Zlatá bula sicilská zajistila Čechům trvale krále, ale ne dědičnost trůnu ani právo prvorozeného

Už se nám zase blíží výročí Zlaté buly. Moc se o něm nemluví… Zatímco rok 1212 si ze školy pamatují téměř všichni, tak datum 26. září už tak podstatné není. Přesto ji letos připomínám, protože jde o jednu z nejznámějších listin, o níž panují různé pověry a zjednodušené nepřesnosti, které se vykládají žákům od základní školy, aby se z nich udělal poutavý příběh. Ten zní zhruba takto. Přemyslovci byli od počátku „jenom“ knížata, ale chtěli být králi. Jenže se jim nepodařilo získat korunu jako Piastovcům v Polsku a Arpádovcům v Uhrách, a tak se museli spokojit s knížecím titulem. Vratislav II. i Vladislav II. ji získali, ale jen pro svoji osobu, a tak musel přijít hrdinný Přemysl Otakar I., který konečně svojí politickou schopností Čechům dědičnou korunu zajistil a nechal si ji potvrdit ve Zlaté bule sicilské. Příběh Vratislava II. si můžete přečíst v článku Koruna Vratislava II. proti vůli velmožů. No a ta primogenitura se k tomu přidává tak jako bokem, protože se tím přece ruší Břetislavův stařešinský zákon (nástup nejstaršího z rodu Přemyslovců), o němž se žáci učili o několik vyučovacích hodin dříve.

Jak se můžete sami přesvědčit v překladu Zlaté buly na konci tohoto článku, o právu prvorozenství (primogenitury), čili následnictví nejstaršího syna, není ve Zlaté bule sicilské ani slovo. Teoreticky tak u nás stále zůstával v platnosti stařešinský řád Břetislava I. z roku 1055, který dával právo vládnout nejstaršímu žijícímu členu rodu Přemyslovců (tedy nikoliv nutně přímému potomku předchozího knížete). Je pravda, že ve 13. století nebylo v Čechách o následníkovi trůnu nikdy pochyb, protože Přemysl Otakar I. se všech možných nástupců kromě syna Václava I. efektně zbavil vyhnáním ze země (viz dále) a poté už vždy při úmrtí předchozího krále žil pouze jediný mužský člen přemyslovského rodu – samozřejmě nejstarší králův syn, který neměl s kým soupeřit.

Jediná důležitá věta týkající se dědičnosti a následnictví českého královského trůnu, je ve Zlaté bule sicilské tato: „Chtějíce, aby kdokoli od nich [české šlechty] bude zvolen králem, k nám [císaři Fridrichovi II.] nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal.“

Co tedy tato formulace znamená? Právo volit knížete měli čeští velmožové od nepaměti a Zlatá bula sicilská jim ho pouze potvrdila. Jediná změna, která v systému nástupnictví nastala, byla v pojmenování českého knížete, který se měl od této chvíle nazývat králem a nosit královskou korunu. V praxi tak získal svým způsobem výjimečné postavení mezi říšskými knížaty, ale na jeho privilegiích ani suverenitě se nic zásadního neměnilo. Zůstal podřízen římskému králi či císaři a účastnil se říšských sněmů (byť jen na vybraných místech) po boku ostatních knížat.

Přemysl Otakar I. měl jistě před očima neblahý příklad svých dvou předchůdců Vratislava II. a Vladislava II., kteří získali v letech 1085 a 1158 královskou korunu, ale jejich následníci už ji neměli. Ovšem pozor, první dva projekty českého království nezkrachovaly tak úplně z důvodu nevůle císařů korunovat česká knížata i nadále, ale ztroskotaly na odporu českých pánů! Vratislav II. i Vladislav II. totiž přijali korunu pouze z rukou císaře, při čemž čeští velmožové na tom neměli absolutně žádný podíl. Zcela logicky tak dostali strach, že by při zachování královské důstojnosti mohlo být jejich volební právo pro příště opominuto a záměrně bránili v přijetí královské koruny dalším knížatům (přesněji ho nepodpořili a nebyli z něj nijak nadšení). Navíc je třeba poznamenat, že po smrti obou prvních českých králů byla politická situace v Čechách a na Moravě dost napjatá. O knížecí stolec probíhali líté boje, takže nikdo neměl při nich sílu ucházet se o královskou korunu.

