Ty vážně doma dětem nevaříš? A co jim jako dáváš k jídlu?

Vypadalo to, že o zdravý vývoj jejich potomků musí být v zásadě díky jejich kulinářským dovednostem již nějak postaráno. Jedna vyprávěla, jak se těší, až večer zadělá na domácí chléb. A o kvásku a kynutí těsta mluvila s takovým zapálením, až získala pozornost i pánů u vedlejšího stolu. Druhá následně přidala, že v sobotu upeče kachnu s domácími bramborovými knedlíky a domácím červeným zelím. Při popisování pomalého pečení jemně pomlaskávala a pohybovala prsty, jako by už téměř servírovala.

„Cože?“ zhrozila se první, jako by zaslechla přiznání k trestnému činu.

„Ty doma fakt jako vůbec nevaříš? Ale pečeš, ne?“ vyzvídala druhá.

Třetí zakroutila hlavou.

„Co teda dětem vůbec dáváš k jídlu?“ znělo jako výčitka.

Nejprve nastalo nepříjemné ticho. Nejspíš tato třetí žena ještě před zasednutím ke stolu vůbec netušila, že v této skupince bude tak silně „out“. Možná si přála sedět raději někde jinde…

„Rohlík nebo chleba…,“ dodala.

***

Pro někoho je teplá kuchyně podstatná, pro jiného ne tak důležitá. Nejspíš hodně závisí na faktorech, v jakém prostředí jsme vyrůstali, s jakými lidmi jsme v kontaktu. Nakonec důvody, proč někdo vaří a jiný se k tomu nemá, mohou být rozdílné. Ale i ti, kdo se věnují teplé kuchyni, se mohou dělit do několika skupin. Když to vezmu s humorem, pak bych je mohla klasifikovat do těchto čtyř skupin (přičemž ta čtvrtá je taková fluktuační - někdy holt záleží na okolnostech)

1) Supergirl neboli Kara Zor-El: To je Kryptonka, příbuzná Supermanovi. Je krásná, ale primárně se umí pohybovat velmi rychle. Supergirl má hotové jídlo v cuku letu. Než se muž či dítko naděje, jídlo je na stole. Kdybychom chtěli prozradit její triky, pak to může být polévka ze sáčku, míchaná vajíčka, omeleta, křupavá pizza původně z mrazáku či zakoupená, ale kvalitně ohřátá hotovka. Její heslo je: Dej tomu pár minut a  všichni budou spokojení. Nebo také: Vím, za koho jsem se vdala, ale sporák to není.

2) Coco Chanel - v jednoduchosti je krása: Francouzská módní návrhářka byla známá svými jednoduchými a přesto ikonickými kousky. Osvobodila ženy z korzetů a navrhla jednodušší, pohodlnější stylové oblečení, aniž by se ztratila elegance. Je to tedy symbol, který říká, že není potřeba něčeho přemrštěného, aby to přesto nepřestalo být skvělé. V jednoduchosti je krása! Pro toto nevědecké pojetí je tedy symbolem, že taková žena chce kvalitu, ne přeplácanost. Potřebuje v životě dýchat: uvařit hodnotné jídlo, ale nestrávit u plotny celý den. Jde na to přímo, má zaručené fígle, které vždy fungují. Proto vaří to, co rodina ocení. Nepouští se obvykle do experimentů, ani nenutí děti jíst něco, co nesnáší, jen proto, že je to zdravé. Uvaří klidně bramborovou kaši a řízek, protože je to komplexní, jednoduché, stylové a rodina to vždy ocení.

3) Bohyně Héra: Byla nejvyšší starověkou řeckou bohyní a ochránkyní rodiny. Taková kuchařka si je vědoma, že láska prochází žaludkem. A tudíž vynikající jídlo stmeluje rodinu. Je jejím štítem a hradbou a nic ji nezlomí. Obdobně jako uvádí babička v mé knížce: „Láska prochází žaludkem, a pokud chceš něco po chlapovi, věř, že sex funguje jen do určitého věku, za to dobrá buchta vždycky.“ Takže polévka s domácím vývarem a domácími nudlemi, druhé kompletní jídlo, salát, zákusek a samozřejmě později zadělá na onen chléb. Je fascinující, neuvěřitelná a velmi šikovná.

4) Čarodějka Isabel: Isabel Bigelowová z příběhu Moje krásná čarodějka je okouzlující, ale co je podstatné, umí čarovat. Jen tak roztomile zakroutí nosem a dějí se zázraky. Zatímco vy se podíváte do lednice, do potravinové skříňky, do komory, a přijde vám, že tam nic není k jídlu, čarodějka stejně něco připraví, čím překvapí a chutná to skvěle.

Když si třeba pustíte nějaký sitcom nebo zahraniční film z běžného současného života, zjistíte, že se v něm primárně vaří z důvodu domluveného rande k sobě domů. Je to jakýsi rituál, neboť dobré jídlo nejednou působí jako předehra. (Ono ve své podstatě už samotné pozvání na „já ti něco uvařím“ nebo „dáš si kafe?“ obvykle naznačuje něco víc než jen teplé jídlo a horký nápoj). Člověk z toho sledování přehršle seriálů musí mít někdy pocit, že snad díky filmografii by měl konečně pochopit, „na jaké, že už je metě“ (tohle přirovnání se mi nikdy nelíbilo; možná proto, že už jsem dávno za metou 😀), kdy je tedy akceptovatelné pozvat si muže poprvé domů („tam, kde bydlí i tvé kalhotky"), nebo se nechat pozvat na večeři, kterou sám uvaří (a nejspíš i naposled).

Jinak si postavy ve filmech obědy a večeře častěji dovážejí, pokud zrovna netráví čas v restauraci. Narozeninovou party připravuje kompletně specializovaná firma. A kuchyň zůstává až podezřele čistá, lesklá, bez zbytečných krámů, u kterých často nevíte, kam s nimi.

V televizi stejně tak běží mraky pořadů o vaření. Jsou to jednak rozličná kuchařská show, jak pro dospělé, tak pro děti. Nebo za plotnou vystupují celebrity, slavní kuchaři či populární bloggerky. Vysílají se soutěže či stylizované pokořování kuchařů v restauracích za nejistým účelem pozdvihnutí podniku a získání si tak klientely.

Pokud se - vyjma pozvání na rande - ve filmu vaří, obvykle proto, že se primárně jedná o příběh z kuchařského prostředí (Dvě socky, Láska na kari, Šéfkuchař na grilu, Dokonalý šéf).

Samozřejmě tu je také řada dalších snímků, v nichž se kuchyně v domácnostech opravdu používá k přípravě jídla a rodiny společně usedají ke stolu (Základ rodiny, Děcka jsou v pohodě a další).

V českých filmech ze současnosti se zato vaří, peče a kuchtí docela obstojně (Horem pádem, Vratné lahve, Ženy v běhu…). Scény s donáškou jídel se jistě také objevují, ale v tomto duchu mám evidentní mezery (nechám na vašich komentářích pod článkem).

Je dnešní trend si spíš koupit hotové jídlo, či polotovary? Nebo se stále v rodinách standardně vaří alespoň párkrát do týdne, pokud ne každý den? Či dokonce se společně stoluje? Máte jídelní stůl, u něhož se všichni scházíte alespoň jednou týdně?

V posledních letech proběhlo několik sociologických průzkumů, které se tímto tématem zabývaly. Mluví o řadě změn v našem chování. Např. výzkum The Hartman Group's Eating Occasions Compass (2020) ukazuje, že během pandemie COVID-19 došlo k výraznému nárůstu domácího vaření. To mne ani příliš nepřekvapuje, když restaurace byly zavřené.

Možná střední generaci, která musela zajistit stravování pro svou rodinu v ne zrovna komfortních podmínkách oproti minulosti. Ale toto právě určitě nebyl nějaký stresující faktor.

Mladší generace, zejména mileniálové, si zase spíš zvykla jídlo objednávat online.

I směry stravování ukazují, že mladší ročníky nejspíš už doma nebudou piplat svíčkovou, knedlo vepřo, guláš, dělat vývar na polívku, či připravovat domácí knedlík.

V roce 2021 vzrostl počet objednávek hotových jídel o více než 20 % ve srovnání s předchozím rokem (Mastercard's Survey 2021). A zájem neustává. Objemy online nákupů jídel např. mezi lety 2014 a 2023 vzrostly z 0,1 miliardy na 1,5 miliardy korun, (IBISworld, Masterdcard) ale i za tímto stál covid. Když nás odstřihl od restaurací, školních a závodních jídelen, tak nás buď přiměl doma vařit nebo si jídlo objednat, jakmile to bylo možné.

Přesto v Česku stále převažuje zájem o domácí kuchyni.

Pokud nevaříme, je to často z důvodu nedostatku času někdy lenosti nebo to prostě není nic pro nás. Pak kuchtění je spíš mučení.

Nejednou jsou to jídla, která jejich rodičům připadají spíš jako chemický experiment, jež odporuje tradicím, pravidlům a všemu dosud známému. Roste obliba vegetariánství a veganství a zájem o exotickou kuchyni. Ale proč ne, když jsou možnosti, proč je nevyužít.

Vařit, či nevařit, toť otázka! A co jíst? Makrobiotickou stravu, veganskou, vegetariánskou, ketodietu, paleo, mediterránskou, raw food, plescetariánství, flexitariánství, frutariánství, Atkinsovu dietu, přerušovaný půst či něco docela jiného?

Je to na každém z nás. U nás doma se vaří. Ne každý den. Někdy přijdu z práce fakt utahaná. V letních třiceti stupních se mi taky trouba zapínat nechce.

Nemám k tomu nijaké velevznešené důvody, spíš jde už o letitý zvyk a samozřejmost. Ale jestli dítě v jiné domácnosti večer dostane kupovaný chléb s pomazánkou místo teplé večeře, tak to nepovažuji za nic špatného.

Vždyť ani dříve nebylo obvyklé vařit každý večer . Mnohdy ani nebylo z čeho. Dneska máme vše snadněji dostupné, širší možnosti výběru a preference, co je lepší, výhodnější, zdravější, praktičtější a podobné hodnoty se přelévají z jedné misky vah na druhou podle situace.

Kdo ví, třeba za pár desítek let budou diváci sledovat zajímavé dokumenty o tom, jak si lidé v minulosti doma sami připravovali stravu. Třeba jako pro mnohé z nás dnes je už spíš neobvyklé si „jídlo“ připravit od samého počátku. Ne pro každého, ale přesto majoritně: zabít zvíře, vykuchat, naporcovat. Zavařit marmelády a kompoty. Či ještě hlouběji, podojit krávu, stlouct máslo. Sklidit obilí, namlet mouku…

Víte, jak to je, hlavně ať jsme zdraví: pak nám lépe chutná.

A berme život s humorem :)