Článek
Jak už jsem psala, díky fandomu mám mezi přáteli i lidi daleko starší než já - tedy takové, co v 70. a 80. letech byli minimálně středoškoláci či vysokoškolácci, někteří dokonce už měli i rodinu. Předpokládám, že mi nejspíš úplně nekecali.
Ovšem pamatuji se velmi dobře, jak jsem jako dítě okukovala maturitní tabla - a často na nich byly různě speciálně označované studentky, které šly k maturitě jako vdané (v 99 % případů proto, že se tzv. „musely vdávat“) nebo dokonce maturovaly jako matky kojenců. Co si tak vzpomínám, téměř na každém tablu byla nejméně jedna taková, ba co víc, na některých tablech (např. třídy ze škol typu střední zdravotní a ekonomické) bylo vidět, že nastávající či čerstvé maminky jsou v této třídě třeba i tři nebo čtyři. Už jako malé holce mi to připadalo nějak nenormální.
A taky si vzpomínám, že když jsme na gymplu brali něco o evropské demografii, říkali nám i o tom, že ve druhé polovině 80. let byl u nás v Československu průměrný věk matky při narození prvního dítěte kolem 21 let, zatímco v zemích na západ od nás se ty průměry ve stejné době pohybovaly (v závislosti na té které konkrétní zemi) mezi 27 a 29 lety. Jestli si to dobře vybavuji, tak nejvyšší byl ten věk v zemích Beneluxu a Skandinávie.
Nějaký důvod takový výrazný rozdíl asi mít bude, ne?
Ano, je pravdou, že první antikoncepční tablety byly v ČSSR zavedeny (mám dojem, že snad byly vyráběny v nějaké licenci, přinejmenším zpočátku) už v polovině 60. let. Jenže to byly právě ty „zlaté šedesátky“, kdy se i u nás ten režim hodně liberalizoval. Ve stejné době byla ostatně v ČSSR také zrušena trestnost homosexuality.
Přesto se ještě v 80. letech mnoho homosexuálů vdávalo a ženilo jenom proto, aby se „nedostali do řečí“ či aby od svého okolí „měli pokoj“. Část takových se po pár letech rozvedla, jiní z nich si zase v manželství zavedli něco na způsob, že jsou spolubydlící a také (někdy) přátelé, ale každý si žije v podstatě po svém a nestará se o to, co dělá ten druhý/ta druhá. Je rovněž dost známou věcí, že někteří lidé byli donuceni ke spolupráci s StB právě tím, že jim bylo vyhrožováno zveřejněním jejich sexuální orientace. Asi kdyby většinová společnost homosexuály neodsuzovala a neposmívala se jim, tak by je ti stbáci těžko mohli něčím podobným „tlačit ke zdi“.
Být homosexuální bylo tak nějak tolerované v podstatě pouze umělcům, případně profesím typu módní návrháři, krejčí a kadeřníci. Ale mohl si obyčejný dělník ve fabrice dovolit přiznat ostatním „chlapům na šatně“, že je „teplej“? To sotva. A ještě horší to bylo na vesnicích a malých městech. Tam to člověk, který nebyl hetero, měl vážně velmi těžké.
Zejména muži-gayové často čelili značnému odsuzování až vyslovené šikaně ve svém okolí - od sousedů, spolužáků, v zaměstnání, někdy dokonce i ve vlastní rodině. Většina jich proto odcházela do velkých měst, aby se ztratili v anonymitě panelákových sídlišť. Ale ani tam se občas odsuzování nevyhnuli. Snazší to měly lesbické ženy - bylo považováno vcelku za normální, že dvě neprovdané kamarádky, kolegyně nebo spolužačky sdílejí společný byt. Ovšem dva svobodní chlapi spolu v jednom bytě? To se hned na ně druzí dívali „skrz prsty“.
Ono zkrátka to, že je něco oficiálně povolené nebo dostupné, ještě nemusí znamenat, že se to stane zcela běžným. Nevím, jestli vůbec v 60. a 70. letech existovala ve školách nějaká sexuální výchova - a pokud ano, jak moc se v ní děvčatům vykládalo o možnosti hormonální pilulky. Je taky otázkou, nakolik byli gynekologové ochotní něco podobného předepisovat svobodným bezdětným slečnám. I pokud by to měli „shora“ povolené, nejspíš to hodně záleželo především na jejich libovůli.
Takže to asi bylo velmi podobné jako v případě těch džín, minisukní, „západních“ triček, dlouhých vlasů a líčení ve škole - která dívka měla štěstí na osvíceného gynekologa nebo gynekoložku, k hormonální antikoncepci se dostala už jako svobodná, ale která měla smůlu, té klidně mohli odmítnout antikoncepci předepsat i jako matce tří dětí. A vzhledem k tomu, že tehdy nebylo možné si svého lékaře svobodně volit, ale k někomu byl člověk „úředně přidělený“ a vyměnit jej za jiného nemohl (nebo možná jen za tučný úplatek), pokud byl jeho doktor blbec, měl holt smůlu - což pochopitelně neplatilo jenom pro antikoncepci.
