Článek
50. díl - přílohy
Článek autorů Andrášová, Lachout, Velčovský Další cizí jazyk na ZŠ: výzkumy a argumenty zveřejněný na stránkách Svazu germanistů 25. 11. 2025 je zajímavý tím, že se snaží vstoupit do politické debaty o povinném druhém cizím jazyce (FL2) nikoliv ideologicky, ale prostřednictvím přehledu výzkumů. Současně však nejde o klasickou systematickou review ani metaanalýzu, nýbrž o advokační odborný text, jehož cílem je obhájit zachování povinného druhého cizího jazyka v RVP ZV. To samo o sobě není problém, ale je důležité to při interpretaci výsledků vědět.
Nejsilnější stránkou dokumentu je snaha opřít argumentaci o mezinárodní výzkumy a neopírat se pouze o intuitivní tvrzení typu „více jazyků je vždy lepší“. Autoři správně upozorňují, že výuka druhého cizího jazyka není jen otázkou jazykové vybavenosti, ale souvisí také s rozvojem exekutivních funkcí, metajazykového uvědomění, čtenářské gramotnosti a obecnějšími kognitivními procesy. Dokument také připomíná, že v zahraniční literatuře existují poměrně robustní důkazy o pozitivních efektech vícejazyčnosti na některé složky kognice.
Správně je také zdůrazněn problém sociální selekce. Pokud se druhý jazyk stane čistě volitelným předmětem, existuje reálné riziko, že jej budou ve větší míře volit děti z rodin s vyšším kulturním a socioekonomickým kapitálem, zatímco ostatní jej opustí. Argument o možné reprodukci sociálních nerovností je legitimní a nelze jej jednoduše odmítnout.
Z vědeckého hlediska je největším problémem textu skutečnost, že prezentuje výsledky poněkud jednostranně. Autoři uvádějí: „Výsledky těchto ověření lze považovat za validní pro celou EU.“ Ve skutečnosti většina studií vzniká v konkrétních národních podmínkách, pracuje s různými jazyky, různými věkovými skupinami, různými hodinovými dotacemi, různě nastaveným kurikulem. Přenášet výsledky automaticky na celou EU je metodologicky problematické.
Směšování vícejazyčnosti a povinného FL2 je, dle mého názoru, nejslabší místo celého textu. Řada citovaných výzkumů zkoumá bilingvismus, vícejazyčnost, CLIL, intenzivní jazykové programy, ale politická otázka zní: Má být druhý cizí jazyk povinný pro všechny žáky české základní školy?
To není totéž. Z toho, že vícejazyčnost přináší výhody, automaticky nevyplývá, že nejlepším nástrojem je povinná výuka druhého cizího jazyka v současné podobě českého kurikula.
Nejzajímavější částí dokumentu je případ Slovenska. Autoři tvrdí, že po zrušení povinnosti FL2 prudce poklesl počet žáků studujících druhý jazyk, současně se prohloubily regionální a sociální rozdíly, žáci s nízkým SES si FL2 vybírají výrazně méně často, což je relevantní argument. Za šest let implementace klesl podíl žáků ZŠ s FL2 ze 73 % (2018/2019) na 8,9 % (2023/2024) a na 9,2 % (2024/2025).
Autoři článku jsou přesvědčeni o tom, že zrušení povinnosti FL2 nejenže není adekvátní reakcí na výzvy současnosti, ale že se tím mnohé systémové a chronické neduhy českého školství ještě zhorší. Problém je však v interpretaci kauzality. Autoři textu často používají formulace typu, že zrušení FL2 vedlo k prohloubení disparit. Přitom z předložených dat je zřejmá především korelace. Prokázat, že právě zrušení FL2 bylo hlavní příčinou pozorovaných změn, by vyžadovalo mnohem robustnější výzkumný design.
Z hlediska současné české debaty o kurikulu je možná nejzajímavější jiná otázka.
Dokument totiž implicitně předpokládá, že problém spočívá v samotné existenci nebo neexistenci povinného FL2. Problém přitom může být jinde. Pokud nejsou jasně stanovené cíle FL2, pokud je nedostatek učitelů, absence kvalitních učebnic, nízká hodinová dotace, nevyjasněný vztah mezi FL1 a FL2, pak lze debatu posunout na celkovou nejasnou strukturu RVP, a tudíž i argumentace nutně selhává na principiálně špatném ukotvení povinnosti se „cokoliv“ učit.
Sami autoři v závěru píší: „FL2 ≠ ½ FL1“ a upozorňují, že druhý cizí jazyk má jiné cíle a jiné přínosy. To je zřejmě podle mého názoru nejdůležitější myšlenka celého dokumentu.
Paradoxně je článek silným argumentem pro něco jiného, než co bylo dlouhodobě v českém kurikulu praktikováno. Pokud stát tvrdí, že druhý cizí jazyk je důležitý, přináší kognitivní a sociální benefity, má význam pro rovnost šancí, pak musí být schopen jasně definovat, proč se učí, co se má učit, kolik času tomu věnovat, jak poznáme, že se to žák naučil.
Jinými slovy lze říct, že článek ve skutečnosti podporuje návrat ke klasické vazbě cíl → učivo → standard → evaluace, nikoli pouze existenci povinného předmětu.
Jako odborně popularizační a argumentační text je dokument poměrně kvalitní a přináší řadu relevantních výzkumů.
Jako vědecký důkaz pro tvrzení: „druhý cizí jazyk musí být povinný“ je však slabší, než se snaží působit. Nejsilnější závěr, který lze z předložených argumentů obhájit, není „FL2 musí být povinný“, ale spíše „Existují významné kognitivní, sociální a ekonomické důvody, proč by stát neměl snadno rezignovat na výuku druhého cizího jazyka, zejména pokud chce zachovat rovnost vzdělávacích příležitostí.“
To je tvrzení, které je s předloženými daty dobře slučitelné. Naopak tvrzení, že z těchto výzkumů jednoznačně plyne povinnost FL2 pro všechny žáky, již přesahuje to, co samotné výzkumné důkazy umožňují bezpečně tvrdit.
Zdroj:
https://independent.academia.edu/V%C3%A1clavVel%C4%8Dovsk%C3%BD
