Ustřihne-li Norsko elektrické kabely do Dánska, zhasne při bezvětří Kodaň?

Najdi deset rozdílů:

Stejná země, stejné téma, jiné století a úplně opačný sentiment. První výrok pronesl v roce 1924 norských inženýr Sigurd Kloumann, druhý v roce 2025 šéf norských odborů Frode Alfheim.

Nápad propojit Norsko s Dánskem pomocí podmořského kabelu se poprvé objevil už v roce 1918. Na realizaci si však počkal skoro 60 let. Kam se hrabe metro D, že? Na druhou stranu i laik snadno nahlédne, že natáhnout kabel může někdy trvat zatraceně dlouho… (Je to moc?)

Když v roce 1977 uvedli do provozu Skagerrak, tedy kabel spojující jihonorský Kristiansand a severodánské Hirtshals, byla to veliká sláva. Šlo totiž na dlouho o nejdelší (127 km) a nejhlouběji uložené (až 530 m) podmořské vysokokapacitní vedení stejnosměrného proudu na světě. Kapacita dosahovala na tehdejší dobu bombastických 2× 250 MW. Pro představu: Tolik už by dnes „sežrala“ jedna velká hliníkárna. Postupně však přibyly další paralelní linky, takže dnes leží v Severním moři „bago“, kterým lze posílat téměř 1700 MW. Mimochodem Skagerrak 4 slavnostně otevíral přesně před 10 lety současný král Frederik X., tehdy ještě jako korunní princ.

Provoz Skagerraku připomíná celou tu dobu zcela běžně pondělí ráno na Jižní spojce. Až na jedinou výjimku (extrémně suchý rok 2019) přitom dominuje směr ze severu na jih. Vloni dosáhl rekordní úrovně téměř 9 TWh a letos má nakročeno k překonání hranice 10 TWh. Kromě toho poměr mezi exportem a importem dosahuje na norské straně bezprecedentních 12:1.

Rozeberme si pomocí VARu typické situace s maximálním provozem jedním a druhým směrem. V pátek 28. února 2025 končilo v Dánsku třídenní bezvětří a skoro celý týden se Skagerrakem valilo z Norska maximálních bezmála 1700 MW, což reprezentovalo až přes 40 % dánské spotřeby. Dánové samozřejmě mohli roztopit více zdrojů na biomasu, uhlí či plyn, ale proč by to dělali, když levnější bylo vysosnout trochu vody z norských přehrad?

Opačný stav nastal při fujavici na přelomu roku, kdy Dánové nevěděli, kam uplacírovat přebytečnou, a logicky z tržního pohledu prakticky bezcennou elektřinu. Norsko v tu chvíli samozřejmě žádným nedostatkem netrpělo, tak prostě jen pošetřilo trochu vody v nádržích. Velmi levnou elektřinu by ale samozřejmě mělo i bez této „pomoci“, čili je to na úrovni situace, kdy vám někdo na konci oběda mermomocí cpe svačinu, která by se jinak zkazila.

Tyto základní dvě situace definoval ČEPS ve svém posledním Hodnocení zdrojové přiměřenosti (MAF 2023) jako bilanční a ekonomický dovoz. Domnívám se, že pro pochopení příčin cenových infekcí v Evropě je to klíčová informace, ale nepředbíhejme.

Takže mezi Norskem a Dánskem vládne energetická a geopolitická idylka? Až do začátku plynové a povolenkové krize v roce 2021 možná. Pak ale Norové zjistili, že když na druhém konci podmořského kabelu mají zemi, kterou trápí víc skleníkové plyny v ovzduší než dostatek elektřiny v zásuvkách, tím kabelem občas putují také faktury na trojciferné ceny v eurech! Samozřejmě obrazně řečeno – podstatou jevu, pro který se vžil onen trochu covidový termín „cenová infekce“, je vyčerpání levných zdrojů v důsledku přeshraniční výpomoci a vynucená aktivace těch nejdražších.

Například prosincová „echte Dunkelflaute“ v Německu vyhnala NO2 na historicky nejvyšší úroveň. Tedy ne, že by v ovzduší byla rekordní koncentrace oxidu dusičitého, to jen nejjižnější region v Norsku označený jako NO2 ve večerní špičce okusil bezprecedentní spotovku 898,25 eur/MWh…

Při lednové Dunkelflaute byl peak nižší, ale zato nevídané cenové vlny zaplavily i NO4, nikoliv oxid dusičelý (což už je na úrovni Cimrmanova chemického vtipu H2SO5), nýbrž nejsevernější region Norska, jehož obyvatelé jsou zvyklí odebírat elektřinu prakticky zadarmo.

Podstatné je, že výše uvedené incidenty měly v Norsku významnou politickou dohru. Copak že kvůli cenám energií padla vláda. Vzhledem k tomu, že norské právo stejně nezná předčasné volby, bylo pravděpodobné, že u kormidla zůstane až do zářijových voleb jedna z koaličních stran. Spíš jde o to, že právě podmořské kabely se v Norsku staly politickým tématem třaskavějším než kazetová munice. Pro zaříznutí či omezení těch stávajících a proti budování nových jsou aktuální vládní strana, odpadlá vládní strana i opozice a v podstatě většina Stortingu, tedy norského parlamentu. Otázka už tedy nejspíš nezní, zda k tomu dojde, ale spíš v jaké podobě a co to bude znamenat.

V ohrožení jsou zatím pochopitelně především dva původní a dnes již stařičké Skagerraky 1 a 2, kterým příští rok (respektive možná v roce 2027) vyprší životnost a koncese. S ohledem na naladění společnosti a politiků lze předpokládat, že norská snaha o obnovení této linky se bude blížit ochotě Vladimíra Putina vrátit Ukrajině Donbas, Krym a jako odškodné jí k tomu ještě přibalit Kurskou oblast. Dánsko tak celkem jistě přijde skoro o třetinu importu z Norska, v řeči čísel o 500 MW stabilní elektřiny!

To by ještě samo o sobě asi nebyl takový problém. Jenomže ve 30. letech vyprší i životnost nejstarších kabelů do Švédska (Konti-Skan 1 a 2), které umožňují dodávat do Dánska dalších 715 MW! Švédové sice oficiálně plánují plynulé obnovení tohoto spojení, a dokonce jakýsi update na 1000 MW, ale ve švédských médiích to už řadu týdnů vře jako na slovenských náměstích. Tušíte proč? No jasně, kvůli možným dopadům na ceny elektřiny!

Existuje sice analýza, podle níž zvýšení přeshraniční kapacity s Dánskem sníží ceny ve Švédsku. Nedávno se ale profláklo, že autoři vycházeli z předválečných čísel. Od té doby dánské ceny prudce vzrostly, a dnes už se všichni švédští energetičtí experti shodují na platnosti rovnice: čím těsnější kontakt s Dánskem, tím dražší švédská elektřina (a to i kvůli tomu, že dánská energetika je mnohem těsněji spojena s nestabilní britskou a ještě nestabilnější německou).

Očekává se, že rozhodnutí o nové koncesi na Konti-Skan padne v roce 2028. O odhadované náklady na výstavbu ve výši v přepočtu téměř 15 ​​miliard Kč by se samozřejmě rovným dílem podělili provozovatelé přenosových soustav. Ale to není podstatné. Aktuální švédská debata se totiž nevede o penězích, nýbrž o tom, zda kabel ano či ne.

„Je velmi provokativní, že vládní agentura, která by měla chránit švédské zájmy, pracuje na zvýšení švédských cen elektřiny,“ sdělil na férovku jeden z největších švédských odborníků na energetiku Bengt Ekenstierna. „V zásadě nejsem proti novým kabelům, dokonce jsem postavil většinu těch, které dnes ve Švédsku vytvářejí raketově rostoucí ceny elektřiny. Vyžaduje to ale opravu rozbitého cenového modelu tak, aby se elektřina spotřebovaná ve Švédsku oceňovala odděleně. Pokud to neuděláme, všechny kabely vedoucí do země zvýší ceny elektřiny.“

Osobně se domnívám, že jakékoliv pokusy o „opravení rozbitých cenových modelů“ nevyhnutelně povedou k úplnému rozbití evropského trhu s elektřinou, proto bych si vsadil spíš na to, že kabely mezi Švédskem a Dánskem prostě obnoveny, natož upgradovány nebudou. Ostatně napovídá tomu i osud plánovaného nového švédsko-německého vedení Hansa PowerBridge (což je natolik poučný příběh, že jsem mu věnoval samostatný článek).

Vkrádá-li se vám do mysli vtíravá otázka, na kolik je Dánsko připraveno na stříhání výše zmíněných kabelů, mám pro vás dvě odpovědi. Ta kratší zní: Čím dál tím hůř. Ta delší vyžaduje podrobnější analýzu.

