Z generace na generaci? Selské rody a jejich statky

V roce 1935 vyhlásil deník Venkov, tiskový orgán agrární strany, anketu, zda v Čechách existují české selské rody, které již více než sto let v přímé linii hospodaří na jednom statku.

Protože měla anketa úspěch a skutečně se takové rody přihlásily, chopilo se pokračování celé akce Sdružení venkovských kronikářů, které ve spolupráci s Českou zemědělskou radou v rámci akce „Za věrnost půdě“ zorganizovalo udělování tří druhů vyznamenání:

Rod, který na statku hospodařil více než 100 let, získal diplom, rod, který hospodařil více než 150 let, bronzovou plaketu a rod, který na statku hospodařil více než 250 let, dostal kamennou pamětní desku, aby si ji mohl na svůj statek umístit. V letech 1937-1941 bylo takto oceněno 128 rodů.

To byla česká akce. Pokud vím, sudetští Němci podobnou anketu sice nevypsali, téma rodinné tradice a kontinuity držby selských usedlostí jim cizí nebyla. Naopak, Čechy předstihli - v roce 1926 vznikla „Ústředna pro sudetoněmecký rodopisný výzkum (Zentralstelle für sudetendeutsche Familienforschung)“, která od roku 1928 vydávala vlastní časopis „Sudetendeutsche Familienforschung“.

Otázka, která nás bude zajímat, zní: Pokud by i sudetští Němci udíleli vyznamenání za stoletou držbu statků, našli by takové rody?

Pro odpověď se podíváme do jedné severočeské vesnice, Kunratic u České Kamenice.

V obci již před třicetiletou válkou, a zřejmě již od založení vesnice někdy na konci 13. nebo spíše na začátku 14. století, stálo dvacet statků.

Třicetiletá válka otřásla celou Evropou. Zanechala za sebou obrovské ztráty na životech i majetku.

V Čechách poklesl za těchto třicet válečných let počet obyvatelstva dle odhadů přibližně o čtvrtinu až třetinu. Nejvyšší kancléř František Oldřich Kinský r. 1682 odhadoval, že po třicetileté válce byla pustá asi třetina země a ještě r. 1682 leželo ladem 22 % (jiné údaje hovoří o 29 %) polí; v některých oblastech ale i 50 %.

Panství Česká Kamenice tak velkému zpustošení uniklo - r. 1654 bylo při vyměřování Berní ruly na panství shledáno 3975,5 korců orných polí, z toho jen 5 % bylo pustých a 3,8 % leželo ladem:

Jak je vidět, škody války byly rychle napraveny. Ne že by žádné nebyly - v pozemkových knihách najdeme mnoho zmínek o vypálených domech a „těžkých válečných časech“. Ale oproti jiným oblastem Čech byla na našem panství situace lepší.

Přesto během těchto třiceti válečných let doznala držba statků mnoha změn. Nejprve se podíváme na urbář (resp. jeho torzo) z doby okolo roku 1613. Zápisy kunratických statků vypadají takto:

Majitele statků v roce 1613 porovnáme s Berní rulou z roku 1654.

Z 20 statků jich stejný rod r. 1654 držel jen 8, u zbylých 12 došlo během třicetileté války k výměně rodu.

Je známo, že po třicetileté válce výrazně narůstaly daně, dávky a roboty. Udržet statek za tak vysoké daňové zátěže nebylo lehké a časté změny majitelů probíhaly po celou druhou polovinu 17. století; situace se stabilizovala až v průběhu 18. století.

Než se dostaneme do pozdějších dob, položíme si otázku: Existoval v Kunraticích statek, který jeden rod držel před třicetiletou válkou a poté kontinuálně až druhé světové války? Tedy v době, kdy probíhala výše zmíněná česká anketa, která jako „starobylost“ držby určila mezníky 100, 150 a 250 let.

V minulém článku jsme si pověděli o tom, jak jeden dědičný rychtář přišel kvůli machinacím o svou funkci:

Tím dědičným rychtářem byl Georg Eschler v roce 1719. Vlastnil statek s hostincem čp. 1. Snad nějakého čtenáře v odkazovaném článku zaujala kontinuita držby majetku:

V roce 1613 statek čp. 1 vlastnil Michael Eschler, po něm jeho syn Georg, dále vnuk Georg a pravnuk Georg, onen rychtář, který přišel o funkci dědičného rychtáře. Ale statek i s hostincem mu vrchnost ponechala, takže r. 1722 statek zdědil (resp. odkoupil od svých spoludědiců) jeho syn Johann Georg.

Johann Georg Eschler byl tedy prapravnukem Michela Eschlera, který statek vlastnil před třicetiletou válkou. Budeme sledovat další majitele i s rodinným vztahem k Michaelu Eschlerovi: v letech 1770-1799 statek čp. 1 vlastnil Michaelům 3×pravnuk Josef Eschler, po něm v l. 1799-1810 jeho stejnojmenný syn, Michaelův 4×pravnuk, po něm 1824-1844 Michaelův 5×pravnuk Franz, v l. 1844-1886/1888 jeho stejnojmenný syn, Michaelův 6×pravnuk, dále v letech 1886/1888-1914/1921 Michaelův 7×pravnuk Heinrich Eschler a následně mezi lety 1914/1921-1945 Michaelův 8×pravnuk Julius Eschler.

Tedy: mezi lety 1613 a 1945 vlastnilo statek čp. 1 v přímé mužské linii 11 generací rodu Eschlerů.

Škoda, že nikdo nespočítá, jak častý takový jev v celých Čechách byl. Rozhodně ale nebyl jediný. Další takový se stal na statku čp. 62, který stál trochu výše nad čp. 1:

Statek čp. 62 koupil někdy mezi roky 1613 a 1621 od vdovy po Simonu Kreichwigovi nějaký Eschler, jehož křestní jméno známo není (nevím tak ani, zda, resp. jak byl příbuzný s Eschlerovými z čp. 1). Od něj statek r. 1636 koupil jeho syn Elias Eschler, od něj r. 1678 jeho syn Georg. No, dále to nebudeme vypisovat jako v případě čp. 1. Ve zkratce: mezi lety 1621 a 1928 statek čp. 62 vlastnilo devět generací rodu Eschlerů.

Poslední přímý mužský člen rodu, Johann, zemřel r. 1928. Měl dvě dcery. Starší Augusta se vdala na statek čp. 11. Mladší Julie zůstala na statku, roku 1910, týden po svých 22. narozeninách, porodila nemanželského syna Ernsta a o rok později si vzala jeho otce Franze Stelziga ze sousední Horní Kamenice. Spolu s Franzem pak vyplatili Augustu a statek čp. 62 vlastnili až do konce druhé světové války.

Tedy: mezi lety 1613/1621 a 1928 statek čp. 62 vlastnilo devět generací Eschlerů. Další majitelka Julie Stelzigová byla 7×pravnučka (nebo takto: praprapraprapraprapravnučka) prvního majitele z rodu Eschlerů, který statek koupil před třicetiletou válkou; tedy 10 generací jednoho rodu, pokud bychom brali rod i po přeslici.

Dva z dvaceti statků vlastnil stejný rod před třicetiletou i druhou světovou válkou v nepřetržité mužské linii.