Tomu všemu se chtěl vyhnout Přemysl Otakar, který získal královskou korunu pro sebe již roku 1198, a proto se snažil české šlechtice uspokojit právě listinou, jako byla Zlatá bula sicilská. To mu ovšem nestačilo. Stejně tak se chtěl vyhnout tomu, aby český trůn byl po jeho smrti ohrožen soubojem mezi Přemyslovci, jak se v minulých dvou staletích často stávalo (více v článku Češi proti vládě ve středověku). Nebyl to lehký úkol, protože za svého nástupce si zvolil nejstaršího syna z druhého manželství – Václava. Jeho konkurenty se mohli stát Děpolticové pocházející z vedlejší větve Přemyslovců ještě od Vladislava I. (zemřel 1125), ale hlavně nejstarší syn z prvního manželství Vratislav. V obou případech využil Přemysl svoji neotřesitelnou momentální autoritu v zemi a vyhnal je ze země. Děpolticové se uchýlili do služeb slezských vévodů, kde měli příbuzné. Tam jejich stopa mizí asi o generaci později.

Ovšem případ vyhnání vlastního syna Vratislava po bezohledném zapuzení první manželky Adléty Míšeňské již roku 1199 přinesl Přemyslovi mnoho potíží. Král totiž neměl k jejímu zapuzení žádný legální a morálně ospravedlnitelný důvod a jeho podivný rozvod nepotvrdil pořádně ani papež. Sňatky mocných byly ovšem ve středověku nedílnou součástí politické hry. A tak přes zjevnou Přemyslovu drzost potřebovali vládci okolních zemí občas sílu českých rytířů, proto jeho exces v zásadě tolerovali.

Z předchozích odstavců jste jistě poznali, že Přemysl Otakar I. byl člověk, který si nebral servítky a pro zajištění svých politických ambicí byl schopen udělat takřka cokoliv, na domácí i evropské politické scéně. Měl vlastně štěstí, že vládl zrovna v době, kdy se po smrti Jindřicha VI. roku 1197 otřásal říšský královský trůn a svádělo o něj boj několik kandidátů. Tato nejistota trvala až do roku 1214, kdy Ota IV. Brunšvický, poslední soupeř Fridricha II. Sicilského, utrpěl drtivou porážku u Bouvines. Zápas o římský trůn byl velmi složitý a zdlouhavý, proto se spokojme pouze s konstatováním, že Přemysl Otakar I. se v tomto boji uměl dobře zorientovat a častým přecházením na různé strany dokázal získat pro sebe i české knížectví velmi výhodné postavení, jež se zúročilo v zisku a uznání královského titulu a mimo jiné také ve vydání Zlaté buly sicilské. Mnozí čeští historici, kteří Přemyslovo počínání dodnes obdivují, tomu říkají „obratné politické lavírování“. Pojem „bezohledná osobní zištnost“ ho však vystihuje stejně dobře.

Ostatně můžeme jen spekulovat, nakolik byly zmíněný „rozvod“ s Adlétou Míšeňskou a následná svatba s dcerou uherského krále Konstancií roku 1199 učiněny kvůli osobním sympatiím k oběma ženám a nakolik šlo o vypočítavý politický kalkul. Vzhledem k Přemyslově povaze je politický důvod pravděpodobnější. Čerstvě korunovaný král již nebyl spokojen v manželství s dcerou pouhého knížete míšeňského, ale pomýšlel výš.

Jeho „politické lavírování“ bylo rovněž důvodem k jistému opovržení některých jeho protivníků. Zejména císař Ota IV. Brunšvický měl rytířskou povahu a vždy dbal na dodržování rytířských zásad včetně věrnosti a daného slova. Když ho roku 1211 Přemysl Otakar I. zradil a přešel ze zcela zištných důvodů do tábora jeho protikandidáta Fridricha II. Štaufského (nazývaného někdy též Sicilský), získal si tím Otovu doživotní nenávist. Ota IV. dokonce přijal do svého vojska zavrženého Přemyslova syna Vratislava a nazýval ho českým knížetem.

Ukázalo se však, že Přemysl vsadil na správnou kartu a Zlatá bula sicilská vydaná právě novopečeným mladým římským králem Fridrichem II. Štaufským se stala potvrzením jeho získaných pozic. Listina byla nazvána sicilská podle svého vydavatele (byla opatřena zlatou majestátní pečetí sicilského království), ale byla vydána 26. září roku 1212 ve švýcarském městě Basilej, kde právě v té době Fridrich se svým vojskem pobýval.

Více o politice a uvažování Přemysla Otakara I. se dočtete v článku Přemysl I. Otakar upevnil korunu vychytralým přebíháním.

Význam Zlaté buly sicilské jako státoprávního dokumentu zajišťující české království na začátku 13. století bývá dnes dost přeceňován. Listina zajistila především samotného Přemysla a její obratná formulace dokázala upokojit českou šlechtu. Poté tedy Přemysl ještě potřeboval zajistit zvolení svého syna Václava budoucím králem a dál už Zlatou bulu na nic nepotřeboval. Zvolení Václava se podařilo dosáhnout na dobře zinscenovaném českém sněmu roku 1216, kdy Přemysl představil tehdy jedenáctiletého hocha jako jediného kandidáta – ostatní byli ve vyhnanství nebo jinak odstavení. Volba nemohla díky Přemyslově autoritě dopadnout jinak než Václavovým zvolením. Podle dikce Zlaté buly nechal Přemysl volbu zavčas potvrdit Fridrichem II. Ten mu vystavil pro potvrzení takzvanou Zlatou bulu ulmskou a mluví se dokonce o tom, že ta svým okamžitým významem dokonce Zlatou bulu sicilskou výrazně zastínila.

Poté byla Zlatá bula sicilská na devadesát let možná úplně zapomenuta. Alespoň ji nezmiňuje žádná další listina a nikdo se na ni v žádném textu neodvolává. Zřejmě ležela v pražském hradním archivu, kde se na ni potupně prášilo. Ostatně Přemyslovci neměli žádný důvod, proč na ni upozorňovat – nebyla pro ně nijak výhodná. Na domácí scéně totiž během 13. století vykrystalizoval spor o podíl na moci mezi králem a šlechtou. Zatímco Přemyslovci pochopitelně toužili po centralizovaném pojetí, šlechta se chtěla na politických i jiných záležitostech země významně podílet a rozhodovat. Ale ani šlechtici ve 13. století Zlatou bulu v zásadě nepotřebovali. Jak již bylo řečeno, v letech 1253, 1278 i 1305 zůstal totiž vždy jen jediný žijící Přemyslovec, takže volba by byla stejně jen formální záležitost. Navíc musíme vzít v úvahu jisté dramatické okolnosti kolem bitvy na Moravském poli roku 1278, kdy se k mladičkému Václavovi II. upínaly veškeré naděje Čechů a o nějaké volbě nemohla být ani řeč.

Řekněme si upřímně, že i v roce 1306 měla Zlatá bula sicilská víceméně formální význam. Po vymření Přemyslovců (o něm si můžete více přečíst v článku Vražda Václava III. změnila dějiny) si na ni sice čeští páni vzpomněli a vytáhli ji na světlo, aby připomněli římskému králi Albrechtovi Habsburskému svá práva. Jenže vedle ní hrály roli ještě dvě další listiny vydané v 60. letech 13. století římským králem Richardem Cornwallským. Ty se sice dodnes nedochovaly, ale prý zaručovaly dědická práva Přemyslovcům v ženské linii. Hlavní úloha ovšem pochopitelně připadla vojskům římského krále Albrechta a momentálnímu rozložení politických sil. Albrecht prohlásil, že Zlatou bulu uzná a potvrdí pouze tehdy, pokud bude českým králem zvolen jeho syn Rudolf. Tím udělal z volby podobnou frašku, jako byly ještě nedávno volby v komunistickém Československu. Zkráceně by se to dalo shrnout jako příkaz mocných: „Buď zvolíte toho, koho my vám navrhneme, nebo budete potrestáni!“