Pokud čtete můj blog pravidelně, asi dobře víte, že Dánsko má vlastně dvě energetiky. Jednu při větrném počasí a druhou při bezvětří. Tu první nyní vynechme, ta je naprosto v pořádku. O to hůře je na tom ta druhá…

Průměrné zatížení dánské sítě činí 3890 MW a to maximální něco přes 6000 MW. Jak úspěšně je a bude Dánsko schopné pokrýt tuto spotřebu stabilními zdroji, prozrazuje jediný graf. Vysvětlivky: DK1 a DK2 rozlišují dvě obchodní zóny, central odkazuje k velkým elektrárnám a teplárnám, decentral k těm menším lokálním. Z hlediska palivové základny jde o zdroje na biomasu, uhlí, zemní plyn, topné oleje a komunální odpad. A teď to celkem závažné zjištění: Ani dnes není Dánsko schopné pokrýt vlastními silami maximální zatížení! Ve 30. letech už pak nezvládne ani to běžné, které v současnosti dává s odřenýma ušima…

Asi není těžké uhodnout, co způsobuje, že Dánům dramaticky klesá kapacita tepelné (a tedy stabilní a řiditelné) energetiky. Je to odchod od uhlí a jeho nedostatečná náhrada biomasou. Že se navíc tato biomasa vozí přes půl planety, to nyní neřešme. Soustřeďme se na téma bezpečnosti dánské soustavy – a nebojte, už jdeme do finále.

Namodelujme si, jak by řekl norský ministr energetiky, absolutní „shit“ situaci na začátku 30. let. Zima a bezvětří vládne nejen v Dánsku, ale také Německu, Británii a Nizozemsku (což bylo v této zimě docela běžné). Ve večerní špičce Dánům vystoupá spotřeba až přes hranici 6000 MW. Naplno jim jede všechno, co může, dohromady 2500 MW (něco je v regulaci, něco v odstávce), tedy s bídou třetina toho, co by potřebovali. Kabely z Británie ani Německa neteče nic, nemá co. Zbývá Norsko bez prvních dvou Skagerraků, čili 1200 MW, a Švédsko s 2110 MW. Ať sčítám, jak sčítám, při nejlepší vůli jsem na 5810 MW. Odstřihnou-li se i nejstarší kabely ze Švédska, dostanu se sotva nad hranici 5000 MW.

Hrozí tedy Kodani skutečně pád do tmy? Kdepak. Tak daleko by to zkušení energetici nikdy nenechali dojít. Jde o spekulaci, ale tipnul bych si, že kdyby bylo nejhůř, zachránili by Dány Nizozemci, kteří, doufejme, v té době ještě budou disponovat dostatkem paroplynových zdrojů. Bylo by to řešení jak z německé kriminálky, protože chybějící proud by dodalo vedení s názvem COBRAcable. Jenomže to má kapacitu jen 700 MW, takže nejspíš by v Dánsku došlo i na odhazování zátěže (čti: vypínání průmyslu). A hlavně: Ceny elektřiny v Dánsku za toto dobrodružství by byly naprosto drastické, nejspíš i nad úrovní 1 000 eur/MWh…

Co si z toho příběhu teda vlastně odnést? Předně bych chtěl zdůraznit, že propojování zemí je principiálně naprosto správně. Jen si musíme pohlídat, jaké energetiky propojujeme. A tady hraje klíčovou roli povaha přeshraničních toků. Budou-li převažovat ty ekonomické, je vše v pořádku. Bohužel to ale zatím vypadá, že trendem budou hlavně ty bilanční. Proto to bude čím dál tím víc vřít mezi státy soběstačnými a nesoběstačnými a výsledkem nemůže být nic jiného než omezování přeshraničních kapacit.

Samozřejmě vůbec nezpochybňuji, že může existovat i bilanční dovoz bez infekčních následků. Jenomže taková praxe spolehlivě povede ke špatným návykům a mylnému pocitu, že je to všechno vlastně úplně v pohodě. Jinými slovy reálně hrozí, že to začnou dělat všichni (Německo, Británie, Dánsko) a najednou z Norska či Švédska poteče všemi směry tolik elektřiny, že už se ta infekce prostě musí objevit.

Jak tedy pod dojmem těchto zkušeností přistoupit k budování nové evropské energetiky? Podle mě by mělo být cílem vytvářet v Evropě síť energetik, které se trumfují v ekonomickém dovozu a naprosto minimalizují dovoz bilanční. K tomu lze dospět jedině tak, že budeme v každé zemi pečlivě hledat vhodný mix baseloadu, řiditelných zdrojů, obnovitelných zdrojů a akumulace. V důsledku nepochopení rozdílu mezi ekonomickým a bilančním dovozem bohužel řada států buduje jenom to třetí a čtvrté a úplně zapomíná na to první a druhé.

Ale neklesejme na mysli, doba je otevřena novým či staronovým myšlenkám. Docela slušnou koncepci evropské sítě představila už před mnoha lety jedna odbornice ze Slovenska…