manipulativní používání překrucování pojmů je v politice a v médiích relativně časté (příklady viz třeba zde), s přirozeně stoupající frekvencí v předvolebních časech. V minulých parlamentních volbách roku 2025 jsme mohli pozorovat inflaci pojmu „konzervativní“, jehož obsah je účelově redukován, aby mohl být jako marketingová nálepka rozdáván i výrazně odlišným subjektům, jejichž priority jsou původnímu významu tohoto pojmu značně vzdálené. Ukázkou tohoto trendu může být snaha „národních konzervativců“ v letech 2024 a 2025 hledajících spojence z komunistického „Stačilo!“ na akci zvané Konzervativní kemp pochvalně zmiňované v Konzervativních novinách (blíže viz příslušná část tohoto textu).
Konzervativci „noví, lepší a národní“
Tento jev je veden snahou pěstovat ve svůj prospěch polarizaci společnosti podle vzoru levicových stran a budovat „sjednocenou frontu“. Letošním výrazným příkladem byly volby v Maďarsku, kde obhajující Viktor Orbán sice opravdu kdysi byl konzervativcem, ale postupem času se vlajkovou lodí jeho politiky stalo podkuřování Putinovi (viz proslulý případ, kdy Orbán do Moskvy oddaně nabízel, že bude „myškou pro ruského lva“).
Typické je, že tato jeho příchylnost nebyla ze strany dalších, nominálně konzervativních subjektů shledána nijak problematickou a naopak jej ve volební kampani (což přirozeně z jejich pohledu nebylo žádným zahraničním vměšováním do voleb) podpořili například český ministr zahraničí Macinka, americký viceprezident Vance a český premiér Babiš (i když ten se svou typickou pružností nikoli osobně nýbrž jen zdravicí na dálku), ačkoli ti samí se přinejmenším verbálně vymezují proti ruské agresi. Příkladem v tomto směru může být relativně důrazný projev (doplněný textem v NY Post) ministra Macinky v OSN, nad nímž jeho někdejší mentor Klaus určitě nemálo „pozdvihl obočí“ (i když snaživý Macinka jej za to dodatečně odškodnil medailí Za zásluhy a obědem v Černínském paláci). Tato kognitivní disonance je však z pohledu „národního konzervatismu“ jen drobnou lapálií v rámci „spojenectví v zájmu vyššího dobra“, což vykazuje pozoruhodnou podobnost s tolerancí či bagatelizací, s níž progresivní „antirasisté, feministé a liberálové“ jsou schopni pohlížet na akce zkorumpovaných a brutálních režimů vládnoucích v Íránu či v Gaze.
Progresivismus jako inspirace
Podobný manévr jsme mohli pozorovat i ve Spojených státech, kde se v uplynulých desetiletích nadstranický konsensus postupně rozpadal a kde se Demokratická strana pokusila získat „spojence“ mezi progresivními radikály v duchu hesla: „Hlavní je boj proti fašismu (tj. republikánům) a ostatní rozdíly musí jít stranou.“ Následně pak „spojenci“ Demokratickou stranu fakticky převzali a dovedli ji k velké porážce v roce 2024 a následné paralýze (viz zde), přičemž je typické, že jejich naděje na úspěch v letošních volbách jsou méně výsledkem jejich úsilí a více výsledkem Trumpových chyb.
V americkém systému dvou velkých stran přirozeně nehrozí, že by Demokratická strana v důsledku svých ideologických experimentů zcela zanikla. Ovšem v poměrném systému více stran už to tak jisté není. Tím spíše je varovné, že část konzervativců (a nejen v ČR) se pokouší zrcadlově opakovat výše nastíněnou strategii amerických demokratů proti republikánům, tj. využívat a podporovat polarizaci ve stylu: „Woke představuje tu největší hrozbu a absolutní zlo, hlavní je boj proti němu a ostatní rozdíly musí jít stranou. Kdokoli se hlásí k odporu proti woke excesům či proti zelené ideologii, ten je náš spojenec a s tím budeme spolupracovat.“ V důsledku toho pak můžeme pozorovat, že bizarní, bezhodnotové, ryze účelové, případně i zcela antikonzervativní subjekty, které podobně jako „probuzení“ progresivisté mají sklon nerespektovat demokratické instituce a usilovat o vynucenou proměnu společnosti, jsou nezřídka vnímány jako partneři.
