Článek
44. díl - přesahy
Revize kurikula nepředstavují pouze změnu vzdělávací politiky, ale také změnu způsobu, jakým vzdělávací systém sám sebe popisuje. Jinými slovy, nejde pouze o změnu toho, co se má učit, ale také jakým jazykem se o vzdělávání uvažuje. Právě zde se otevírá prostor pro konstruktivistickou epistemologii a systémovou teorii Niklase Luhmanna.
Konstruktivismus není pouze pedagogická metoda. Ve veřejné debatě bývá konstruktivismus často redukován na didaktickou metodu, podle níž si žák aktivně konstruuje své poznání. Takové pojetí je však pouze jednou z jeho podob.
Epistemologický konstruktivismus vychází z předpokladu, že člověk nepoznává svět přímo, ale prostřednictvím vlastních kognitivních struktur. Poznání není prostým odrazem reality, nýbrž její interpretací. Tento předpoklad zásadně ovlivňuje nejen teorii učení, ale také způsob, jakým vznikají odborné pojmy.
Jestliže poznání představuje konstrukci, pak totéž platí i pro jazyk vzdělávání. Pojmy jako kompetence, gramotnost, wellbeing, inkluze, individualizace, formativní hodnocení nebo autonomie školy nejsou pouze neutrálním označením objektivních skutečností. Jsou výsledkem určitého způsobu konstrukce vzdělávací reality. Každý z těchto pojmů vybírá některé aspekty vzdělávání jako důležité a jiné naopak upozadňuje.
V tomto smyslu působí konstruktivismus nejen na úrovni psychologie učení, ale také na úrovni sémantiky vzdělávací politiky. Niklas Luhmann posunul konstruktivistické uvažování ještě dále. Podle jeho systémové teorie nejsou základní jednotkou společnosti lidé ani jejich vědomí, ale komunikace.
Škola proto není souborem učitelů, žáků nebo budov. Je sociálním systémem, který existuje pouze tehdy, pokud produkuje další komunikaci. Výuka, hodnocení, vysvědčení, školní řád nebo rámcový vzdělávací program nejsou především dokumenty nebo činnosti. Jsou komunikačními operacemi vzdělávacího systému.
Lidé jsou pro systém nezbytní, avšak nestávají se jeho součástí jako biologické bytosti. Každý člověk představuje samostatný psychický systém, který komunikuje se systémem vzdělávání, ale neníkdo jeho prvkem.
Medium a forma
Jedním z nejvýznamnějších Luhmannových rozlišení je odlišení média a formy. Médium představuje prostor možností. Je relativně neurčité, otevřené a umožňuje vznik mnoha různých forem. Forma naproti tomu znamená konkrétní výběr z těchto možností.
Příkladem může být jazyk. Jazyk je médiem komunikace. Jednotlivé věty představují jeho formy. Stejně tak lze chápat kurikulum. Celý soubor možných vzdělávacích obsahů tvoří médium. Konkrétní rámcový vzdělávací program nebo učební osnovy představují jednu z možných forem jeho uspořádání.
Podobně lze chápat i samotný pojem kompetence. Kompetence není empirický objekt, který bychom mohli jednoduše pozorovat. Je to forma, kterou vzdělávací systém organizuje své vlastní pozorování žákovských výkonů.
Komunikace vytváří význam
Podle Luhmanna komunikace není pouhým přenosem informací. Každá komunikace vzniká jako jednota tří výběrů: informace, sdělení a porozumění. Teprve jejich propojením vzniká komunikační událost.
Z tohoto pohledu nejsou ani kurikulární dokumenty pouhým seznamem učiva. Jsou nástrojem, jímž vzdělávací systém vytváří vlastní významový svět.
Jestliže se v dokumentech začnou objevovat nové pojmy – například kompetence, wellbeing nebo gramotnost – nemění se pouze terminologie. Mění se způsob, jakým systém interpretuje vzdělávání.
Operační uzavřenost vzdělávacího systému
Jedním z nejdůležitějších pojmů Luhmannovy teorie je operační uzavřenost. Operačně uzavřený systém nepřebírá informace z okolí přímo. Každý podnět musí nejprve interpretovat pomocí vlastních komunikačních pravidel.
To znamená, že vzdělávací systém by neměl přijímat například doporučení OECD, Evropské unie nebo zaměstnavatelů automaticky. Převádí je do vlastního jazyka. Ekonomický požadavek na flexibilní pracovní sílu se tak ve školství mění na klíčové kompetence, celoživotní učení, podnikavost, digitální gramotnost, spolupráci.
Stejně tak psychologické výzkumy nejsou do kurikula přeneseny přímo. Nejprve jsou interpretovány prostřednictvím pedagogických pojmů.
Operační uzavřenost tedy neznamená izolaci systému. Znamená pouze to, že systém může reagovat na své okolí výhradně prostřednictvím vlastních komunikačních operací.
Sémantická změna současného kurikula
Při pohledu na současné kurikulární dokumenty lze pozorovat výraznou proměnu jejich sémantiky. Na významu získávají pojmy kompetence, gramotnosti, wellbeing, inkluze, autonomie, individualizace a formativní hodnocení.
Naopak ustupují pojmy učivo, osnova, znalost, pamětné zvládnutí, systematická výstavba poznatků, kázeň.
Nejde pouze o změnu slovníku. Každý nový pojem vytváří nový způsob pozorování školy, na než navazuje vnímání, konstrukce, komunikace. To, co je pojmenováno, se stává předmětem řízení, evaluace i financování. Naopak to, co z jazyka mizí, postupně ztrácí institucionální význam.
Na základě našich historických zkušeností by mělo být důležité se ptát - nejedná se opět o ideologii, nebo o přirozenou evoluci systému?
Z tohoto pohledu není nejzajímavější otázkou, zda jsou rámcové vzdělávací programy ideologické. Podstatnější je zkoumat, jaké významové struktury vytvářejí a jak mění způsob, jímž vzdělávací systém pozoruje sám sebe.
Bylo by v návaznosti na Luhmanna přesnější hovořit o evoluci sémantiky vzdělávacího systému. Každý historický model školství vytváří vlastní jazyk, vlastní klíčové pojmy i vlastní kritéria úspěchu. Změna kurikula proto není pouze změnou obsahu vzdělávání, ale především změnou komunikačního média, kterým vzdělávací systém popisuje svět i sebe sama.
Současná debata o kompetencích, rámcových vzdělávacích programech a revizi kurikula není pouze pedagogickou nebo politickou diskusí. Je zároveň diskusí o tom, jaké pojmy budou tvořit základní sémantiku českého školství v příštích desetiletích.
Právě proto by vedle pedagogických a psychologických argumentů měla být součástí této debaty také analýza používaného jazyka. Teprve tehdy lze rozlišit, které změny představují empiricky podložené inovace a které jsou především důsledkem proměny významových struktur, jimiž vzdělávací systém konstruuje vlastní realitu.
