Článek
K slavnostnímu obědu bude po dnech půstu maso.
Morani mají radši masajské slavnosti,“ říká Legišon. Na dvě stovky dospělých obyvatel vesnice připadají tři kostely. Přestože Masajové věří v Ježíše, zároveň si uchovávají svou tradiční víru v Boha Enkai a v síly přírody. První misionáři sice připluli do Tanzanie už v šestnáctém století, křesťanství se ale masově šíří teprve posledních dvě stě let. V Evropě trvalo vykořenit pohanské zvyky celá staletí. Také Slované kdysi žili ve dvojvěrství, kdy chodili do kostelů a zároveň věřili v magii a démony.
Legišon stále drží kozlíka za rohy a rychlým tahem mu masajským mečem podřízne krk. Tělo sebou párkrát škubne, oči zvířete však rychle vyhasnou a do vydlabané tykve prýští krev. I když je ještě teplá, brzy se sráží do rudých cucků. Tykev koluje mezi morany, každý se vydatně a s chutí napije.
Kůže kozlíka rozprostřená přes široké palmové listy teď slouží jako ubrus, na němž se vyvrhují vnitřnosti, sekají kosti a krájí maso. Sedíme na špalcích ve stínu stromů, nedaleko od Legišonova domu, neboť masa pro válečníka se nesmí dotknout žena. Každý kus zvířete je někomu předurčen. První lahůdkou jsou syrové ledviny, vyhrazené starším moranům. Na kozlíkově tuku se pak smaží copánky spletené z vyčištěných střev, na ohni se pečou játra pro stařešiny a kopyta pro mladší morany. V kotlíku se pomalu vaří kusy masa se zeleninou a jiné se opékají přímo nad plameny.
Kolem poledne se pod stromy schází asi tucet válečníků. Po dvojicích dostávají na plastové talíře kopce rýže a pořádnou porci masa. Jedí rukama a rýže je za chvíli ta tam. Moran nesmí jíst s rodinou, ale ani sám. Musí se o sebe dokázat postarat a naučit se spravedlivě dělit se svými druhy. Podporuje to soudržnost válečníků, navíc ne všechny rodiny mají dostatek jídla.
Odpoledne ožívá náves mezi kostelem, jezírkem a obchodem s limonádami. Skupiny žen sedí ve stínu stromů, na sobě fialové masajské šaty s ozdobnými bílými výšivkami, ověšené náramky a náhrdelníky, kolem nich běhají vyparáděné holčičky a kluci v nových tričkách. Moran Nalangu prodává z chladicího boxu přivázaného na prastarém jízdním kole limonády. Z nedaleké svahilské vesnice dorazil podomní obchodník a z košíků na svém bicyklu nabízí spony do vlasů, hřebeny, kapesníky a další levnou módu.
Dvojice či trojice dívek korzují návsí, pokukují po moranech, špitají si tajnosti a hihňají se. Morani, s pečlivě vyčesanými vlasy a oblečení v čistých mašukách, také ve dvojicích či trojicích, pozorují ze stínu stromů dívky. Přestože svatby většinou domlouvají rodiče, není vyloučené, aby mladé lidi spojila vzájemná přitažlivost a láska.
Když padne noc, shromáždí se celá vesnice před kostelem. Stařešinové sedí na lavicích a židlích, ostatní stojí v širokém kruhu kolem pěveckého sboru, jenž diriguje učitelka z místní malotřídky. Pod hvězdným nebem zní nocí zpěvy o Kristu. Lidé se zprvu přidávají jen v refrénech, za chvíli už ale zpívají všichni z plných plic. Sbor nedoprovázejí žádné hudební nástroje, jen učitelka udává rytmus bubnováním do bedny z tenkého dřeva.
Písně občas přeruší kvílení žen, jež má stejný význam jako potlesk. Když křesťanské chorály vystřídají masajské lidové písně, rozezní se hrdla mladých moranů a svým hučením a vrčením vytvářejí protiváhu vysokým ženským hlasům. Je to vlastně půlnoční mše, i když bez faráře a bez čtení z Bible. Noc plná zpěvů, starých možná tisíce let, jež se tradují od matek k dcerám a od stařešinů k moranům. V tu chvíli všichni cítíme, že Bůh tam někde je, dívá se na nás, objímá nás a zahrnuje svou láskou, a není důležité, zda bydlí v kostele nebo se jmenuje Enkai.
Další čtení od stejného autora:
