Článek
14. díl - cíle
Často se objevuje názor, že vzdělávání na státních základních školách není prioritou. Školy se stávají něčím mezi Domem dětí a mládeže a cestovní agenturou.
Je důležité vědět, že v českém systému nejsou závazně stanovené osnovy (konkrétní učivo). Školy pracují s rámcovým vzdělávacím programem (RVP ZV, RVP G apod.) a vlastními silami vytvořenými programy (ŠVP), které jsou často formulovány podobně obecně jako RVP. Ve škole většinou působí koordinátor ŠVP, ostatní dokument příliš nezajímá, nevyznají se, kolikátá revize RVP platí, natož kolikátá revize ŠVP platí.
Z tohoto vyplývá, že učitel má velkou volnost v tom, co a kdy bude učit, v jaké hloubce to bude učit, podle jaké učebnice bude učit, a může si rozhodnout, zda vůbec učebnici použije.Dovedeno ad absurdum: zda vůbec bude učit. Má svobodu v tom, zda bude zadávat domácí úkoly, zda je bude kontrolovat; zda bude hodnotit. Je to ještě svoboda?
Když není dána norma, nemůže probíhat kontrola a učitel může učitel volit cestu nejmenšího odporu – každému se snažit vyhovět a dělat minimum. RVP přece vyžadují rámcové minimum.
Jak může vypadat tato svoboda v praxi?
Ne každý učitel je Učitel s velkým U. Připusťme, že jsou i tací učitelé, kteří mohou odkládat výklad učiva „na později“, procvičení „na potom,“ protože je pro ně přirozeně jednodušší místo systematické výuky organizovat nejrůznější aktivity, které nepřispívají k prohloubení probíraného učiva, případně s ním vůbec nesouvisí (projekty, výlety, divadlo, apod.). Možná by se děti měly naučit už v první třídě místo slova wellbeing slovo „prokrastinace“ včetně poučení: co můžeš, odlož na zítra. Původně šlo o rčení: co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.
Aktivity místo učení lze označit dalším odborně znějícím názvem: „aktivizace výuky.“ Jen ne učení. Pokud se takové „akční inovace“ začnou tolerovat, pak se tyto alternativy výuky stanou standardem a rozpadne se systematické probírání a procvičování látky.
Typický scénář „zdánlivě dobré výuky“
Během roku se učivo probírá jen částečně a většinou nesystematicky, hodiny jsou „příjemné“, ale bez jasného cíle. Látka se probere, ale neprocvičí, není zadán úkol, není kontrola. Před písemkou učitel „zopakuje látku“ - ve skutečnosti ukáže typy příkladů, které budou v testu a projde s žáky velmi podobné úlohy. Nutnost procvičování odpadá. Následující den děti napíší test, a to často velmi dobře. Skutečný výsledek je, že většina děti mají jedničky, rodiče jsou spokojeni a učitel vypadá úspěšně, případně bezproblémově, ale děti vlastně nic neumí.
A je to problém? může se někdo zeptat. Ano, je. Popsaná situace vytváří iluzi učení. Dítě nepochopilo látku, neprocvičilo si ji, pouze si zapamatovalo konkrétní postupy, znalost je krátkodobá a nepřenositelná do další etapy učení. Při další návaznosti se problém okamžitě projeví, kumuluje se a narůstá prostá a obyčejná neznalost. Přesto je možné tvrdit, že v kritické přechodové etapě (uzlový bod na konci 5. a 9. ročníku) dítě dosáhlo „očekávaných výsledků učení“, což se nedá pochopitelně ani zkontrolovat ani vyvrátit. Testy CERMATu testují stejně něco jiného a je potřeba počítat s alternativní placenou přípravou na tyto testy; učitelé nemají potřebu přidávat si práci.
Odložená odpovědnost
Často zaznívá argument: „To se dožene později, výstupy se sledují až na konci 5. ročníku.“ To je formálně pravda, ale prakticky riskantní, pokud se základy nevytvoří včas nelze je jednoduše „dohnat“, vznikají mezery v matematice, ve čtení a v pravopisu. Přesto někteří učitelé dětem neustále poskytují „zážitky“proto, aby rodiče mohli sdílet fotky svých dětí z akcí.
Učíme tím děti odpovědnosti, nebo si svobodu pleteme s dalším slovem: s anarachií?
Jak poznat, že je něco špatně
Zeptejte se dítěte: co jsi dnes dělal v konkrétní vyučovací hodině, co nového ses naučil, bylo vše jasné, jakou otázku ses zeptal, zapsal sis úkol, vypracoval jsi jej, umíš vysvětlit, co jsi v domácím úkolu dělal, pochopil jsi vše při výkladu v hodině, procvičili jste to, umíš to spočítat i jinak, uměl bys to bez nápovědy? Podívej se do sešitu. Je přehledný? Jsou opravené chyby?
Zkontrolujte si, zda je pravidelně proveden zápis v Bakalářích a zda odpovídá tomu, co má dítě napsáno v sešitě. Do třídní knihy v Bakalářích (a jiných školních IS) se automaticky načítá číslo hodiny, učitel vkládá jen téma hodiny a chybějící žáky. Všechny informační systémy byly vytvořené na základě toho, jaká byla původně praxe. Číslo a téma hodiny se psalo na tabuli pro žáky (a pochopitelně i do třídní knihy). Nyní se vše píše pouze do IS, smysl komunikace s žáky se ztratil.
Netváří se učitelka, že je vše v pořádku, když přece ukáže „dobré známky“ a „úspěšné zvládnutí testů.“ Jistě, že získat zájem a pozornost dětí, soustavně ji udržovat, a vést je ke skutečnému porozumění, je dřina. Proto se učitelům děkuje a nosí květiny.
Dobrá výuka postupuje systematicky, vrací se k látce průběžně, učitel soustavně opravuje chyby (ano, chybami se člověk učí), učí děti pracovat s kvalitní učebnicí a v páteřních předmětech i se cvičebnicí.
Spokojené dítě a dobré známky ještě neznamenají, že se dítě skutečně učí – bez jasné struktury učiva může škola snadno vytvářet pouze zdání úspěchu.
Současný systém dává školám velkou volnost, takovou, že ji možná některé nedokáží unést. Vše je potřeba vyvažovat. Pokud volnost není doplněna jasnou strukturou a nároky, může vést k tomu, že škola přestane naplňovat svůj primární účel a děti ji mohou přestat brát vážně.
A rodiče, kteří ani nemohou zjistit, jaký byl učební plán, kolik hodin bylo v daném předmětu skutečně odučeno, se musí začít ptát, kdo je vinen?
Role nás rodičů je proto klíčová: nehledat „důkazy o učení“, kterými nás škola bude možná už za rok snažit zásobovat, aby dokázala, že přece učí.
Ptejme se, jak se školy dostaly do situace, ve které jsou.
Ptejme se, než bude pozdě.
Zdroj:
