Článek
První třída, to je v mnohém zlom života. Z dětí, které často nemají sebevědomí a neumí se vyjádřit, se po roce stanou malí zvědavci, kteří vědí, co chtějí, umí si o to říct nebo si to dokonce napsat od A do Z.
A když je trocha volného času, přečtou si knihu. Třeba dvě denně. I to je případ mé dcery, která si (podobně jako já) oblíbila čtení. Zatímco pro spoustu dětí je slabikář nutným zlem, ona v písmenkách našla nový svět.
Dcera má za sebou první třídu, v září do lavic usedne můj syn. Už teď vím, že to bude boj
Knihy u nás doma mizely jedna za druhou – zkrátka ideální startovní čára pro cokoli, co přijde v dalších letech.
Do deseti knih ještě počítala, teď už sama neví, zda jich za rok přečetla třicet, nebo padesát. Ano, často to byly útlé knihy pro děti nebo první čtení, ale i to se počítá.
Náročný rok pro dceru a manželku
Bylo to náročné? Bylo. Hlavně pro manželku, která s dcerou dělala úkoly. Na mě zbyl jeden den v týdnu – i tak mi to dalo zabrat.
Dcera si oblíbila některé předměty (jiné méně) a ohromně se posunula kupředu.
Ať už bude vysvědčení jakékoliv – nečekám nic překvapivého, a i kdyby, nic z toho vyvozovat nebudu –, za mě je hlavní to, že se celý rok těšila do školy. Těšila se na spolužáky, těšila se na to, že se naučí číst, psát a počítat, a to se jí také splnilo.
Má větší sebevědomí, dokáže se o dost lépe vyjadřovat, a to tak, že mám občas pocit, že se bavím s dospělým. Používá formulace a slova, při nichž zastavím vše, co dělám, a zpracovávám něco, co jsem od dcery ještě neslyšel. Tady jí asi hodně pomohly knihy, které rozšířily její slovní zásobu.
Za rok se zlepšila v kreslení, v psaní překonala problémy s některými písmenky a jsem rád i za to, že nemá přehnaný zájem o mobilní technologie. S tabletem přišla do styku hlavně při sledování pohádek a filmů při cestování na dovolené nebo prostřednictvím aplikace s úkoly, na které jsme si vyhradili zhruba dvacet minut každou neděli. Na mém telefonu pak plnila úkoly z virtuální třídy, jež se v průběhu roku týkaly angličtiny a matematiky.
Telefon nepotřebuje a ani ve třídě nepanují žádné tlaky na to, že by ho už teď mít musela. A to je jen dobře – vím, o čem mluvím, a vůbec není kam spěchat.
Hodinky nebo telefon u prvňkáka rozhodně neschvaluju (pokud nechodí do školy a ze školy), tablet jednou za čas je naopak vítaná změna a přičichnutí k technologiím
Teď má před sebou prázdniny, kdy ji čeká dovolená s námi rodiči a pobyty u obou babiček. A nebude tam sama, ale se svým bráchou. Ten v září nastupuje do školy a je naprostým opakem dcery. Zatímco ta skoro nemohla dospat a na spolužáky se těšila, syn na dotaz, jak se do školy těší, jen kroutí hlavou.
Sestra jako vzor? Kdeže…
Pod stromeček dostal aktovku s dinosaury, penál, který si přál, a také dva pytlíky na přezůvky – ale ani to s ním nic neudělalo.
Do školy se netěší hlavně proto, že ve školce po něm nikdo moc nechtěl. Se spolužáky se věnoval hlavně stavění z kostek a svědomitě se vyhýbal i malování.
Na zdech šatny většinou visely obrázky od spolužaček, od kluků tam výtvorů moc nebylo. Asi nejsme první ani poslední rodiče, jejichž syn nebude výtvarným umělcem s abstraktním myšlením. Přesto se připravujeme na to, že pro syna bude škola o dost náročnější.
Paměť má po mně. Co si nenapíšu, to nevím. A protože ještě neumí psát, problém je na světě. Počítám s tím, že nebude vědět o úkolech, které mu budoucí paní učitelka zadá, a pevně doufám, že na sociálních sítích vznikne skupina, ve které rodiče „zapomětlivců“ zjistí, jaké jsou na zítra úkoly. Myslím si, že syn mi to neřekne.
Syn si zatím ze školy velkou hlavu nedělá, ale jak se to bude blížit, nadšený příliš nebude. Má však velkou výhodu v tom, že sestra tím samým prošla o rok dříve a má po ruce skvělého pomocníka.
Člověk by si naivně myslel, že mladší sourozenec bude starší sestru přirozeně pozorovat – uvidí, jak si chystá penál, jak si čte, jak nosí domů pochvaly, a aspoň trochu to v něm probudí zvědavost nebo zdravou soutěživost. Náš syn měl ideální příležitost sledovat celý ten prvňáčkovský kolotoč z první řady po celých deset měsíců. A výsledek? Naprostý nezájem.
Školka zavírá brány, není cesty zpět
Teď je ale konec legrace. Školka definitivně zavírá své brány a z předškoláka se stává budoucí prvňáček. Pokud byste ale čekali těšení se na nové kamarády, musím vás zklamat. „Do školy se mi nechce a nepůjdu tam.“ – to je jeho aktuální životní motto.
Představa, že vymění bezstarostné hraní a dopolední pohodu při stavění kostek za pevný režim, sezení v lavici a povinnosti, ho upřímně děsí. Jeho flegmatická povaha sice zaručuje, že kvůli tomu nepropadá hysterii, ale tichý, pasivní odpor je o to silnější.
V září nás tak doma čeká zcela nová dynamika. Na jedné straně budeme mít zkušenou druhačku, která pravděpodobně hned první den otevře další tlustou knihu, bude se těšit na domácí přípravu a na to, co se zase nového přiučí – a na druhé straně prvňáka, kterého budeme možná do třídy dostávat všemi dostupnými diplomatickými (i nediplomatickými) prostředky.
Zatímco dcera první třídou prošla jako nůž máslem, syn ji pravděpodobně plánuje ignorovat, dokud to půjde. Takže, milá školo, učitelský sbore a budoucí lavice v první třídě: držte si klobouky a raději se bojte. Náš flegmatik přichází a rozhodně vám nedá nic zadarmo!
