Článek
Bonus 7.
Honza přišel do školy s otevřenou myslí a prázdným sešitem. Nebyl tu proto, aby se učil, nýbrž aby rozvíjel kompetence. Latina nebyla předmětem, ale prostředím. Učivo nebylo obsahem, nýbrž nástrojem. Učitel Honzovi neřekl, co je rosa, rosae, f. Učitel by přece neměl učit znalosti. Místo toho naučil Honzu formulovat obecný vzdělávací cíl: „Žák konstruuje význam latinského textu v autentickém kontextu.“
Honza tedy nezačal skloňovat, ale reflektovat kontext. Zašli se třídou na zahradu a tam se naučili, že tam roste matricaria chamomilla. Prý je to heřmánek pravý. Ten on rád, dělávala mu z něj čaj maminka. Když četl větu Puella in schola bene laborat, dozvěděl se, že větu nemá číst doslova, že má pracovat s textem jako celkem. Neptal se tedy, co znamená puella, i když ho to docela zajímalo, nýbrž jaký má tento pojem potenciál pro jeho osobnostní rozvoj.
Gramatika byla považována za zátěžový relikt transmisivního modelu. Slovník prý může vyhodit, je to stejně stará berle paměťového učení. Překlady vedou prý jen k nevhodnému sumativnímu ověřování. Honza z toho byl jelen, ale naučil vytvářet myšlenkové mapu významů, kde amo nebylo „miluji“, ale vztahový uzel. Pád nebyl pád, nýbrž změna perspektivy mluvčího.
Brzy se objevil i další pojmy, něco jako kurikulární, znělo to trochu latinsky, ale prý si tím nemá lámat hlavu, učitelé to vymyslí za něj.
Honza se tedy učil rozlišovat:
- sudkulaty (význam ani správný, ani chybný),
- rystupije (výstup, který vznikl procesem),
- tujekara (vlastní porozumění nezatížené fakty),
- tentoryje (kompetence, která se nedá ověřit, ale dobře se popisuje).
Latina se stavěla bez malty a bez lžíce, jen z kontextů, procesů a očekávání. Vše bylo zasazeno do rámce nekonečné stavebnice - vždy bylo možné začít znovu (prý to tak je dobře podle konstruktivismu, ale víc se nedozvěděl. Poznání nevzniká z reality, ale z prožívání. Vše je prý průběžně sledováno, každý je pochválený skrze formativní hodnocení: laudor, laudaris, laudatur.
Nevím, co říkají, říkal si Honza, ale cítím se dobře, jako bych šel po cestě u nás za humny.
Nad tím vším se vznášel Damoklův meče neoliberalismu– tiše a nenápadně: škola měla produkovat adaptabilní a ambiciózní jedince – to Honza najednou byl, ale jak si Honza poradí v nejistém světě? Co když nebude rozumět, když na něj někdo spustí latinsky.
Honza měl k dispozici kopu kompetencí (včetně digitální), očekávané výstupy ve složce a zpětnou vazbu (tu si zapsal do sešitu desetkrát). Ale když se jednou zeptal, proč je v jakési větě ablativ, bylo mu řečeno, že otázka je příliš obsahová a proč se naučil pády?
A tak Honza po čtyřech letech uměl na každý pád spolupracovat s kamarády, prezentovat proces svého učení, reflektovat důkazy v portfoliu a hodnotit vlastní pokrok pomocí sebehodnoticí rubriky. Nevěděl však, co znamená Gallia est omnis divisa in partes tres, ale byl kompetentní, cíl byl naplněn. Latinu se Honza nenaučil, ale učení proběhlo.
