Článek
44. díl
Právě zde je Orwell mimořádně přesný. Orwellův rámec (bez karikatury) ; vrománu 1984 od George Orwell není totalitarismus primárně násilí, policie, vězení, ale systematická manipulace jazyka, která ruší možnost myslet jinak, rozpouští skutečnost v oficiálním výkladu, činí kritiku nemyslitelnou, protože nemá slova. Klíčovým nástrojem je newspeak (novomluva).
Newspeak aneb jazyk kompetencí
V newspeaku není cílem není lhát, cílem je znemožnit formulaci alternativy, jazyk se zjednodušuje, abstrahuje, normuje. „Cílem Newspeaku nebylo rozšířit, ale zúžit pole myšlení.“ V kompetenční jazyku (kritický pohled) jsou slova kompetence, výstupy, evidence, uplatnitelnost nahrazují konkrétní obsah (učivo, pojmy, texty). Neříká se: co se má znát, říká se: jaké procesy má žák vykazovat.
Doublethink vs. „víme, že to nefunguje, (ale)…“
Ve dvojím myšlení si vytváříme schopnost uvažovat současně dva rozporné výroky, a oba považovat za pravdivé. Ve vzdělávací realitě: „Znalosti jsou důležité“, „Učivo není podstatné“, „Učitel má autonomii“, „Musí mluvit jediným jazykem RVP“, „Nejde o byrokracii“, „Ale musíme vše evidovat“. To není cynismus jednotlivce, ale strukturální adaptace na systém.
Ministerstvo pravdy vs. evaluace bez reality
V 1984 Ministerstvo pravdy nepopisuje realitu, ale přepisuje minulost, aby odpovídala současnému výkladu. V kompetenčním systému se nevyhodnocuje, zda žáci rozumí konkrétnímu učivu, vyhodnocuje se shoda dokumentů, správnost formulací, existence „důkazů“. Realita třídy je druhotná vůči správnému jazyku.
Thoughtcrime resp. „nepochopení reformy“
V Orwellově světě zločinem není čin, ale myšlenka, kterou nelze vyslovit správnými slovy. Ve vzdělávání kritika kompetenčního rámce je často označena jako „nepochopení“, případně je morálně diskvalifikována ve jménu autonomie a svobody dítěte. Kritika není vyvrácena, je převedena do deficitu kritika a přejde do protiútoku zdůrazněním demokratického charaktoru tvorby revize RVP.
Děti jako objekt ideologie
U Orwella jsou děti nejčistšími nositeli ideologie, zbaveny paměti minulosti. V kompetenčním diskurzu jsou děti nositeli „přenositelných dovedností“, bez vztahu k tradici, kánonu, paměti. Ztráta obsahu se rovná ztrátě paměti.
Jistě je důležité to, že dnes neexistuje teror, neexistuje represivní stát, neexistuje zákaz myšlení. Existuje ale monopol jazyka, existuje administrativní donucení, existuje epistemická asymetrie (učitel ví, ale nesmí to říct „nepatřičně“, učitel má názor, ale nechá si jej pro sebe).
Orwellovu varování přechází do distopie reality
Idealogie (systém školské dokumentace „jednotný“) tak nahrazuje realitu, jazyk nahrazuje myšlení tím, že redukuje obsah. RVP vytváří uzavřený systém principiálně odbobný newspeaku. (Předstíraná) víra v systém odpovídá doublethinku – „víme svoje, ale píšeme to jejich“; zachováme si zdravý rozum. S tím se ovšem pojí ztráta autority, ztráta paměti prostřednictvím ztracených nití, které vytvářely osnovu sdíleného učiva.
Kompetenční pojetí se stává orwellovským ne tehdy, když je autoritářské, ale tehdy, když vytvoří jazyk, v němž už nelze smysluplně mluvit o znalostech, obsahu a pravdě, nýbrž pouze o procesech, evidenci učení a shodě ŠVP s předlohou RVP (případně modelového ŠVP).
Největší nebezpečí není, že by škola začala utlačovat – ale že přestane vědět, co vlastně učí, a přestane mít možnost používat slova, kterými to říct.
