Článek
Halloween se stal další příležitostí k oslavám, výzdobě, soutěžím a tematickým projektům. Děti se baví, rodiče nakupují a školy organizují. Na první pohled nic zvláštního. Svátky se v dějinách vždy proměňovaly, přejímaly a přizpůsobovaly novým kulturním podmínkám. Jenže právě na Halloweenu je pozoruhodné, jak snadno dokáže současná společnost převzít cizí symboly, aniž by se příliš zajímala o jejich původ, význam a souvislosti.
Zatímco vlastní kulturní tradice často považujeme za zastaralé, problematické nebo nábožensky zatížené, cizí tradici přijímáme s překvapivou samozřejmostí. Stačí, aby byla dostatečně barevná, zábavná a komerčně přitažlivá.
A tak máme veselou dýni. Kdysi měl člověk pro strach, hněv, smrt a neznámé síly celou řadu obrazů a příběhů. Slované znali Peruna, boha hromu a bouře. Perun pere bleskem. Jeho hněv se projevuje úderem, který rozechvěje zemi, roztrhne oblohu a na okamžik osvítí celý svět. Hrom připomíná člověku, že existují síly, které neovládá a před nimiž se musí sklonit.
Křesťanská tradice znala ďábla, pokušitele a protivníka dobra. Lidová kultura si vytvořila čerta, který mohl být děsivý, ale také směšný, přelstěný a nakonec poražený. V pohádkách se čertům nadávalo, vyhrožovalo a někdy se s nimi dokonce obchodovalo.
„Čert aby to spral!“ zvolal člověk, když se mu něco nepovedlo.
Perun pere bleskem, čert to má sprat, ale dýně? Dýně jen mžourá problikávající svíčkou.
Její vydlabaná tvář však není docela nevinná. Dvě prázdné oči, nos a rozevřená ústa připomínají lidskou lebku. Jako by se na nás ze záhrobí šklebila hlava mrtvého, osvětlená mihotavým plamínkem. Dýňová lucerna, známá jako jack-o’-lantern, souvisí s irskými lidovými pověstmi o bloudící duši a původně se vyřezávala také z tuřínů. V americkém prostředí se jejím charakteristickým materiálem stala dýně.
Její dnešní podoba však umožňuje ještě jednu symbolickou interpretaci: dýně je veselou napodobeninou hlavy mrtvého, která na nás hledí z temnoty záhrobí. Lebka, tradiční připomínka lidské smrtelnosti, se proměnila v rozzářenou dekoraci. To, co mělo člověka přivést k zamyšlení nad koncem života, jej nyní především baví.
A přece zůstává cosi znepokojivého. Svíčka uvnitř dýně není věčným světlem. Poblikává, slábne a nakonec zhasne. Za veselým úsměvem se tak skrývá stará pravda: i náš život je jen plamínkem, který jednou dohoří.
Podzim není pouze obdobím barevných listů, dýňových slavností a strašidelných večírků. Je také časem, kdy příroda připomíná konečnost života. Dny se krátí, světla ubývá, listí opadává a krajina se připravuje na zimní spánek. To, co ještě před několika týdny kvetlo a rostlo, nyní vadne, usychá a mizí.
Před námi stojí staré memento mori – pamatuj na smrt.
Není to výzva ke strachu ani k beznaději. Je to připomínka lidské konečnosti, vědomí, že náš čas není neomezený a že život má právě proto svou váhu. Smrt není jen strašidlo, které lze vystřihnout z papíru a přilepit na školní okno. Je skutečností, která patří k lidské existenci a s níž se každá kultura musela nějak vyrovnat.
Křesťanská tradice však přidává ještě jeden rozměr, který se v současné kultuře často vytrácí: Bůh není pouze Bohem lásky a milosrdenství, ale také Bohem spravedlnosti, soudcem živých i mrtvých.
Biblický Bůh není neškodnou postavou, která pouze přihlíží lidskému jednání. Je také Bohem hněvu. Jeho hněv ovšem není libovolným výbuchem nálady, jaký bychom mohli připisovat pohanskému božstvu bouře. V biblickém pojetí je výrazem spravedlivého odporu vůči zlu, násilí, bezpráví a lidské nevěrnosti.
Perunův hněv se projevuje hromem a bleskem. Hněv biblického Boha se vztahuje k pravdě a spravedlnosti. Člověk se před ním nemůže ukrýt za masku, kostým ani veselý úsměv.
Křesťanské vyznání víry proto připomíná Krista, který „přijde soudit živé i mrtvé“ – venturus est iudicare vivos et mortuos.
To je mnohem závažnější představa než setkání s čertem z pohádky. Čerta lze přelstít, zahnat nebo zesměšnit. Před Božím soudem však podle křesťanské víry stojí každý člověk s celým svým životem. Se svými skutky, rozhodnutími, vinami i odpovědností.
Křesťanská eschatologie tak spojuje smrt se soudem, ale také s nadějí na vzkříšení a věčný život. Poslední soud není jen obrazem trestu. Je také příslibem, že zlo nebude mít poslední slovo, že bezpráví nezůstane navždy skryto a že lidský život má význam přesahující jeho pozemské trvání.
Právě tuto vážnost vyjadřuje starobylá sekvence zádušní liturgie Dies irae:
Dies irae, dies illa, solvet saeclum in favilla. (Den hněvu, onen den, promění svět v popel.)
