Článek
45. díl
Vzdělání patří bytostně k pólu posvátna, je čímsi souvislým, jakousi impregnací, která se vyskytuje v silnější či slabší vrstvě a jejím smyslem je uzpůsobit člověka pro vlastní život. Disponuje člověka ke komunikaci, více než věcí se týká způsobilosti pro vztah k druhým lidem, nejen k souasníkm, ale také k předkům a potomkům. Vzdělání je tedy cosi takového, co disponuje člověka tomu, aby rozuměl světu, ve kterém žije, aby chápal, že tento svět není jen cosi samozřejmého a daného, ale cosi živého, oč je třeba se starat, aby to nepropadlo zničení. (Dag Hrubý, Kam směřuje české školství, 2010)
Dovolte mi, abych demonstroval, kam to u nás dotáhla pedagogická věda. Nedávno vznikl pedagogický výtvor, který dostal platnost zákona. V Rámco vých vzdělávacích programech se dočteme podobné věci jako např. Vzdělávací cíl je účel, záměr vzdělávání (výuky), směřování k určitému vzdělávacímu vý stupu, případně přímo výsledek vzdělávání formulovaný v podobě dosahovaných kompetencí. Tam vede terminografický proud. Mezi cílové kompetence v závěru 2. stupně patří, že žák umí aktivně využívat osvojené poznatky při volbě partnera. Z této věty vyplývá, že naše patnáctileté děti žijí už dokonce v několikátém manželství. Napadlo mne ovšem, že se to dá zkoumat na volence v tanečních, nebo studováním promiskuity. Tam vede odtrženost od školní praxe, ale i od života vůbec.
Kvalitní dopracování úloh není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout.
Kult positive thinking nás dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně nemít žádné požadavky. Má-li je nějaký učitel, nastanou spory. Je obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je určitě snadnější.
Stále se honosíme, jak děti učíme myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo by chtěl nějaké vědomosti. Ty nejsou zapotřebí, protože si je žák dovede najít na internetu. Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Představa, že si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat.
Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně triumfálním postupem vědy. V celku však zvláště evropská společnost degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne.
Naše společnost by se měla jako celek zamyslet nad problémem rovnostářství v oblasti školství. Rozdíl mezi právem na vzdělávání a právem na vzdělání mnoha lidem uniká. Na prvé mají opravdu všichni právo. Pro společnost i pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jejim věnováno zvláštní a dlouhé vzdělávání. To druhé nelze nikomu zaručit, protože neníli potřebně nadaný a/nebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost nevdechne.
Autoři se dobrali úsudku, že využití individuálních potencialit žáka znamená ve svých důsledcích snížení počtu selhávajících a zaostávajících a k tomu, že s tím souvisí úkol zbavit žáky obavy ze školního neúspěchu poskytnutím delšího času ke zvládnutí učiva, přiznáním práva žáka na omyl a další. Zajisté, při takto pojatém vzdělávání nebudou žádní selhávající ani zaostávající. Budou pouze dva druhy úspěšných: jedni, kteří budou využívat práva na omyl a delší čas k osvojení učiva, a druzí, kteří těchto práv nemusí vyuţít. Tam vede bezhlavá aplikace tendenčních hesel.
O dobrých školách se nebude psát v tisku, nebudou mít úžasně atraktivní nabídku, budou mít potíže, protože poctivou prací a péčí o žáky budou rodičům dělat starosti. Vím, že je to nerovný zápas. Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti, které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme.
Kdyby se společnost na chvíli vytrhla ze svého nezájmu a třeštění a jednala věcně, musilo by dojít ke trojímu: Odvolání ministra, okamžitému zrušení ústavu, který materiál RVP připravil a k právnímu postihu za poškození vzniklé promrháním nepředstavitelných obnosů, které to stálo. (Petr Piťha, Velká iluze českého školství, 2008)
Nedávno jsem viděl v televizi trénink fotbalistů. Dělali kliky, shyby, kotrmelce a řadu dalších podivných cviků, které vůbec neumím pojmenovat. Proč se nikdo neptá trenéra, z jakého důvodu nutí své svěřence při každém tréninku tyto podivnosti provádět, ačkoliv je při fotbalovém zápase nepoužijí? Nikdy jsem při zápase neviděl fotbalisty dělat na hřišti shyby a kliky. Každý však patrně chápe, že při tréninku fotbalisté posilují nejrůznější svaly, získávají sílu, hbitost, rychlost, vytrvalost, rozvíjejí pohotovost reakce atd.; často hovoříme o formě, fyzičce, kondici apod. Ještě jsem se nesetkal s otázkou, k čemu potřebují fotbalisté provádět při tréninku všechny ty cviky, k čemu jim to bude. Položit takovou stupidní otázku snad opravdu ještě nikoho nenapadlo. Tak jako fotbalisté rozvíjejí při tréninku zejména své fyzické dovednosti (ale i fotbalové „myšlení“), snaží se učitelé ve škole všestranně pěstovat rozumové schopnosti svých žáků a studentů, utvářet jejich pracovní návyky, posilovat jejich paměť, otevírat jim cesty do jednotlivých sfér života společnosti, rozšiřovat ve všech směrech jejich obzory. Stručně řečeno, škola má všestranně rozvíjet ducha (a při tělocviku i tělo) a morálně volní vlastnosti. (Jindřih Bečář, K čemu mi to bude? aneb Milý Pepíčku …, 2010)
Zdroje:
Bečvář, Jindřich. „K čemu mi to bude? aneb Milý Pepíčku…“ Učitel matematiky 018.2 (2010): 111-118.