Pokud bychom brali pokračování rodu i po přeslici, pak se ještě jeden statek udržel v držení jednoho rodu od dob před třicetiletou válkou až do druhé světové války, statek čp. 6:

Před svým statkem stojí Anton Zeckert. V roce 1750 koupil statek Antonův 4×praděda Daniel Zeckert, ale Anton byl zároveň 9×pravnukem Marxe Krauseho, který statek čp. 6 vlastnil před třicetiletou válkou. Více o historii statku čp. 6 jsme si řekli v několika článcích. Zde je odkaz na jeden z nich:

Obdobná situace byla na statku čp. 13. V roce 1613 statek vlastnil Andreas Weinschner a po něm jeho syn Johann, vnuk Mathes a pravnuk Christian Weinschner. Měl jednoho syna, ale z nějakého důvodu svůj statek prodal zeťovi - Antonu Eschlerovi, manželovi dcery Marie Elisabeth.

A Eschlerovi pak statek čp. 13 vlastnili až do konce druhé světové války, takže tehdejší držitel Franz Eschler byl 7×pravnukem Andrease Weinschnera, který statek vlastnil před třicetiletou válkou. Pro zajímavost: Anton Eschler, který statek koupil v roce 1750, pocházel z čp. 62; o něm jsme si řekli výše, Eschlerovi jej vlastnili i před třicetiletou válkou.

O Eschlerových z čp. 13 jsem psal více v tomto článku:

A stejně tak tomu bylo i na statku čp. 61. V roce 1613 jej vlastnil Johann Eschler (opět nevím, zda, případně jak byli příbuzní s výše uvedenými Eschlery) a po něm až do roku 1807 dalších šest generací Eschlerových. V roce 1807 zemřel poslední z přímé mužské linie Johann Christof.

Měl dvě dcery a v rámci dědického řízení statek připadl mladší dceři, tehdy 20leté svobodné Marii Anně Eschlerové. Ještě téhož roku se z ní stala Limpächerová, protože si vzala o rok mladšího Benedikta Limpächera z nedaleké Horní Kamenice.

Statek oproti tehdejším zvyklostem Maria Anna manželovi po svatbě neprodala a zůstala jeho majitelkou až do roku 1831, kdy jej prodala nejstaršímu synovi Franzi Limpächerovi.

V majetku Limpächerů statek zůstal až do druhé světové války, takže tehdejší majitel Karl byl 9×pravnukem Johanna Eschlera, který statek vlastnil před třicetiletou válkou

Takže dva z dvaceti kunratických statků vlastnil jeden rod v přímé mužské linii od dob před třicetiletou válkou až do druhé světové války, další tři statky byly v držení rodu po přeslici.

Pět z dvaceti: 25 % kunratických statků v držení jednoho rodu po dobu nejméně 333 let!

Měl by nějaký další rod nárok na kamennou desku, znamenající držbu více než 250 let jedním rodem?

Ano, tím rodem byli Richterovi z čp. 30. Před třicetiletou válkou vlastnil tento statek Barthel Hübel. Poslední zmínka o něm je z roku 1631, kdy se v Kunraticích narodil jeho syn Johann. Někdy poté Hübelovi z Kunratic zmizeli a po třicetileté válce byl statek pustý.

V roce 1654 jej koupil domkář z nedaleké obce Studený Elias Richter. Po něm následoval Elias druhý, Elias třetí, Elias čtvrtý a Elias pátý. Eliasem pátým končí řada Eliasů, ale Richterovi v držení statku pokračovali: V roce 1808 statek koupil syn Eliase pátého Anton, po něm statek vlastnil Josef, Karel první a za druhé světové války Karel druhý. To je celkem devět generací rodu Richterů od roku 1654 až do roku 1945.

Kdyby se kamenná deska dávala až v roce 1945, pak by nárok na její udělení měli i Zeckertovi z čp. 12. U Zeckertových je situace komplikovanější, protože statek čp. 12 vznikl až v 80. letech 19. století oddělením pozemků od statku čp. 11. A statek čp. 11 vlastnili Zeckertovi od roku 1695. V roce 1945 to tedy bylo právě 250 let držby, když byli odsunuti.

A „mateřský“ statek čp. 11 vlastnil v té době Emil Püschel. To byl další příbuzný - 3×pravnuk Georga Zeckerta, který statek čp. 11 v roce 1695 koupil.

Po pěti statcích, které v jednom rodu (ve třech případech po přeslici) zůstaly od dob před třicetiletou válkou až do druhé světové války, máme další dva statky v držení nejméně 250 let.

Sedm z dvaceti: 35 % kunratických statků v držení jednoho rodu po dobu nejméně 250!

I další statky se mohly chlubit dlouhou držbou jedním rodem:

Statek čp. 49 vlastnil v roce 1945 Franz Schiefner. Před ním otec otec Franz, děda Franz, praděda Josef, prapraděda Johann Georg a praprapraděda Johann Georg Schiefner, který statek koupil v roce 1744. Šest generací Schiefnerových v průběhu 201 let; přistěhovali se ze sousední Lipnice. A před nimi tento statek vlastnily od roku 1644 čtyři generace Eschlerových.

Statek čp. 21 koupil v roce 1731 Johann Georg Zeckert. Po něm jej držel jeho stejnojmenný syn, dále vnuk vnuk Franz, pravnuk Josef a další pravnuk Johann, Josefův bratr, protože Josef se nikdy neoženil a statek bratrovi prodal. Johann ale brzy po koupi zemřel a vdova Maria Anna si vzala Eduarda Löhnerta, který krátce statek vlastnil, ale následně jej prodal nevlastní dceři Marii Karschové. To byla dcera Johanna Zeckerta a zároveň tedy prapravnučka Johanna Georga Zeckerta, který statek koupil r. 1731. Tedy před více než 200 lety…

Podíváme se ještě na statek čp. 29. V roce 1945 jej vlastnil Karl Stroppe. To byl prapravnuk Franze Stroppeho, který statek koupil r. 1775. Pět generací rodu Stroppe na jednom statku, přesně 170 let držby. Rodinné vazby byly ale spletité, takže po přeslici můžeme Stroppeovi spojit s předchozími majiteli Hickischovými. Pak bychom se dostali až do roku 1704 a 241 let držby jedním rodem po přeslici.

Obdobná situace byla na statku čp. 26. Snad už bylo rodinných vztahů dost, takže ve zkratce: Mezi lety 1777 a 1945 jej vlastnilo celkem pět generací Zeckertů a po přeslici Eckertů (to není omyl, Theresie Zeckertová si vzala Franze Eckerta).

Kdyby se diplomy, plakety a kamenné pamětní desky udílely již na počátku 20. století a ne až ve 30. letech, dostal by plaketu i rod Knechtelů ze statku čp. 31; mezi lety 1733 a 1909 jej vlastnilo sedm generací tohoto rodu. Jejich prapředek se do Kunratic přistěhoval z nedaleké Lísky a za několik let zde koupil celkem tři statky; jen tento čp. 31 zůstal v držbě rodu takto dlouho. O schopném podruhovi z rodu Knechtelů jsme si psali v tomto článku:

V krátkosti jsme si popsali držitele 12 z 20 statků jedné severočeské vesnice. Těchto 12 z 20 statků, 60 %, držel jeden rod v přímé mužské linii nebo po přeslici alespoň 170 let; čtyři z nich držel jeden rod od doby před třicetiletou válkou až do konce druhé světové války.

Kontinuita držby statků byla na severočeské vesnici skutečně pozoruhodná.

Pak přišel odsun. Nebo vyhnání, chcete-li. Ale o tom článek není, je o kontinuitě držby majetku mezi třicetiletou a druhou světovou válkou…

Národní archiv Praha, zemské katastry.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

SOA Litoměřice, sbírka matrik, farnost Česká Kamenice.

https://historica.upol.cz/cz/artkey/hol-201801-0009_nacionalni-ukotveni-rodopisneho-badani-v-ceskych-zemich-1918-1948-se-zvlastnim-zretelem-na-obdobi-druhe-republ.php?utm_source=chatgpt.com