Antiwoke nestačí
To je ovšem zásadní omyl. Ano, konzervativci odmítají „woke“ ideologii a klimatický radikalismus a s nimi spojené pokusy o „přestavbu a převýchovu společnosti“, ale zároveň zastávají ještě další principy jako jsou například: odpor vůči koncentraci moci, nedůvěra ve velký a pečovatelský stát, akceptace společenské nerovnosti jako důsledku svobody a nedokonalé lidské přirozenosti, odpor vůči hodnotovému relativismu a důraz na vlastní odpovědnost, a to nejen v rovině osobní, ale i politické, včetně obrany výše uvedeného. Tedy zjednodušeně by šlo říci, že všichni konzervativci odmítají „woke ideologii“, ale ne všichni, kdo ji odmítají, jsou zároveň konzervativci. Funguje zde stejná logika, jako když platí, že všechny palce jsou prsty, ale ne všechny prsty jsou palce.
Nálepky a paraziti pěkně v jedné synergii
Nicméně neustále se setkáváme se snahou z různých stran tuto logiku popřít. Důvod je prostý. Protože to je výhodné. Využívání pojmu „konzervativní“ je mediálně velmi chytlavé, jelikož je zdánlivě snadno pochopitelný a tedy je pro konzumenty zpráv či propagandy snadné se s ním identifikovat či se proti němu vymezit. Funguje to podobně jako stejně oblíbené pojmy „nacistický“ či „fašistický“, ale jejich hojné používání přeci jen působí přehnaně až hystericky. To vede ke snaze je maskovat pomocí předpony „neo“, což má však jen omezený účinek a zní to příliš akademicky. Oproti tomu zneužívání pojmu „konzervativní“ představuje užitečný nástroj pro delegitimizaci opozice vůči politikám EU, a to včetně neextrémistických subjektů, které jsou z pohledu eurofilních médií více nebezpečné, protože jsou méně bizarní a mají oproti více bizarním a skutečně extrémistickým stranám potenciál prosadit reálné změny.
Vede to k podivným jevům, kdy se na politických kompasech objevuje kromě klasické (ekonomicky zaměřené) osy pravice-levice i osa „progresivní-konzervativní“, kdy na jednom konci nacházíme strany eurooptimistické až euroeuforické (například Zelení, Piráti či STAN) a na druhé antisystémové subjekty jako SPD či její čtyřkoaliční souputníci, které se tak ocitají na nejvíce „konzervativním“ konci diagramu (blíže viz tento příklad z voleb).
Situaci však komplikuje skutečnost, že tato účelová nálepka „konzervatismu“ je využívána nejen z pozic „liberálního“ (což je další unesený pojem) mainstreamu, ale i ze strany těchto nálepkovaných subjektů, které se k tomuto zjednodušení nadšeně hlásí. Využíváním pojmu „konzervativní“ se snadno a rychle (přinejmenším pro první dojem) pokouší vyvolat dojem kontinuity, uměřenosti a kompetence, což je pro ně velmi lákavé, neboť se mnohdy jedná o účelově založené a na prospěch svého vedení jednostranně zaměřené politické subjekty, jejichž jediným cílem je konverze hlasů naivnějších voličů ve finanční příspěvky od státu a teplá místečka v parlamentu. Protože obvykle v případě těchto subjektů jejich označení, ať už od nich samých nebo od „liberálních“ nálepkovačů, za konzervativní by působilo příliš bizarně, bývá obvykle v kombinaci s tímto manévrem použit ještě maskovací přídavek „národně“, který vychází z jiného uneseného a s oblibou používaného pojmu – „vlastenecké“.
Toto parazitické prohlašování se za „konzervativce“ by však bez výše naznačeného „progresivního“ nálepkování nebylo tak účinné. Obě příčiny únosu konzervatismu tak působí v bizarní vzájemné synergii a shodně z nich profitují subjekty, které se deklaratorně navzájem prezentují jako úhlavní nepřátelé. Důsledkem je pak posílení extrémních pozic na obou stranách politického spektra.
