Článek
43. díl
V reformě českého školství jsme v podstatě ve vleku reforem, které v Americe proběhly před více než 60 lety. Ameriku si můžeme vzít jako příklad „zrání po spirále“, přičemž aktuální zákaz genetické metody čtení ve většině amerických státech a návrat k Jednoduchému modelu čtení (Simple View of Reading) je pro nás jako kyselá okurka, která nicméně snad pomůže k vystřízlivění. Česká republika – stále opilá z reforem - je stále věkem adolescent, který v 18 letech prvně ochutnal alkohol a hned se opil - přičemž výsledkem je nezralý konzervatismus a přepjatá progresivita.
Může společnost zrát? Ano, ale jen skrze omyl. V 60. letech 20. století byla americká společnost ve fázi mladistvého idealismu a věřila v reformovatelnost všeho, měla odpor k autoritám, byla přesvědčená, že dobrý záměr stačí, fascinovala ji psychologie, autenticita svobody projevu.
Ve vzdělávání to vedlo k oslabení explicitní výuky, odmítání „drilu“, důraz na přirozený rozvoj, čtení jako „přirozenou kompetenci“. Kdo varoval před důsledky, byl označen za reakcionáře, konzervativce, nepřítele pokroku. To je ovšem typické pro nezralou fázi u člověka i u společnosti: kritika je zaměňována za odpor, opatrnost za zpátečnictví.
Jednoduchý model čtení (Simple View of Reading): návrat reality po 40 letech (v USA)
Model Simple View of Reading (Gough & Tunmer, 1986) byl ve skutečnosti konzervativní v realistickém smyslu: čtení = dekódování * porozumění jazyku. Žádná magie, ideologie, žádná zkratka vedoucí k „osvícení“. Jen tvrdé konstatování, že bez systematického dekódování žák nezačne číst, bez porozumění jazyku žák (a ani dospělý člověk) vlastně nerozumí. Problém nebyl ve skutečnosti vědecký, ale kulturní a politický. Amerika model znala, výzkumy měla, ale nebyla připravena ho přijmout. Teprve dnes – po generacích funkčních analfabetů, po obrovských sociálních a finančních nákladech – se Jednoduchý model čtení implementuje jako standard. To je znak zrání společnosti: nikoliv že přijme bezhlavě nové, ale že se vrátí k tomu, co ignorovala. Totéž platí pro české školství: jen když pochopí, co vidí, ale vidět nechce, bude připravená dospět a vrátit se zpět.
A není možné se omlouvat, že Česká republika má jiný příběh, past byla podobná. Odlišnost české společnosti spočívá v tom, že demokracie má 30+ let, nikoli 200, chybí dlouhá institucionální paměť, protože komunismus přerušil přirozený vývoj elit i profesních standardů. A to dobré, co zde bylo, se roku 2004 zbouralo bez náhrady. A tak se u nás mísí dva protichůdné pohyby:
A) Historická a obrácená konzervativní zkušenost: nedůvěra ke školství, které stále obviňujeme z konzervatizmu, že učí „zastarale“, ale přitom nejsme schopní rozpoznat, že zrušením „starých dobrých“ jsme vytvořili vakuum, které jsme naplnili zcela samotnatně náhradní ideologií, neboť jsme pozbyli zdravý instinkt držet se toho, co fungovalo.
B) Proč jsme pozbyli zdravý instinkt? Ztracený čas se nedá dohnat, přesto se naivně snažíme pořád „dohnat Západ“ rychlou adopcí progresivního jazyka, zavedení kompetencí, autonomie, konstruktivismu, inkluze (v náhodném pořadí) často bez porozumění kontextu a tedy v příkrém rozporu s kritickým myšlení, které systém proklamuje, ale svým konáním jej naprosto popírá.
Chceme dospělost bez dospívání. Amerika si mohla dovolit 40 let omylu. Zaplatila ho – a teď se vrací k základům. Česká republika chce přeskočit fázi omylu, do které se dostala vlastní vinou, když si příslušné úřady v roce 2004 zacpaly uši a zkrátka nechtěly slyšet varování dospělé části společnosti. Česká republika převzala hotový jazyk domnělých reforem odehrávajících se na Západě, ale bez vlastní zkušenosti s vývojem tohoto jazyka se ještě nyní snaží zavádět demokracii a kompetence i do „mateřkých školek.“ To je kriticky rizikové, neboť se ztratilo nejméně dvacet let. Důsledky budou samozřejmě viditelné dalších šedesát let.
Společnost může zrát, ale jen tehdy, když si dovolí přiznat omyl, zpomalit a vrátit se k základům. Česká republika není ani konzervativní, ani progresivní. Česká společnost, jak bylo v mnoha studiích konstatováno, je primárně nedůvěřivá k institucím včetně školy. Progresivitu se snaží dohnat často jen jazykem, ne obsahem. Jsme ve stejné slepé uličce jako USA? Ano – pokud budeme reformovat dřív, než se naučíme vyhodnocovat. Zralá společnost není ta, která je nejprogresivnější, ale ta, která ví, kdy už experiment skončil. Amerika se to učila 40 let a dalších 30 let trvalo, než se vrátila k základům. Ano, je to jeden lidský věk (3 generace) a experiment skončil
Česká republika měla 40 let na to naučit se, jak nepodlehnout ideologii; nepoučila se. Česká republika dostane (možná) další šanci, až pochopí.
(Jinak samozřejmě nic nového pod sluncem, viz Hegelovu Fenomenologie ducha.)
