Článek
OBČANÉ A NEOBČANÉ
Mezi nejzákladnější dělení se dají římští obyvatelé rozdělit na ty, kteří měli občanství a na ty méně šťastné. Jinými slovy je to dělení lidí na ty, kteří měli a mohli využívat svých práv. Ačkoliv se společenské vrstvy v průběhu let měnily a tím i pravomoci jednotlivých kast, v prvopočátcích mohli mít občanství vlastně jen muži, a to ještě z význačných a bohatých rodin. Běžní občané měli označení civis, kdežto ti z vojenských řad se nazývali romanus.
Začneme tedy občany, a to od těch nejmocnějších až po ty nejméně významné.
HLAVA STÁTU
Král:
Protože římská říše si během svého dlouhého trvání prošla několika povstáními, občanskými válkami a jinými změnami, samozřejmě se v souvislosti s tím měnilo i postavení těch, jež stáli v jejím čele. Na počátku byl Řím vlastně jen takovým malým královstvím, o kterém vyprávějí spíše legendy typu O Romulovi a Removi nežli nějaké skutečné historické spisy. A protože se jednalo o království, logicky v něm vládli králové. Ti měli, jak už to tak bývá, v podstatě neomezenou moc. Svůj úřad ale nedědili, nýbrž do něj byli voleni senátem se svolením patricijů (o obou bude ještě řeč).
Vlčice, kojící Romula a Rema
Senát a triumvirát:
Již bylo řečeno, že senátorský stav existoval již v době království, i když tehdy měl ještě funkci spíše poradní. Podle legend měl první senát založit dokonce jeden ze zakladatelů Říma – Romulus. Tvořili jej především starší a zkušení zástupci nejvýznamnějších rodů. Později měli senátoři mít také pravomoc volby dočasného správce země v období, kdy nebylo krále a spravovali též záležitosti v oblasti náboženství. Zároveň ale nesměli zastávat žádnou obchodní činnost. Měli ve správě jednotlivá královská území a tímto opatřením se mělo předcházet střetu zájmů.
V době republiky se ale karta obrátila a senát se stal nejvyšším státním orgánem. Tento vedoucí a kontrolní úřad zastupovali pouze muži z patricijského stavu (teprve později bylo umožněno do senátu vstoupit i plebejcům, patricijský hlas měl ale i přes to větší význam). Mezi senátory patřil například Cicero, ale též již zmínění Pompeius nebo Julius Ceasar.
Řím v republikánském zřízení trval přes pět set let, ale asi nejvíce známé je období tzv. triumvirátů. Tato vláda tří mužů stále zastávala funkci republiky, nicméně hlavní otěže moci spočívaly v rukou konzulů a vojevůdců, kteří v tomto trojspolku uzavřeli spojenectví. Ve starověkém Římě známe triumviráty dva: první byl pakt mezi Ceasarem, Pompeiem a Crassem, druhý tvořili Octavianus, Markus Antonius a Markus Lepidus. Protože se však jednalo o tvrdou politiku, do které mj. zasahovaly i rodinné a osobní záležitosti, neměl ani jeden z triumvirátů příliš dlouhého trvání (první sedm let, druhý deset let). Triumviráty fungovaly ke konci republikánské éry a po nich následovalo poslední zřízení v jehož čele stál…
Vlajka římské říše
Princeps:
V době císařství neboli principátu senát přišel o svoji absolutní moc a namísto něj ji uchopil nový vládce - princeps neboli císař. Ačkoliv se alespoň zpočátku udržovala jistá forma demokracie, senát v ten moment opětovně zaujímal funkci poradní, ale v jisté míře i opoziční. Císařství trvalo dalších čtyři sta let, během něhož vývoj a expanze Říma probíhala jak na horské dráze.
První hlavou státu v tomto zřízení byl císař Augustus (původním jménem Octavianus, původně jeden ze členů druhého triumvirátu). Kdo byl posledním je trochu diskutabilní, protože od roku 395 smrtí císaře Theodosia se Řím rozpadl na dvě části – západní a východní, ve kterých jako poslední vládli Romulus Augustus a Leon I. Vláda obou končí v druhé polovině 4. století.
Císaři měli, stejně jako králové, neomezenou moc, ale co se týče jejich nástupnictví, to už fungovalo jinak. V některých případech byli sice také voleni senátem, většinou ale budoucího císaře určoval ten současný. Zvláštním případem je pak zvolení císaře Claudia, který byl vlastně zvolen pretoriánskou gardou.
Socha císaře Augusta
VYŠŠÍ SPOLEČENSKÉ VRSTVY A ZBYLÍ OBČANÉ
Patricij:
Jednalo se o vůbec nejvyšší společenskou vrstvu a první oficiální občany Říma. Patricijové byli vlastně hlavy nejbohatších a nejvýznamnějších rodin, a právě proto byli často i členy senátu. Také měli velký vliv na řízení měst a jednotlivých území.
Měli různá výsadní postavení: mohli volit, být členy armády a zastávat úřední a náboženské funkce. Údajně měli být dokonce přímými potomky zakladatelů Říma. Kvůli občanským válkám s plebejci jich ale mnoho padlo v bojích, a tak nezbývalo nic jiného, než patricije jaksi „doplnit“. Bylo tedy vybráno několik dalších rodů, aby se opětovně vyvážilo společenské rozdělení a aby vůbec někdo mohl vykonávat všechny potřebné funkce. Do původních starověkých rodů spadal i rod Juliů, z kterého pocházel Ceasar.
Vyobrazení patricije
Equites:
Neboli jezdecký stav. Jednalo se o občany, kteří byli společensky níže než patricijové, ale zároveň byli nad plebejci. Původně se jednalo o příslušníky armádního jezdectva, protože byli majetní a mohli si dovolit koně. Později se však tento titul tak nějak přetransformoval a do stavu equites spadal každý, kdo disponoval dostatečnou hodnotou majetku. Neměli ale právo stát se členy senátu, zabývali se proto především obchodem, který byl senátorům zapovězen.
Člen jezdeckého stavu/equites
Plebejec:
Ti byli společenskou vrstvou, která sice byla svobodná a měla svá práva, ale co se týkalo patricijských výsad, ty si museli doslova vydobýt. Většinou provozovali malé obchody či vykonávali řemesla, nebyli ale z významných rodin. Majetek sice měli, ale na privilegované postavení patricijů byl příliš malý. Neexistovala u nich možnost nechat se oddat za někoho z patricijů, nemohli volit, spolupodílet se na správě města a ani zastávat úřednické funkce. A protože se jim to vcelku logicky nelíbilo, rozhodli se jednat. Jejich úsilí o zrovnoprávnění trvalo téměř tři století a vyžádalo si mnoho životů v občanských válkách. A i když nějaké výsady nakonec získali, k plnohodnotnému zrovnoprávnění vlastně nedošlo. Vlivem těchto svárů pak vznikl nový význačný úřednický post, ve kterém byli zastoupeni patricijové i plebejci – tzv. nobilita.
Vzpoura plebejců
LID BEZ OBČANSKÝCH PRÁV
Žena:
Feministky všech zemí spojte se! Ano, ženy ve starověkém Římě neměly občanství. Světe div se, když v moderních dějinách dostaly možnost volit teprve před sto lety. Nicméně ačkoliv se to může někomu zdát jako velká nespravedlnost, nebyly na tom Římanky až tak špatně. Rozhodně na tom byly lépe než třeba Řekyně. Sice neměly právo volit, ve všem se musely podvolovat hlavě rodiny (pater familias) a samozřejmě neměly žádnou možnost zasahovat do státní správy. V době zániku republiky, kdy pomalu začalo docházet ke značné pokleslosti mravů vznešených římských obyvatel, pak měl manžel možnost svoji manželku i zabít, pokud zjistil, že je mu nevěrná. Žena ale v opačném případě nemohla dělat nic.
Na druhou stranu mohly ženy svědčit a být i v pozici žalobce u soudu, směly se účastnit her, společenských akcí a bohoslužeb a především se mohly volně pohybovat po městě bez doprovodu (jen na okraj, v některých státech světa toto privilegium nemají ženy dodnes). V porovnání s jinými národy tehdejší doby měly též „privilegia“ v domácnosti, kde neměly žádné vyhrazené prostory a v teple rodinného krbu byli téměř rovny mužům (tedy, pokud s nimi ve všem souhlasily). V tom se také nijak nelišily od svých dětí.
Žena si také ponechávala rodné příjmení, a i v manželství zůstávala podřízena svému otci. Muselo být v celku zajímavé pozorovat, když se otec s manželem v něčem neshodovali. Nicméně poslechnout se musel vždy otec.
Římanka se služebnicemi
Client:
Dnes se toto označení zdá trochu úsměvné, ale skutečně byla takto dříve označována společenská vrstva z řad římských obyvatel. Clientela (svěřenci nebo též chráněnci) byli v podstatě společníci. Byli sice svobodní a mohli mít i nějaký majetek, ale nevlastnili žádnou půdu či hospodářství, a především museli poslouchat patrona rodu do kterého patřili. Také s ním museli jezdit do bitev a účastnit se společenských událostí. Na oplátku od něj dostávali ochranu v podobě zastupování u soudu či finančního zaopatření.
Clientem mohl být potomek přistěhovalců, propuštěný otrok, válečný zajatec, ale také potomek patricijů.
Peregrin:
Jednalo se o svobodné cizince, kteří ale žili v Římě. Mohli volně obchodovat a nakládat se svým majetkem. Ale samozřejmě neměli občanství a nemohli se zastupovat u soudu. Od toho měli své prétory, kteří je v těchto záležitostech zastupovali. Původní vztahy s cizinci nebyli v Římě zrovna nejlepší, funkce peregrinů byla tak založena především z důvodu rozšíření obchodní činnosti mezi sousedními zeměmi a provinciemi. Zvláštním odvětvím peregrinů jsou pak latinové, kteří měli díky svému územnímu původu více výsad a také lepší možnosti v získání občanství.
Servus a libertus:
Otroci a propuštěnci. Jak už všem asi došlo, otroci byli nejnižší vrstvou v římském společenství. Nejen, že neměli občanství, ale nebyli ani svobodní. Museli sloužit a byli spíš věcmi nežli živými bytostmi. Většina otroků byla složena z válečných zajatců, ale mohl se jím stát i římský občan, pokud se dostal do příliš velkých dluhů. Navíc se otroctví dědilo. Ačkoliv tedy neměli žádná práva a museli svým pánům vyhovět ve všem co si usmysleli, jisté možnosti zastání měli v podobě vyšších úředníků, kteří nelidské zacházení s otroky stíhali. Otroci se dělili na státní a soukromé.
Římští zajatci
I přes neexistující práva se ale ne každý otrok musel mít nutně špatně. Někteří sloužili jako vychovatelé a učitelé v bohatých rodinách. Zároveň ale mohli být třeba gladiátory nebo sexuálními společníky. Stejně jako plebejci, i otroci ale toužili po právech, což mělo za následek několik krvavých povstání (například to vedené Spartakem). Otroci v Římě zastávali hlavní pracující složku, tudíž na nich byl stát závislý.
Přesto měli jistou šanci získat svobodu. Pokud se tak stalo, říkalo se jim propuštěnci a mohli vstoupit do plebejského stavu. Aby toho dosáhli, měli několik možností: buďto jim dal svobodu jejich pán nebo se mohli z otroctví vykoupit. Zvláštním případem pak bylo, když dostala svobodu nějaká větší skupina z politických důvodů. A nebo prostě svému pánovi utekli, ale to bylo při nejmenším riskantní.
Propuštěnci získali nemalou moc během vlády císaře Caliguli, který jim předal mnohé výsady. Velkého vzestupu se jim dostalo také za vlády císaře Claudia a císař Nero měl dokonce propuštěnce Pythagora, kterého si hýčkal a měl s ním i falešnou svatbu. Postupně si zkrátka začali získávat více a více moci, dokud jim to o sto let později nebylo částečně zatrhnuto zákonem císaře Hadriána.
Společenské vrstvy Říma
Jako vždy moc děkuji, že jste dočetli až do konce. Budu ráda, pokud mi v horní části článku ťuknete na odběr či dole pod zdroji informací na palec nahoru. Pod textem najdete odkazy na články s podobnou tematikou. Určitě potěší i nějaký ten komentář, kde mi můžete hodit typ, o čem psát příště. Nebo si prostě jen zahlasujte v anketě ;) Moc děkuji za to, že jste dočetli až sem a zase někdy – páček slimáček :)
Anketa
Zdroje informací z webu:
Zdroje informací z knih:
Ludvík Svoboda a kol.: Encyklopedie antiky, Academia 1973
Jan Burian: Řím. Světla a stíny antického velkoměsta, Svoboda 1970
