Článek
19. díl - cíle
Při pohledu na současné výzkumy i materiály institucí, jako je Národní pedagogický institut (NPI), se ukazuje poměrně ostrý rozdíl mezi tím, jaké děti dnes ve školách skutečně jsou, a tím, jaké děti implicitně předpokládá a „projektuje“ současné kurikulum (RVP ZV).
1. Jaké děti dnes ve školách skutečně jsou (empirická rovina)
Současné výzkumy i materiály NPI ukazují, že dnešní žák není homogenní ani „ideální“ jednotka, ale velmi heterogenní a často zatížený řadou problémů.
Typické charakteristiky:
Psychická a emoční zátěž
Roste počet dětí s úzkostmi, depresivními projevy, poruchami pozornosti, proto školy musí řešit i psychiatrická onemocnění a práci s „dítětem v riziku“. Škola už není jen vzdělávací prostředí, ale i prostor péče o duševní zdraví.
Rizikové chování
Samotný NPI uvádí jako běžné záškoláctví, lhaní, krádeže, závislostní chování, opoziční chování vůči autoritám.
Digitální, sociální problémy
Děti sdílejí osobní data online, podléhají digitálním rizikům; např.: desítky procent dětí sdílí citlivé informace cizím lidem.
Heterogenita
Třídy jsou výkonnostně rozrůzněné, sociálně odlišné, učitel pracuje s velmi slabými i velmi silnými žáky zároveň (inkluze v strukturálně destabilizovaném školství).
Náraz do zdi reality: Dnešní dítě je často kognitivně nevyrovnané, roztržité, přetížené vedlejšími aktivitami, absentujícími či oslabenými pracovními návyky, výrazně závislé na prostředí rodiny.
2. Jaké děti předpokládá RVP (normativní model)
NPI a jeho RVP ZV (potažmo metodické materiály NPI) implicitně pracují s jiným typem žáka. Z dokumentů vyplývá, že cílem je rozvoj klíčových kompetencí, samostatnosti, schopnosti řešit problémy; klade se důraz na aktivní učení, vlastní konstrukci poznání, flexibilitu. Učitel má „doprovázet žáky“, „rozvíjet jejich kompetence“, „přizpůsobovat výuku potřebám žáků“.
Implicitní model žáka podle RVP ZV vychází z předpokladu, že dítě je aktivní, motivované, schopné reflexe, umí pracovat samostatně, není nedbalé, umí se zhodnotit, přemýšlet abstraktně a má základní pracovní návyky.
3. Zásadní rozpor
Vzniká hluboké napětí mezi realitou, ve které dítě nezvládá základní dovednosti, potřebuje vedení a má často psychické problémy a očekáváním toho, že dítě je autonomní, konstruuje aktivně své poznání a zvládá komplexní úlohy. Řečeno jasně: systém předpokládá žáka, který neexistuje.
4. Důsledek pro výuku
Tento rozpor vede k několika efektům: přetížení učitele, neboť učitel musí suplovat obsah, psychologickou podporu a sociální práci. Výuka se bez pevného obsahu rozpadá na aktivity, projekty; dítě se zklidní a již je posláno za další inovativní „zkušeností“. Vzniká iluze pokroku - žák „pracuje“, „diskutuje“, ale nezvládá základní dovednosti.
Z pohledu autorů RVP je problém v metodách výuky a v nepřijetí reformy. Do úmoru opakované řešení má být více podpory učitelům a více metodických materiálů.
Data ale naznačují něco jiného. Problém není jen metodický, ale strukturální. Dnešní české školství stojí mezi dvěma obrazy dítěte: reálné dítě potřebuje: strukturu, vedení, pravidla, systematické učení, spravedlivou zpětnou vazbu.
Dítě, které předpokládá NPI má autonomii, kompetence, schopnost samostatného učení, reflexi, vnitřní motivaci.
Současné kurikulum implicitně předpokládá žáka, který je výsledkem kvalitního vzdělávání, nikoli jeho výchozím bodem.
To vede k paradoxu: místo, aby škola dítě formovala, systém očekává, že už zformované dítě přijde.
