První setkání s NĚČÍM mezi nebem a zemí, jsem ještě jako dítě absolvovala v okamžicích stresů. Když mi rodiče nadávali a nebo se velmi dobře pamatuji na okamžiky zkoušení z chemie, kterou jsem bytostně nenáviděla. Nelezla mi do hlavy, jak jsem v noci potají klečela u postele a prosila tam nahoře, aby mi pomohly. Vždy jsem dostala lepší známku než za pět. Ač jsem se divila. Nechápala jsem to, ale když jsem neprosila, bylo zle. Ve věku malé holky jsem věřila všemu, když mi teklo do bot. Ale v době, kdy jsem začala chápat fyzikální zákonitosti jsem s určitými věcmi sice koketovala, ale absolutní víra byla potlačená touhou pochopit, polapit, sáhnout si.

Základy mého vnímání čísel pocházejí z období puberty, ze základní školy. Vždy jsem měla sklony dívat se na auta, která kolem mě projížděla, až jednou jsem si všimla, že na SPZ bylo číslo obsahující dvě dvojky. ,, Tento týden potkám novýho kluka '', mi proběhlo hlavou. Ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. V sobotu jsem si byla s kamarádkou zatancovat na čajích a ejhle, jeden kluk tam o mě stál.

A život šel dál. Potkávala jsem auta, dívala jsem se na SPZ a zkoušela jsem si jen tak určovat, jestli se dá podle mého pocitového charakteru určit další vývoj života. Tenkrát jsem to zkoušela jenom na týden dopředu a vzpomínám si, jak se moje pocity začaly prohlubovat a předpovědi už po jednom roce začaly být přesnější.

V tom exaktním smyslu jsou čísla v mém životě pevně zakotvená, jsem původem technik a znalost matematiky byla na střední elektrotechnické škole základem.

Když mi bylo osmnáct let, matka přinesla několik oxeroxovaných listů s karetním výkladem a zase na mne promlouvala čísla. Já jsem logik a protože jsem od přírody strašně zvědavá, vyzkoušela jsem vykládat jednohlavými kartami určený časový úsek. Minulost, současnost i budoucnost. Nejdříve jsem informace četla z podkladů a snažila jsem se je napasovat na kamaráda či kamarádku. Nevěřila jsem tomu, ale vždy jsem si říkala, že když už mi vycházely předpovědi podle čísel na SPZ, proč by karty nemohly promlouvat také.

První předurčení vývoje bylo formou konkrétního živého snu.

V jedenácti letech jsem měla velmi živý intenzívní sen, do dnes ho vidím před sebou. Stála jsem u okna a dívala jsem se na pověšená plápolající zářivě bílá prostěradla. Do tří týdnů zemřel děda. Nijak jsem to nespojovala, ale obraz se mi zaryl do paměti. Za dva roky na to jsem měla další živý sen a to mě už varovalo. Stála jsem u okna, v ruce jsem držela novorozence a dopadající slunce ozářilo čistou bělost krajek zabalovačky kolem hlavy miminka. Tenkrát jsem byla v napětí, nikomu jsem nic neřekla a do tří týdnů zemřela moje milovaná babička. Další sen se mi zdál, když už jsem byla asi pětatřicetiletá, kdy se mi zdálo, že se dívám opět z okna, a úzkým bočním oknem sleduji opět čistě bílé prádlo. A musím přiznat, že ošklivější tři týdny jsem ve svém životě nezažila. Zemřela má prateta.

Když přišla sametová revoluce a s ní i knížky a televizní pořady, články v časopisech a s tím vším spojené další informace, hledala jsem a nakupovala jako zběsilá, abych se dozvěděla vše o věcech tajemných, kterým v té době nerozumněl téměř nikdo. Chtěla jsem vědět, co že se to ve mně děje? Kdo jsem?

A dnes si říkám, co by bylo, kdybych tenkrát, ještě když jsem neměla starosti a neměla ani děti … co by bylo když bych svou zvědavost nechala spát a podklady pro karetní výklady nechala ležet tam, kde byly bez povšimnutí. Byla bych zarytý ortodoxní materialista, jako jsou mí rodičové? Jak bych vychovávala své tři děti? Jaký bych byla člověk?

A další náznak od Vesmíru, kterou cestou bych se měla vydat byla nemoc mých dcer. U té nejmladší mi lékaři v jejích třech letech řekli, že ve třiceti z ní bude těžký kardiak. Je jí šestatřicet a je zdravá jako řípa. Ale nebylo to lehké období. Co všechno jsem musela nastudovat, co všechno jsem se musela naučit a čím vším jsemm usela projít. A mým velkým učitelem byl MUDr. Marián Mudroch. Lékař, který mi dal základy a zároveň i praxi léčitelství. A nutil mě, abych si věřila, že tu schopnost mám. A to se psal rok 1995.