Omylem zveřejněný slide odhalil, že norská soustava už je taky na hraně

Pracujete pro firmu z oblasti kritické infrastruktury a potřebujete dostat do veřejného povědomí dosud přehlížené téma? Přesněji řečeno dosud podceňovanou hrozbu, o níž sice vykládáte, kudy chodíte, ale nikdo to nebere vážně? Mám pro vás spolehlivý návod.

Uspořádejte konferenci na středně nezajímavé téma (alespoň dvě cizí slova v názvu výhodou). Zařiďte, ať dorazí aspoň jeden novinář, který píše pro médium s řádově vyšším dosahem, než má časopis Kůň a pes (společná návštěva beer festu den předem to jistí, ale nesmíte to moc přehnat s ochutnáváním). Uprostřed klíčové prezentace se jako přednášející nakloňte ke kolegovi do auditoria a polohlasem dobře slyšitelným i v zadních řadách s ním sehrajte následující dialog:

- „Jardo? Jardo! Toto je slide, který jsme podle pana generálního v žádném případě neměli ukazovat!“

- „Jistě. Proto jsem ho taky včera dával pryč. Vy jste si otevřel špatnou verzi…“

- „Aha.“

Pět až deset vteřin trapného ticha, ujistit se, že si předmětný slide všichni stihli vyfotit (a že ten jeden novinář zrovna nechrápe), hystericky (ale dostatečně neohrabaně a pomalu) přeskočit na další slide a pak už jen nechat volný průchod shit stormu v médiích a na sociálních sítích…

Pokud by to náhodou nezabralo, nechť si někdo vyžádá příslušnou prezentaci podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dál už je to jednoduché. Necháte proplynout zákonnou lhůtu na odpověď a pak žadateli prezentaci pošlete. Bez problematického slidu. Veškeré dotazy na chybějící slide korporátně vymlčíte.

Nebudete tomu věřit, ale podobným způsobem minulý týden norský provozovatel přenosové soustavy Statnett na setkání s kapitány průmyslu proflákl, že ve čtyřech z pěti obchodních zón už dosáhl horní hranice rezervované kapacity v síti. Únik informací v tomto případě nejspíš nebyl záměrný, a protože klidné Norsko není zpovykaná Británie, shit storm (vlastně spíš drittstorm) taky nenastal. Díky analytikům mého oblíbeného Montelu se však zpráva dostala do zahraničí, takže širší odborná veřejnost, jíž se cítím být osobně tak trochu součástí, má zase o čem mluvit a psát.

Lze namítnout, že v Norsku šlo beztak o klasické veřejné tajemství – v posledních letech tam totiž rostou data centra rychleji než houby u Černobylu a zejména severní oblasti už při připojování nových odběratelů narážely na kapacitní strop. Ovšem sdělení typu „došla nám šťáva skoro všude, nejen tam, kde žijí už jen sobi“ zřetelně povýšilo debatu o norské energetice na novou úroveň.

Jestli vám připadá, že jsem byl o víkendu moc dlouho na sluníčku, když začínám vidět hnidy i v jednom z nejsilnějších energetických systémů světa, tak se přiznám. V neděli jsem strávil pár hodin na dětském hřišti a bylo fakt vedro. Ale nic to nemění na tom, že norská soustava má problém.

Jo, přesně, ta pýcha Vikingů, která má kapacitu vodních zdrojů na úrovni více než dvojnásobku průměrného zatížení…

…která už dnes vyrábí 99,2 % elektřiny z obnovitelných zdrojů…

…která s výjimkou extrémně suchých roků krmí exporty značnou část hladové kontinentální Evropy…

…a která od roku 2021 slouží zejména Německu a Británii jako obří baterie (Dánsku už mnohem déle).

Mimochodem zrovna letos je fakt hodně suchý rok, podle údajů provozovatele soustavy Statnettu se naplněnost vodních rezervoárů blíží k dvacetiletému minimu (a to prakticky ve všech obchodních zónách kromě té nejsevernější). Přesto norská baterka funguje jako švýcarské hodinky.

Jenomže zdrojová přiměřenost a výkonová rovnováha toho má společného s kapacitou soustavy asi tolik jako tučňák patagonský k předsedovi OSN (tohle jsem si vypůjčil od Míry Bosáka a jako jeho bývalý skorokolega věřím, že to přežije). Můžete mít zdrojů tolik, že by se s nimi daly vytápět chodníky (což třeba na Islandu fakt dělají!), a přesto vyhlásit stop stav na připojování nových zákazníků. V Nizozemsku, Španělsku a některých částech Německa by mohli vyprávět. Jenomže tam všude dojeli mimo jiné na to, že tak dlouho chodili s OZE do distribuce, až se síť utrhla. V Norsku je naproti tomu naprostá většina výrobních zdrojů zapojena klasicky do přenosové soustavy. Žádný střemhlavý útok decentralizované výroby na distribuci se tam nekoná. Co tedy odsálo síťovou kapacitu?

Až nezvykle komplexní odpověď nabídl ještě před leaknutím Statnettu norský expert na energetické trhy Heine Rønningen, který vypracoval cosi jako mapu norské připojovací fronty. Vycházel přitom výhradně z veřejně dostupných dat samotného Statnettu.

Máte-li radši tabulky než mapy, tady je komplet přehled více než tisíce aktuálních žádostí o připojení (37 878 MW), zahrnující čekající (20 869 MW), rezervované (16 539 MW) i již připojené (470 MW) projekty. Suverénně nejvíc tlačí na síť 130 (!) data center s požadavky na kapacitu přesahující dohromady 10 000 MW. Z toho 64 % objemu čeká ve frontě na připojení a 34 % má rezervováno. Jen osm projektů s příkonem 236 MW je připojeno…

Z ostatních typů odběru či výroby zaujímají významný podíl nové vodní elektrárny, průmysl, kupodivu soláry, chov ryb a jiný odběr. Naopak docela marginální zůstávají větrníky, baterie a navzdory velkým zeleným očím i výroba vodíku.

Dáváte-li před tabulkami přednost mapám, z této jasně vyplývá, že těsno už zdaleka není jen v severních zónách, ale prakticky v celé zemi.

Jasně, můžete si říct, co může vědět nějaký expert se čtyřmi „N“ a jedním přeškrtnutým „O“ v příjmení? Evidentně docela dost. „Velký špatný“ se totiž dalo vyčíst už z oficiální březnové prezentace Statnettu, z níž ještě nikdo žádné omylem zveřejněné slidy nevyndával. Graf vlevo prognózuje vývoj spotřeby, graf vpravo předpokládané nároky na nová připojení k síti. Taky tam v obou případech vidíte tak zhruba stoprocentní nárůst?

Norové si samozřejmě uvědomují, že čekací listiny ještě nikde na světě rozvoj nenastartovaly, a tak v následujících letech plánují mohutné investice do výstavby nových vedení a posílení těch stávajících. Mohou si to dovolit, zemní plyn a ropu neprodávají zbytku Evropy zadarmo. Na druhou stranu ani v Norsku nevyrostou nové linky přes noc.

Celá Skandinávie se dlouho pyšnila nejlevnější elektřinou v Evropě. V současnosti už to platí prakticky jen v severních obchodních zónách – jih si dobrovolně nasál kontinentální cenové infekce poté, co se podmořskými kabely silněji propojil s Dánskem a nově s Británií a Německem. Ale o tom už jsem psal tady, tady a tady a vždy jsem dospěl k názoru, že jde spíš o riziko stříhání těchto kabelů a potenciální problém pro na nich závislé energetické oportunisty. Cenově zůstávají jih Norska i jih Švédska vůči zbytku Evropy naprosto konkurenceschopné.

Levné a uhlíkově nezatížené energie, zima, chytří lidé, technologické firmy… Školy nemám, ale zní to jako ráj AI, cloudů, serverů a smart city (ať už to znamená cokoliv). A data to potvrzují. Spotřeba data center v severských zemích roste a prognózy v některých zemích už budí dojem exponenciály. Hádejte, kde se předpokládá nejdynamičtější vývoj…

Ďáblův advokát, který sleduje českou energetiku (a že jich takových je), by mohl namítnout, že všechna ta čísla jsou sice hezká, ale dají se rozstřelit jednoduchým protiargumentem, který hodně rezonuje právě v české diskuzi o připojování nových odběratelů a výrobců: Naprostá většina rezervací je spekulativní, a tedy nereálná. Postaví se pouze zlomek projektů.

V Norsku to samozřejmě platí taky. Jenomže to už se bavíme o podstatně vyšším čísle – hovoří se až o 21,6 GW. Cítíte-li po celou dobu čtení mého článku středně nepříjemné napětí z toho, že jsem cosi nakousl a nedojedl (ve skutečnosti se mi to nestává, neb jsem člověk trpící celoživotním hladem), teď se konečně dočkáte. Vracím se na začátek k trapasu s prezentací a omylem zveřejněným slidem.

Co přesně tak choulostivého na něm vlastně bylo? AI obrázek karikující environmentální pokrytectví norské energetiky, která za vodu a vítr schovává ropu a plyn? Jeskynní trollové ve strojovně hydroelektrárny? Nebo snad generální ředitel v podvazkách a podpatcích?

Zpráva Montelu mluví celkem jasně. Statnett omylem prozradil, že ve čtyřech z pěti obchodních zón již byla vyčerpána bezpečnostní rezerva pro další rezervace a soustava zde narazila na horní hranici plánované kapacity. Poslední „kapkou“ bylo přibližně 8 000 MW nově rezervované spotřeby. A to rozhodně nejsou spekulanti, nýbrž investoři do reálných projektů. Jedinou dosud nevyčerpanou obchodní zónu tvoří poněkud paradoxně nejjižnější NO2. Asi ji „chrání“ relativně dražší elektřina, ale to je jen moje domněnka.

Podle několika přímých účastníků konference zástupci Statnett příslušný snímek prezentace rychle přeskočili a následně ho z finální verze stáhli. Na to přišli analytici Montelu tak, že když si prezentaci vyžádali, snímek v ní už nebyl.

„Tento snímek byl zveřejněn omylem,“ uvedl v pátek pro Montel výkonný viceprezident Statnettu Gunnar Lovaas. Dodal, že snímek vycházel z „obecně známých statistik“, které lze po sestavení dohledat na webových stránkách společnosti, avšak dosud nebyly tímto způsobem veřejně prezentovány. „Prezentace neprošla kompletním procesem kontroly kvality. Chyběly v ní některé důležité předpoklady a podrobnosti.“ Tak určitě…

Pro úplnost doplním, že kvůli nedostatečné infrastruktuře Statnett už v dubnu natvrdo pozastavil přidělování přístupové kapacity do sítě pro velké odběratele v nejsevernějších obchodních zónách Norska.

Kdybych chtěl být protivný, uzavřu text konstatováním, že poptávku po připojovací kapacitě a nových sítích v Norsku netáhnou větrníky, baterie ani zelený vodík, natož výroba zelené oceli, nýbrž digitalizace, tedy něco, co má při nejlepší fantazii maximálně nepřímou souvislost s dekarbonizací. A pak už bych připojil jen něco jako: Vývoj si zkrátka kráčí svojí cestou a určuje ho ekonomika, nikoliv klimatické závazky, plány a regulace. Není to nakonec nádherné?

Protože však nechci sklouznout do ideologické roviny, skončím něčím, co mě zaujalo ještě mnohem víc. Jestliže se s kapacitními limity začíná potýkat i bohatá země s téměř stoprocentně obnovitelnou výrobou elektřiny, obrovskými hydroelektrárnami, nízkou hustotou obyvatelstva a jednou z nejlépe fungujících energetik na světě, pak nedostatečná síťová infrastruktura není lokální anomálií. Je to strukturální problém celé evropské energetiky.