Článek
Pokud jste prožili školní léta v 90. letech, možná se vám vybaví doba, kdy se děti prostě nechávaly obouchat životem. Dostaly klíče na krk, řeklo se jim, kdy mají přijít domů a bylo. To, aby byly děti kdykoliv k dispozici na telefonu, či rodiče sledovali jejich pohyb přes chytré hodinky, bylo v té době sci-fi.
Kulisy mého dětství představovalo šedé sídliště a nikterak vábně vypadající dětská hřiště. K tomu, abychom se zabavili, stačil obyčejný míč. Jak šel čas a rozvíjely se naše čtenářské dovednosti, ulpíval náš zrak nejčastěji na Bravíčku. To byl časopis, kde dospívající jedinec našel potřebné informace.
Škola tu nebyla od toho, aby nás bavila, ale od toho, abychom se toho samozřejmě co nejvíce naučili. Ve škole se nediskutovalo. Nějaká skupinová práce se nenosila. Sexuální výchova se odbyla rozdáním brožurky a instrukcí, jakou stránku si máme přečíst s tím, že hlavně musíme být potichu. Ten, kdo měl už nutné informace nastudované předem z Bravíčka, znuděně hypnotizoval hodinové ručičky a těšil se až zazvoní.
Crrrr! Konečně přestávka! Možnost se trochu protáhnout, jít si koupit něco do školního bufetu, případně přejít do jiné učebny. O velkých přestávkách jsme byli nahnáni na školní dvůr, kde jsme hráli různé hry. Přestávka představovala pauzu nejen pro nás, ale také pro pedagogy, kteří často dobíjeli baterky kávou ve svých kabinetech.
Od té doby se toho ve školství změnilo mnoho. Černé tabule s nacucanou houbou většinou nahradily interaktivní tabule, které umožnují promítání videí, či interaktivních cvičení. Učitelé mají širokou škálu možností, jak děti zaujmout. Už nejde o memorování jmen, termínů a letopočtů, ale o osvojování si různých kompetencí.
První republika , školní třída - Přerov, Muzeum Komenského
Na druhou stranu se proměnilo i dění o přestávkách. S vývojem technologií stále více dětí dává přednost online světu před tím reálným. Místo aby si dítě kopalo do míče s kamarády, raději sedí s hlavou zabořenou do mobilu. Bohužel se z toho stal problém, který řeší už i politici. To, jak omezit používání mobilních telefonů dětmi mimo výuku ve škole, se stalo velkým předvolebním tématem. A zdá se, že se chystají změny. V současnosti je to tak, že děti mohou o přestávkách do mobilu klidně koukat dál, záleží na konkrétní škole, jak si pravidla nastaví. Problémem je, že když škola omezí využití mobilních telefonů o přestávkách, měla by dětem nabídnout jinou alternativu. To je však problematické z hlediska bezpečnosti.
Právě zajištění bezpečnosti dělá vrásky mnoha ředitelům škol. Někde posilují i dozor na chodbách, aby byly děti pod kontrolou. Jsou školy, kde přímo ve školní řádu mají uvedeno, že je žákům umožněn pohyb mimo třídu, nicméně se žáci mohou pohybovat pouze na chodbě u své třídy. Pokud by tedy žák rád navštívil někoho v jiné třídě mimo svoje patro, jednal by proti pravidlům školy. Důvodem je zajištění bezpečnosti žáků a možnost řádného výkonu pedagogického dohledu, který nelze garantovat při volném přecházení žáků mezi patry či budovami školy. Takže milé děti, o přestávkách hezky najíst, vyčůrat a zpět do lavic. Pomalu, samozřejmě. Tak trochu mám dojem, že pokud by děti ze tříd vůbec nevycházely a seděly s mobilem v ruce, bylo by to z bezpečnostního hlediska úplně to nejlepší.
A co fyziologické potřeby dětí? Samozřejmě, že běhání po škole je z bezpečnostního hlediska nepřípustné, ale aby dítě mělo omezený okruh pohybu taky asi není dobře. Jsou školy, které svým žákům umožní nějaké to vyběhání se alespoň o velké přestávce ve vnitřním areálu školy, pokud ho tedy mají a je na to pěkné počasí. „Když jsem v roce 90 nastupovala na novou základku, měli jsme na chodbách žíněnky, žebřiny a x pingpongových stolů. Jak to, tak čtu, tak byl náš ředitel hodně pokrokový,“ reagovala jedna žena na Facebooku ve skupině, kde toto téma řešila jedna paní. „Je třeba najít rozumný kompromis, u nás děti chodí každou velkou přestávku ven, mají oplocený areál, kde si můžou hrát, běhat, kopat do balonu… samozřejmě, že někdo někdy spadne, odře se, ale děti se poměrně rychle naučily dávat pozor na sebe i na ostatní,“ reagovala další.
Právě velké přestávky vždy bývaly časem, kdy se děti scházely. Jako by se zapomínalo na to, že škola má nejen vzdělávací, ale i silnou výchovnou a sociální funkci. Že navazování přátelství, rozvíjení sociálních dovedností je pro děti důležité. Škola je místem setkávání, komunikace, interakcí, otrkávání se, začleňování se. V určitém věku je pro děti klíčové někam zapadnout. A když dítě nikam nezapadá, trpí. Stačí si vybavit dobu, kdy děti během covidové pandemie nemohly do škol. Na řadě z nich to zanechalo psychické následky.
Potřeba socializace ustupuje bezpečnosti, která se na školách stala velkým tématem po tragickém útoku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) připravilo Minimální standard bezpečnosti, který detailně popisuje, jak zajistit ochranu žáků a personálu v případě bezpečnostních incidentů. Na metodickém doporučení spolupracovalo Ministerstvo vnitra, policie, hasiči a také školské asociace.
A tak mnoho škol do svých školních řádů zařadilo bezpečnostní režimová opatření. Základním režimovým opatřením je regulace a pravidla vstupu do areálu školy jak pro zaměstnance, žáky ale také jejich zákonné zástupce a jiné návštěvy. A tak řada škol má svou vrátnici, kde se evidují vstupy do budovy a zapisují do knihy návštěv. Před vstupem do školy jsou zpravidla návštěvy identifikovány úředním dokladem s fotografií, a údaje z tohoto dokladu jsou zapsány do knihy návštěv. Tato osoba pak zpravidla obdrží viditelné označení s nápisem Návštěva a čeká na doprovod příslušného zaměstnance školy.
Rodiče, kteří mají ve škole domluvené jednání s učitelem musí podstoupit tuto proceduru, kdy si někdo zaznamená číslo jejich občanky a je viditelně označen. V tomto ohledu se vrátný chová jak nějaký policista. Ovšem když jsou třídní schůzky, rázem vás nikdo neeviduje a můžete jít s proudem rodičů. Že by v tomto případě vymizelo bezpečnostní riziko? Všude, kde jsou lidé, hrozí nějaké bezpečnostní riziko. Když někdo vymýšlí pravidla a zaklíná se bezpečností, vybaví se mi některá nesmyslná covidová opatření, jako například nošení roušky i venku - v místech, kde nikdo není.
Některé školy přímo zakazují vstup zákonným zástupcům do některých částí škol, například do družiny či šaten. Odkazují se na školní řád. V tomto případě ředitelé škol opomíjejí fakt, že školní řád nesmí být v rozporu s nadřazenými právními předpisy a že zákonní zástupci mají právo na nepřetržitý kontakt s dítětem, což je dáno normou nejvyšší právní síly. Podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona“. Rodičovská práva upravuje také zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého je udržování osobního styku s dítětem součástí rodičovských práv. Podle jeho § 858 „Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.“ Zákazy vstupu do školní budovy, vychází pouze z doporučení MŠMT ČR. Pokud se tedy rodič rozhodne, že půjde za svým dítětem například do šatny, aby mu pomohl najít čepici, nebo protože mu teče krev z nosu a potřebuje uklidnit, nemělo by mu v tom nic bránit. Tedy krom rozhodnutí soudu.
Většina rodičů respektuje různé zákazy a omezení, nechtějí vstupovat se školou do konfliktu. Zvláště pokud jejich dítko bude ještě nějaký pátek školu navštěvovat. Bojovat za své právo např. v nemocnici, která omezuje návštěvy, je jednodušší. Z praktického hlediska určité omezení pohybu zákonných zástupců na území školy dává smysl. Ale pokud nastane situace, kdy dítě potřebuje přítomnost rodiče, mělo by se k tomu přistupovat s rozumem jak na straně školy tak i rodičů.
Většina dětí si už tak nějak zvykla na různá bezpečnostní opatření. Přijde jim přirozené, že se o přestávkách nemohou navštěvovat ve třídách, že je každou chvíli někdo hlídá, že je ve školách kamerový systém. A rodiče si navykli, že je někdo legitimuje a označí, pokud potřebují něco ve škole řešit. Co na tom, že to bezpečnost reálně neřeší, že je to spíš jen na oko. Mám dojem, že se na školách více řeší systém propracované kontroly pohybu než prevence. Mnohé školy nemají školní psychology, nebo alespoň nějakou schránku důvěry. Stává se třeba, že se případná šikana řeší, až když se v prostorách školy stane nějaký úraz.
Výuka ve školách se posunula, v některých ohledech to mají dnešní děti snadnější. Na druhou stranu se o cosi ochuzují. Uzavírají se do online světa, mají problém navazovat vztahy. Nechávají se ovlivňovat influencery na sociálních sítích a neviditelnými algoritmy. Mnozí volají po změnách a opomíjí, že děti některými bezpečnostními opatřeními vlastně z reálného světa vyháníme. Do světa, který se těžko kontroluje.
Zdroje:
