Článek
51. díl
V Opatření ministra z 31. 3. 2026 se píše doslova: Zkrácení období školního vyučování ve školním roce 2025/2026 bylo stanoveno po vyhodnocení následujících souvislostí hodných zvláštního zřetele:
• organizační a provozní racionalita škol,
• soulad s reálným chováním značné části rodin, mj. v souvislosti se zajišťováním letních volnočasových programů pro děti,
• pedagogická efektivita výuky v posledních dnech školního vyučování.
Uvedené opatření nemá negativní dopad na naplnění vzdělávacích cílů školního roku, neboť výuka a vzdělávací výstupy stanovené školním vzdělávacím programem jsou zajištěny v průběhu předcházející částí (!) školního roku.
Na první pohled jde o pragmatické rozhodnutí. Při bližším pohledu však odhaluje zásadní strukturální nesoulad českého vzdělávacího systému: stát rezignoval na závazný objem výuky, potažmo učiva, ale zároveň reguluje docházku a absenci žáků.
Od ledna 2026 vstoupila v platnost nová podoba vyhlášky, která rozšiřuje okruh dat povinně předávaných ze školních matrik. Zavádí povinnost dvakrát ročně odevzdávat přehled absencí, a to nejen v základních a středních školách včetně konzervatoří, ale také v mateřských školách u dětí v povinném předškolním vzdělávání. Tato data školy poprvé odesílají do 15. dubna 2026.
1. Organizační a provozní racionalita
Argument racionality škol znamená v praxi konec školního roku je organizačně „slabý“, výuka se často redukuje, školy přecházejí do režimu dozoru, výletů, neformálních aktivit. Tento argument je realistický. Ale právě tím odhaluje problém: škola není schopna udržet výuku jako systematickou činnost až do konce roku.
To není organizační problém. To je problém struktury kurikula: neexistuje závazná časová dotace pro dané učivo (neexistuje min. časová dotace stanovená pro daný rok), výuka není rozvržena jako uzavřený celek, závěr roku nemá jasnou funkci (opakování, syntéza, evaluace). Výsledek: čas je k dispozici, ale není systémově využit a není k tomu vůle. Zkrácení roku tak neřeší žádný problém – pouze jej administrativně uzavírá, protože na pár dnech nezáleží.
2. Soulad s chováním rodin
Ministerstvo argumentuje tím, že rodiny si stejně organizují léto dříve, děti odjíždějí na tábory a programy, reálná účast ve škole klesá. Tento argument je významný, ale z opačného důvodu, než jak je použitý. Z nejvyšších míst totiž bere na vědomí, že škola ztrácí normativní autoritu nad časem dítěte. Vychází z toho, že značná část rodin implicitně říká, že škola už v závěru roku není důležitá, její návštěva není pro vzdělávání dítěte zásadním. To je zásadní posun: dříve škola určovala rytmus roku, dnes se přizpůsobuje chování společnosti.
Jinými slovy: škola přestává být strukturujícím prvkem času a stává se jednou z volitelných aktivit.
3. Pedagogická efektivita posledních dnů
Třetí argument je nejzávažnější: výuka v posledních dnech není efektivní, nedochází k reálnému učení. To je v podstatě přiznání, že část školního roku neplní vzdělávací funkci.
To má dvě možné interpretace: a) realistická, která bere ohled, že žáci jsou unavení, učivo je probrané, klasifikace uzavřená, prostor pro efektivní výuku je omezený.
b) systémová (hlubší), která naznačuje, že výuka není plánována jako celek, chybí závěrečná fáze učení (opakování, syntéza, aplikace, evaluace), škola neumí „uzavřít cyklus učení“, a ministerstvo to od ní ani nečeká. Druhá interpretace je zásadní.
4. Klíčové tvrzení ministerstva
Ministerstvo uvádí: „opatření nemá negativní dopad na naplnění vzdělávacích cílů, protože výstupy jsou zajištěny dříve“. To je mimořádně důležité tvrzení, neboť znamená, že vzdělávání není vázáno na čas výuky.
5. Strukturální rozpor systému
Tím se dostáváme k zásadnímu paradoxu, neboť stát negarantuje objem výuky, neexistuje závazný počet odučených hodin, ŠVP si strukturuje škola, RVP definuje výstupy, ne čas, tedy čas není normativní veličina.
Na druhé straně stát kontroluje docházku žáků, neboť současně MŠMT zavádí systematické sledování absence, důraz na docházku jako povinnost tedy čas je kontrolován na straně žáka. Ale přitom dobu výuky v průběhu školního roku samo rozvolňuje.
Tím se podtrhává zásadní nesoulad: žák musí být přítomen, ale stát negarantuje, co se v tom čase děje.
Rozhodnutí zkrátit školní rok není izolovaný krok. Systém implicitně přiznává, že část výuky není nutná, čas není klíčovým nositelem vzdělávání, výstupy jsou oddělené od procesu. Jsou to kapky, ale mají dopad na celý systém.
To má několik důsledků: Oslabení školy jako instituce - škola ztrácí kontrolu nad časem, přizpůsobuje se okolí. Oslabení důvěr - rodiče i žáci vidí, že výuka není plně využitá, roste význam externích aktivit. Fragmentace vzdělávání - učení se přesouvá mimo školu, škola ztrácí roli hlavního prostředí učení.
Zkrácení školního roku je racionální krok v rámci nefunkčního systému, ale zároveň je kritickým důkazem, že systém není správně nastaven.
Pokud má být systém konzistentní, musí se rozhodnout:
Varianta A: návrat ke strukturálnímu modelu: jasné osnovy, závazná časová dotace, lineární průběh výuky, pak platí: docházka = účast na definovaném procesu.
Varianta B: důsledný kompetenční model: výstupy plně oddělené od času, individuální tempo učení, modulární systém, rezignace na garanci a možnost řízení státem (rozpad společného vzdělávání dalších generací), pak ale musí docházka přestat být centrálním kritériem.
Nelze udržet současný stav: neřízený čas + povinná docházka. Stát nemůže současně rezignovat na kontrolu výuky a zároveň kontrolovat přítomnost žáka. Zkrácení školního roku není problém samo o sobě. Problém je, že odhaluje, že čas ve škole není systémově ukotven jako nositel vzdělávání.
A dokud nebude jasně definováno co se učí, kdy se to učí, a jak se to ověřuje, bude se podobné „racionalizační“ opatření opakovat, aniž kdo vezme v úvahu, že je to další příznak úpadku systému vzdělávání, který vůbec není schopný nahlédnout příčiny.
Zdroj:
https://edu.gov.cz/systematicke-sledovani-skolni-dochazky/
Sdělení o zkrácení období školního vyučování ze dne 31. 3. 2026, číslo jednací: MSMT-5718/2026-1
