Článek
50. díl - předpoklady řešení
Argument ministra školství Roberta Plagy tehdy byl, že zavedení jednotného minima „nic nevyřeší“, byl v určitém ohledu racionální; musel by jej prosadit, a to na sílu nechtěl: více asociací, odborů a spolků bylo proti, pro byly jen kraje a asociace průmyslových škol. A nechal si samozřejmě udělat analýzu.
Problém je avšak někde jinde. Pokud totiž systém nemá jasně definovaný a závazný obsah výuky, pak stanovení bodové hranice samo o sobě skutečně nemůže zajistit spravedlivost ani kvalitu výběru. Cut-off skóre by v takovém případě pouze formalizovalo výsledek testování, aniž by řešilo jeho základní předpoklad: co přesně mají žáci umět a na základě čeho jsou hodnoceni. V tomto smyslu lze souhlasit s tím, že technické opatření (stanovení minimálního počtu bodů) nemůže nahradit chybějící strukturální řešení vyučování.
Odmítnutí nepodkročitelné hranice implicitně ponechalo v platnosti model, který funguje čistě jako rankingový systém žáků. Žáci nejsou posuzováni podle toho, zda splnili určitou minimální úroveň znalostí, ale pouze podle relativního pořadí vůči ostatním uchazečům. To znamená, že přijetí či nepřijetí není vázáno na dosažení určitého standardu, ale na kapacitní omezení konkrétní školy. Takový model je z hlediska vzdělávací logiky problematický, protože rezignuje na základní otázku, zda uchazeč skutečně splňuje minimální předpoklady pro studium daného oboru.
Naopak přijetí minimální hranice pro přijetí na daný typ školy by vedl k rankingu škol.
Takže ministr Plaga odmítl zavést minimum, ale nepokusil se zavést jiný funkční mechanismus, který by plnil jeho roli. Pokud by systém postavil na v té době existují standardy a přidal závazný obsah vzdělávání, pak by nepodkročitelná hranice mohla dávat smysl jako vyjádření minimální znalostní úrovně, a dnes by bylo po problému. V současných podmínkách, kdy chybí učivo v podobě osnov, kdy nejsou implementovány standardy vyučovacích předmětů, je vše skutečně lhostejné – a jakékoliv debaty o nepodkročitelné hranici jsou vyloučené.
Ministr Plaga spustil naopak malou revizi RVP, takže školy povinně vpisovaly do svých ŠVP digitální kompetence, nakupovaly notebooky, tablety, kterých se teď chceme zbavit, protože jsme zjistili, že děti se naučily pouze digitální demenci, a to částečně s podporou učitelů.
Dalším aspektem bylo přenesení odpovědnosti na kraje. Ministr poukazuje na to, že kraje mají v rukou nástroje pro optimalizaci sítě škol a nesou odpovědnost za nabídku oborů. Tento argument je z hlediska řízení systému formálně správný, avšak prakticky problematický. Kraje mohou regulovat kapacity škol, nikoli však obsah vzdělávání ani úroveň připravenosti žáků. Pokud tedy stát nedefinuje jasný standard, podle něhož by bylo možné rozhodovat o přijetí, a současně odmítá zavést minimální hranici, vzniká vakuum, v němž rozhodování o přijetí zůstává převážně relativní a kapacitní. Proto současné obviňování Prahy, že totálně zaspala v plánování kapacit škol, je proto účelovým odvracením pozornosti od toho, že tento problém bylo možné vyřešit již před osmi lety.
Z pohledu právních principů je situace ambivalentní. Na jedné straně by zavedení nepodkročitelné hranice bez jasně definovaného obsahu mohlo být v rozporu s principem právní jistoty, protože by stanovovalo pevné kritérium bez jednoznačně určeného základu. Na druhé straně její absence vede k modelu, který může narušovat princip rovnosti, neboť žáci jsou posuzováni v relativním pořadí bez ohledu na to, zda dosahují určité minimální úrovně. V extrémním případě může být přijat žák s velmi nízkým bodovým ziskem pouze proto, že kapacita školy není naplněna, zatímco jiný žák s vyšším výsledkem není přijat na jinou školu z důvodu vyšší konkurence. O nerovnosti podmínek, které hbitě zneužívá trh příprav na zkoušky, nemluvě.
Celá debata tak byla ukončena dříve, než skutečně začala. Spor o testy CERMATu stejně jako spor o cut-off skóre jsou zástupným konfliktem, který zakrývá absenci systematicky definovaného „povinného obsahu vzdělávání“ a jeho návaznosti na hodnocení. Bez tohoto základu nelze vytvořit ani spravedlivé minimální kritérium, ani plně legitimní rankingový systém škol.
Kritický závěr proto zní: odmítnutí nepodkročitelné hranice může být v daném kontextu pochopitelné, avšak pouze potvrzuje, že školství není řízeno jako celek, ale zabředá do jednotlivých problémů, které většinou neřeší na základě koncepce, ale na základě „politické průchodnosti“ - při náznaku komplikací problém odložit, uspokojit většinu, umlčet menšinu.
Zdroje:
https://www.pedagogicke.info/2026/04/robert-plaga-praha-extremne-zaspala.html
https://www.eduin.cz/clanky/nepodkrocitelna-hranice-na-ss-nebude-a-ukazkove-programove-prohlaseni-prazskeho-magistratu/
https://www.denik.cz/z_domova/plaga-se-dnes-nedohodl-s-kraji-na-reseni-minima-pro-prijeti-na-stredni-skoly-20181109.html