A dále: Iudex ergo cum sedebit, quidquid latet apparebit. (Až soudce usedne, vše, co je skryté, vyjde najevo.)
Jak vzdálené jsou tyto obrazy dnešní veselé dýni! Na jedné straně poblikávající svíčka za vyřezaným úsměvem, na druhé den hněvu, vzkříšení mrtvých a poslední soud. Na jedné straně hra na záhrobí, na druhé otázka, co člověka skutečně čeká za hranicí smrti.
Křesťanská tradice proto na přelomu října a listopadu připomíná slavnost Všech svatých a vzpomínku na všechny věrné zemřelé. Zatímco Halloween, jehož název pochází z předvečera Všech svatých, dnes často zdůrazňuje strašidelnou zábavu, Dušičky nás vedou k tichu, vzpomínce a modlitbě.
Na hřbitovech se rozsvěcují svíce. Ne proto, aby se mrtví lekli, ale abychom na ně nezapomněli. Nejde o strašidelnou podívanou, nýbrž o projev úcty, vděčnosti a naděje.
Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis. (Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí.)
Jak odlišné jsou tyto dva obrazy světla! Vydlabaná dýně mžourá svíčkou, která má vyvolat úsměv nebo lehké mrazení. Svíce na hrobě připomíná člověka, který zde kdysi žil, miloval, pracoval, trpěl a zemřel. Jedna je součástí hry, druhá znamením paměti a naděje. A věčné světlo, o které prosí modlitba za zemřelé, již není světlem pozemského plamene, ale symbolem Boží přítomnosti.
Není nutné stavět tyto tradice proti sobě. Děti si mohou hrát na strašidla, vyřezávat dýně a poslouchat pohádky o čertech. České pohádky ostatně nikdy netrpěly nedostatkem nadpřirozených bytostí. Rozdíl spočívá v tom, zda je hra součástí kulturního příběhu, kterému alespoň trochu rozumíme, nebo zda se stává pouhou spotřebou obrazů bez jejich významu.
Právě zde by mohla mít škola důležitou úlohu. Místo toho, aby pouze organizovala halloweenské dílny a soutěže o nejhezčí dýni, mohla by dětem vysvětlit, odkud se tento svátek vzal, jak souvisí s evropskými podzimními tradicemi a čím se liší Halloween od českých Dušiček.
Mohla by připomenout slovanskou mytologii, české pohádky i křesťanské tradice. Mohla by dětem vyprávět o Perunovi, čertech, světcích, hřbitovech, paměti, smrti, vzkříšení a posledním soudu. Mohla by jim vysvětlit, proč se zapalují svíčky na hrobech, co znamená memento mori, proč křesťané vyznávají víru v soud živých i mrtvých a proč lidé po staletí pronášejí modlitbu Requiem aeternam.
Mohla by ukázat, že symboly mají své dějiny a že kulturní tradice nejsou jen zásobárnou obrázků, které lze vystřihnout z barevného papíru.
Jenže současná škola má často jinou starost. Hlavně aby se děti zapojily, spolupracovaly, tvořily a měly pozitivní prožitek. Obsah se stává prostředkem aktivity, nikoli jejím cílem. Není podstatné, co se děti dozvěděly, ale zda se akce povedla.
Výsledkem může být podivná kulturní situace. Děti umějí dokonale vyřezat halloweenskou dýni, ale nevědí, co znamenají Dušičky. Znají americké strašidelné kostýmy, ale nepoznají Peruna. Převlékají se za čerty, aniž by znaly jedinou českou pohádku, v níž čert vystupuje. A mohou se bavit pohledem na kostlivce, aniž by rozuměly tomu, proč lidé odedávna připomínají své mrtvé.
Přitom právě srovnávání tradic by mohlo být vzdělávací příležitostí. Ne proto, abychom Halloween zakazovali nebo děti přesvědčovali, že český čert je lepší než americká dýně. Ale proto, abychom jim umožnili porozumět vlastní kultuře i kultuře druhých.
Kulturní otevřenost totiž neznamená zapomenout na vlastní dědictví. Naopak: teprve člověk, který zná vlastní tradici, může skutečně rozumět rozdílům mezi tradicemi.
Perun, čert, Bůh soudce a veselá dýně tak představují různé obrazy lidského vztahu k moci, zlu, smrti a spravedlnosti. Perunův blesk připomíná sílu přírody, čert morální zápas dobra a zla, dýně možnost proměnit strach ve hru. Biblický Bůh však otevírá otázku, kterou žádná z těchto postav sama nevyčerpává: otázku poslední pravdy a spravedlnosti, před níž stojí každý člověk.
Až tedy na konci října či začátkem listopadu opět rozsvítíme vydlabané dýně, mohli bychom si připomenout, že za jejich úsměvem stojí mnohem starší lidská zkušenost.
Perun pere bleskem. Čert aby to spral. Dýně mžourá problikávající svíčkou jako hlava mrtvého ze záhrobí. Ale podzimní vítr už odnáší poslední listí a připomíná nám, že nic netrvá věčně. Svíčka dohoří, dýně zetlí a člověk se jednou také obrátí v prach.
Memento mori.
A za hranicí smrti se v křesťanské víře neotevírá pouze temnota, nýbrž také setkání s Bohem, který bude soudit živé i mrtvé.
Dies irae, dies illa. (Den hněvu, onen den.)
A právě proto těm, kteří nás předešli, přejeme něco víc než veselý večer:
Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis. (Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí.)
