Článek
Představme si situaci, kterou zná asi každý, kdo chodí do fitka zvedat váhy. Těžká činka se už moc nechce hnout, poslední opakování bolí a tělo vysílá jasný signál: „Už ne.“ A v tu chvíli… to prostě vyletí. Sprosté slovo. Krátké, úderné, „zakázané“. A činka se nakonec přece jen zvedne.
Zní to možná komicky, nebo jako nějaký fejkový trik, ale ne, věda pro to má už svá data.
V posledních letech se totiž objevilo několik experimentů, které naznačují, že nadávání může krátkodobě zlepšit fyzický výkon, zejména při krátkých a intenzivních úkonech. Nejde o magii, motivaci ani „hec“. Spíše o to, co se děje v těle a hlavě, když porušíme naše slušné vyjadřování.
Než se ale pustíme do samotného článku, musím nejdříve zmínit jedno tradiční, nezbytné a důležité info:
„Všechny mé články o posilování se týkají naturálního a kondičního posilování. Čili mé články nejsou o vrcholové kulturistice, o profesionálních kulturistech, o dopingu (steroidech) apod. Cokoli píšu, píšu pro běžné lidi (nejen) ve fitkách - pro muže, ženy, seniory a klidně i děti. Nejsem kulturista a nepíšu články o (profi) kulturistice. Když třeba píšu o velkém množství svalů, mám tím na mysli svaly vybudované přirozeně, a to kýmkoli - třeba dorostenci či starci. Tedy bez zakázaných látek a pro tělo přirozenou a zdravou cestou. A nemám nic proti kulturistům.“
Nadávání není jen jazyk, je to spouštěč
Sprostá slova nejsou obyčejná slova. Společensky je většinou potlačujeme a kontrolujeme. A právě tahle dlouhodobá sebekontrola způsobuje, že když ji na chvíli pustíme a dáme jí sbohem, spustí se jiný řetězec reakcí než u běžné řeči.
Autoři přehledové studie z konce roku 2024 (kterou v tomto článku rozeberu) připomínají, že nadávání je spojováno s celou řadou účinků:
- lidé snesou více bolesti,
- vnímají situaci emotivněji,
- cítí se méně svázaní zábranami,
- někdy jsou vtipnější, jindy přesvědčivější,
- a dokonce si lépe pamatují informace.
Otázka autorů zněla jednoduše: může se tohle všechno promítnout i do fyzického výkonu?
Mini přehled několika málo vzniklých studií na toto téma si můžete přečíst zde, nebo ho přikládám pod článkem.
První studie: síla, kolo, stisk
Průlom přišel v roce 2018. Výzkumníci nechali účastníky opakovat sprosté slovo, které by normálně použili třeba při nárazu hlavou do skříňky. Ovšem žádné křičení, žádná hysterie – normální hlas, každých pár vteřin.
Pak následovaly testy:
- maximální stisk ruky,
- krátký, vysoce intenzivní (anaerobní) cyklistický test, tzv. Wingate test - čili test na bicyklovém ergometru (stacionárním kole).
Výsledek? Vyšší výkon. Průměrný i maximální výkon na kole vzrostl zhruba o 4–5 %, síla stisku ruky dokonce přibližně o 8 %.
Nejde o drobnosti. Autoři připomínají, že vrcholoví vzpěrači zlepší sílu nohou za celý rok tréninku v průměru o zhruba 3,5 %. A rozdíly mezi prvními osmi běžci na stovce na olympiádě v Paříži 2024 činily něco málo přes jedno procento.
Náhoda? Možná ne
Další studie z let 2022 a 2023 výsledky zopakovaly:
- Při stisku ruky byl nárůst síly znovu přibližně o 8 %.
- U výdrži v pozici kliku s rukama na sedáku židle lidé vydrželi o 10 % déle.
- Při wall-situ („sezení“ s oporou zad o zeď ve výdrži), klasických klicích do únavy, nebo planku do vyčerpání se výkon zlepšil o 12 - 22 %, v závislosti na cviku.
Většina účastníků si spontánně vybrala slovo „fuck“ (51,5 %), nebo „shit“ (38 %). Výzkumníci jim do výběru nemluvili – šlo o osobní, emočně nabité slovo, ne o konkrétní výraz.
Proč to funguje? Nikdo si není úplně jistý
A tady se dostáváme k zajímavější části. Studie jsou poměrně konzistentní v tom, že efekt existuje, ale mnohem méně jisté je proč.
Autoři popisují tři hlavní možné mechanismy:
1. Tělo ve střehu (fyziologie)
Nadávání může aktivovat sympatický nervový systém – tedy klasickou „fight or flight“ reakci. Vyšší bdělost, aktivace, připravenost.
Jenže když se vědci pokusili měřit tep nebo krevní tlak během výkonu, rozdíly byly překvapivě malé nebo žádné. Možná proto, že samotný maximální výkon už tělo vybičuje natolik, že další rozdíly se v datech ztratí. Možná proto, že použitá měření nejsou dost citlivá.
Zkrátka: fyziologie v tom roli mít může, ale důkazy nejsou jednoznačné.
Člověk se někdy při nadávání utrhne z řetězu.
2. Méně zábran, více odvahy (psychologie)
Tahle stopa je možná přesvědčivější. Nadávání zvyšuje emoční aktivaci a snižuje vnitřní brzdy. Člověk se na chvíli „utrhne z řetězu“. Neřeší tolik riziko, bolest ani to, že by měl ubrat.
Výzkumy ukazují, že nadávání zvyšuje pocit flow a pozitivní emoce i sebedůvěru. Ačkoliv se zdálo, že by v tom mohla hrát roli i větší ochota riskovat, analýzy ukázaly, že samotné riskování výkon nevysvětluje.
A co je pocit flow? Je to termín z psychologie a v tomto případě jde v podstatě o to, že nadávání může krátkodobě navodit stav, kdy člověk přestane řešit okolí i vlastní pochybnosti a plně se ponoří do samotného výkonu.
Mechanismus každopádně zůstává částečně otevřený, ale spojení emocí, motivace a nižší sebekontroly dává smysl.
3. Méně bolesti, více výkonu
Nadávání dlouhodobě prokazatelně zvyšuje toleranci bolesti. Lidé déle vydrží nepříjemné podněty a bolest hodnotí jako méně intenzivní.
U samotných silových testů se sice bolest subjektivně často nezměnila, ale autoři upozorňují na důležitý detail: možná nejde o to, že bolest necítíme méně, ale že ji lépe snášíme. A to může stačit k tomu, aby člověk zatnul zuby a zatlačil více.
Kolik nadávat? A jak často?
Zajímavé je, že co se týče dávky, tak na tom příliš nezáleželo. Někdo nadával každé dvě sekundy, jiný každých pět. Někdo řekl sprosté slovo třikrát, jiný skoro padesátkrát. Hlasitost byla vždy normální - žádné řvaní.
A efekt se dostavil téměř pokaždé. To naznačuje, že nejde o přesné dávkování, ale spíše o samotný akt porušení jazykového tabu.
Pozor na otupění
Jedno varování se ale opakuje. Zvyk. Lidé, kteří nadávají běžně a často, mívají slabší účinek - ať už jde o snížení bolesti, nebo emoční reakci. Mozek si zvykne a slovo přestane „nakopávat“. A platí to obecně - v různých testech se sprostými slovy se prostě zjistilo, že pár sprostých slov zaujme, ale jejich časté opakování postupně ztrácí emoční sílu.
Jinými slovy: když nadáváme pořád, ztrácí to efekt. Jedno „sakra“ v něčem pomůže, páté už však méně.
Funguje to i v reálném světě?
To je zatím velká neznámá. Všechny studie probíhaly v laboratorních podmínkách. Nevíme tedy, zda stejný efekt nastane v posilovně, na závodech či v různých sportech.
Navíc - v mnoha prostředích je nadávání celkem nevhodné nebo dokonce nepřípustné. Autoři proto zmiňují i teoretickou možnost „tichého“ nebo vnitřního nadávání – ale žádná data k tomu zatím neexistují.
Limity studie a střet zájmů
Autoři přiznávají několik omezení:
- výzkumy jsou krátkodobé a laboratorní,
- zaměřují se hlavně na krátké, intenzivní úkoly či úkony,
- mechanismy nejsou plně objasněné,
- habituace (návyk / navykání) nebyla systematicky zkoumána.
Co se týče nějakých ovlivněních, tak studie nebyla financována žádnou externí institucí a autoři neuvádějí žádný střet zájmů.
Takže… má smysl si občas zanadávat?
Věda zatím říká jediné: ano, může to fungovat – ale jen krátce, v intenzivních situacích a ne pořád.
Nadávání není tréninkový plán ani náhrada přípravy. Je to malý, levný a překvapivě účinný spouštěč, který dokáže na chvíli obejít vnitřní brzdy.
A občas si zaklít může na chvíli připomenout, že člověk není jen soubor svalů a kostí. Ale i emocí, napětí, konvencí… a občas i nějakých těch peprnějších slovíček :-).
A na úplný závěr - prosím, berte tuto studii i článek s lehkým nadhledem, spíše jako zajímavost a podnět k zamyšlení (možná i k pobavení). Ačkoli je studie pojatá seriózně a vychází z reálných experimentálních dat, není potřeba brát celý výsledek smrtelně vážně. Spíše než recept na lepší trénink jde o kuriozitu, která ukazuje, jak nečekaně může lidský mozek a jazyk ovlivnit výkon.
Čili tento článek není návodem či důvodem začít okamžitě systematicky nadávat v posilovně či kdekoli jinde :-).
Zdroj:
