Článek
15. díl - cíle
Didaktickou odpovědnost nese učitel; dobrá didaktika je předpokladem převzetí zodpovědnosti za výsledek vzdělávání. Didaktika je ale podkopána - nemá pevně stanovený osnovový základ, na němž by bylo možné porozumění učivu budovat.
Zdroj problémů je již ve školském zákonu č. 561/2004 Sb., konkrétně v § 4, který zakládá rámcové vzdělávací programy. RVP definují obecné cíle a kompetence, ale nikoli konkrétní podobu „obsahu vzdělávání“ (do roku 2024 bylo učivo minimalisticky obsažené), jeho pořadí a rozsah (základní, rozšiřující). To znamená, že otázky „co přesně učit“, „kdy to učit“ a „do jaké hloubky“ zůstávají v praxi na jednotlivém učiteli a řediteli školy.
Tento stav vytváří trvalé napětí, které není možné dlouhodobě udržet bez adaptačních mechanismů.
Prvním krokem této adaptace je psychická obrana. Učitel přirozeně usiluje o snížení nejistoty a zátěže. Nejistota se postupně normalizuje: „nikdo to přesně neví“, „každý to dělá jinak.“ Frustrace přichází s každým novým školením, kde učitel slyší stále stejné neurčité informace. Uvědomí si, že se nejedná o mimořádnou situaci, ale běžný stav.
Současně dochází ke zmatku (frustrace očekávání a realita) a rezignaci - mentálně učitel přesune odpovědnost na systém („takto je to nastavené“), na žáky („oni stejně nechtějí“) či na některé rodiny („chtějí klid a úspěchy dětí“). Vedle toho pochopí útěchu z relativity konstruktivistického přístupu, řekne si, že děti si to přece musí objevit samy. Hodnocení se zmírňuje, vždyť nakonec bude stejně psát jen pochvaly, chyby se nevyznačují (vyvolávalo by to stres) a tlak na znalosti a výkon se rozplývá; známky mají být stejně zrušené. Nejde o selhání jednotlivce, ale o racionální reakci na systém.
Dlouhodobé důsledky tohoto stavu jsou patrné na několika úrovních. Učitel se může cítit přetížený a nejistý, protože musí neustále improvizovat a rozhodovat o věcech, které by měly být systémově dány. U žáků se oslabují pracovní návyky a schopnost systematické práce; posiluje se orientace na krátkodobý výkon, typicky spojený s testem. Na úrovni systému se již dávno rozpadla snaha o srovnatelnost a mizí jasná představa o tom, co má absolvent určitého ročníku skutečně umět.
Řešení existuje, ale je nesmírně nepopulární, ne protože by to bylo nerozumné a neuskutečnitelné, ale protože na prosazení nového RVP je navázáno čerpání OP JAK. To je obrovská překážka.
Bez ohledu na obrovské finanční ztráty: základním krokem je formulace závazných osnov, vytvoření standardů pro učebnice, které se mohly vytvořit v návaznosti na osnovy a standardy zcela moderně.
To vše se promeškalo. K tomu měl OP JAK sloužit.