Nicméně Rudolf zvolen byl, protože Habsburkové měli mezi českou šlechtou silné příznivce a bula byla tedy potvrzena. Ale už příštího roku 1307 Rudolf Habsburský nečekaně zemřel a na trůn se dostal opět volbou Jindřich Korutanský podle dikce Zlaté buly. Albrecht Habsburský ho sice ve funkci nepotvrdil, ale už příštího roku 1308 byl zavražděn (ze zcela jiných příčin). Nový římský král Jindřich Lucemburský se projevil podobně jako jeho předchůdce. Uzná sice právo českých šlechticů na volbu, ale musí být zvolen někdo z jeho rodu. Volba padla na jeho mladého syna Jana Lucemburského, protože Jindřich Korutanský pro svou neschopnost ztratil v Čechách takřka všechny příznivce. Tento stručný přehled několika královských voleb po sobě dobře ilustruje, jak jsou listiny důležité. Poslouží jako dobrá právní berlička, pokud se zrovna hodí mocným pánům do plánů. Když se nehodí, může být opominuta a rozhoduje se podle vojenské síly a politické moci.

Na druhou stranu tím význam Zlaté buly nemůžeme snižovat. Je bezpochyby pravda, že díky zaručení volebního práv reprezentantům českého státu vedle osoby krále či knížete, patří k důležitým dokumentům a podílí se bezpochyby na vytváření české státnosti v průběhu dějin. Sám Karel IV. ostatně při svém panování považoval za důležité právě Zlatou bulu sicilskou z pozice římského císaře potvrdit. I v dalších kritických chvílích v českých dějinách (1419, 1457, 1526, 1618) byla v modifikované formě použita a český sněm i díky ní mohl volit českého krále.

Dodatek na konec

Fridrich, z boží milosti římský císař volený, vždy rozmnožitel říše, král sicilský, vévoda apulský a kníže kapujský.

Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, nýbrž i královská žezla uděluje naše velebnost, pokládáme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá rozmnožení královské důstojnosti a že tím naše vznešenost netrpí nijakou újmu.

Proto my přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid český od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému a že jasný král jejich Otakar od začátku mezi jinými knížaty zvláště před ostatními nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval: jako náš milý strýc, dobré paměti král Filip, poradiv se se všemi knížaty, svým privilegiem ustanovil, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a království České štědře a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti našeho dvora jemu a jeho nástupcům navěky propůjčujeme: chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc uváděti v úřad biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme pak z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, leč který bychom svolali do Bamberka nebo Norimberka, kdybychom nařídili konati sněm v Merseburce, tam tak přijíti jsou povinni. Kdyby kníže polský, jsa pozván, přišel, mají mu dáti průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští, činívali; avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu k zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, aby nám poslal tři sta oděnců nebo vyplatil tři sta hřiven.

K trvalé paměti a moci tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, notáře a věrného našeho, a zlatou bulou naší utvrditi roku, měsíce a indikce níže psaných.

Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup tridentský, biskup basilejský, biskup kostnický, biskup churský; opat z Reichenau, opat svatého Havla, opat Wisemburský, Bertol z Neifen, přední notář dvora královského; hrabě Oldřich z Kyburka, hrabě Rudolf z Habsburka a lantkrabě v Alsasku, hrabata Ludvík a Heřman z Froburka, hrabě Wernéř z Hohenburka, Arnold šlechtic z Wartu, Rudolf foit z Reprechtsweileru, Rudolf z Ramensberka, Alberto z Tanehausu, komorník, a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků, jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno.

Stalo se toho roku od vtělení Páně tisíci dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté indikci, království pána našeho Fridricha nejjasnějšího, zvoleného císaře římského a vždy rozmnožitele říše krále sicilského, roku patnáctého.

Dáno ve vznešeném městě Basileje rukou Oldřicha místoprotonotáře dvacátého šestého září šťastně. Amen.

Originál listiny je uložen ve Státním ústředním archivu ve fordu Archiv České koruny, inv. č. 2. Publikoval ji G. Friedrich, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, II, 1912, str. 92, č. 96. Ve Friedrichově překladu je otištěn v publikaci K. Doskočil, Listy a listiny z dějin československých 869-1938, Praha 1938, str. 17, č. 7.

______________________________________________

Literatura:

Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha NLN 1997

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, Praha NLN 2002

Wihoda, Martin: První česká království, Praha NLN 2015

Wihoda, Martin: Zlatá bula sicilská, Praha Argo 2005