Co si tak vzpomínám z článků a knížek lidí jako Uzel, Zvěřina nebo Weiss, nitroděložní tělísko tehdy existovalo pouze nehormonální - jmenovalo se DANA (podle jedné verze jej tak jeho vynálezce prý pojmenoval po své ženě, podle jiné to byl údajně obchodní název symbolizující zkratku z „dobrá a neškodná antikoncepce“), ovšem rozhodně nebylo doporučováno ženám, které ještě nerodily. Občas jej asi nějaká svobodná bezdětná mohla dostat, ale podobné případy byly nejspíš velmi výjimečné.
A pro všechny dívky a ženy, které měly problémy se silnou a/nebo bolestivou menstruací, bylo taky tělísko DANA považováno za velmi nevhodné. Jako možnosti tak zbývaly pouze kondomy, pesary a spermicidy - když tedy pomineme nesmysl zvaný „dávání si pozor“ a tzv. „přirozené plánování rodiny“ (na němž nic přirozeného není).
Ovšem i ty kondomy a pesary mají - i při správném používání - riziko selhání nejméně 15 %, což je na můj vkus poměrně dost. Pokud se kombinuje kondom nebo peasar se spermicidy (spermicidní vaginální čípky, krémy, pěny či lubrikanty), lze dosáhnout spolehlivosti kolem 93 %, což už není tak špatné - ovšem u mladých a plodných lidí i zde hrozí dost velké riziko, že při pravidelném sexuálním životě se za rok či dva stane „nehoda“, po které bude muset následovat rychlá svatba.
Ale možná to lidem tehdy nepřipadalo jako taková tragédie - zejména ženy moc možností kariérně se seberealizovat neměly. A co jiného se dalo dělat? Podnikat se nemohlo a na hranicích byly dráty, takže bez „dobrého kádrového profilu“ a/nebo tučného úplatku se člověk mohl podívat tak leda do Bulharka, na Rujanu nebo k Balatonu. Navíc pokud byla žena v 25 letech stále svobodná a bezdětná, byla považována za „divnou“ - zejména pokud neměla vysokoškolské vzdělání.
Dvě známé z fandomu (obě pouze se středoškolským vzděláním) mi o tom vyprávěly barvité podrobnosti. Jedna musela téměř doslovně utéct z vesnice na Vysočině do velkého města, protože doma si na ni všechny místní drbny ukazovaly prstem, že je jí 28 a ještě nemá dítě, a také rodiče ji denně prudili, že „kdo moc vybírá, přebere“ - nakonec se vdala (a s tím manželem jsou spolu doteď) a měla dvě děti, ale ty až po třicítce.
Ta druhá zase byla z malého moravského města a neplánovaně otěhotněla s klukem, se kterým chodila jen pár týdnů. Chtěla jít na potrat, protože si dotyčného vůbec brát nechtěla - a rodiče na ni spustili něco jako: „Zbláznila jsi se? Je ti už 22, tak kdy jako chceš mít dítě, když ne teď? On si tě chce vzít, tak buď ráda.“ Takže „byla ráda“, vdala se a porodila. A jen tak mimochodem, měla velmi dobrou intuici - po třech letech totiž zjistila, že dotyčný má už jedno nemanželské dítě, o kterém jí pochopitelně neřekl, takže se s ním okamžitě rozvedla.
A pokud jde o tu hormonální antikoncepci, tak ta u nás vyráběná (Antigest, Biogest) se od těch 60. let prakticky nijak nezměnila, tedy neinovovala se, takže měla (oproti moderní HA vyráběné v západních zemích) mnohem vyšší obsah hormonů a tudíž i daleko více nežádoucích účinků. Její uživatelky tak často trpěly problémy jako zvýšení váhy, výkyvy nálad, deprese, nevolnosti, bolesti prsou, zhoršení akné, pigmentové skvrny a další kosmetické problémy, snížení libida, migrény apod., o riziku vzniku trombóz ani nemluvě.
Je tedy velmi pravděpodobné, že i mnohé z těch žen, které měly to štěstí, že HA předepsanou dostaly, ji právě kvůli nežádoucím účinkům po čase brát přestaly. Dalším problémem byly pak nedostatky na trhu - stávalo se, že i několik měsíců se pilulky nedaly sehnat (nebo opět pouze za tučný úplatek „pod pultem“), což byl vyslovený „poukaz“ na nechtěné těhotenství. I dnes se občas při léčbě neplodnosti nasazuje jako terapie krátkodobé (několikaměsíční) užívání HA, které po vysazení výrazně zvyšuje pravděpodobnost otěhotnění.
Ostatně i jedna z prvních českých radikálních feministek Carola Biedermannová (jinak též autorka sci-fi a členka fandomu - dnes je již mrtvá, ale ještě jsem ji párkrát osobně potkala na conech ) dost psala a mluvila o tom, jak moc odsuzuje fakt, že se za minulého režimu tak nějak běžně tvrdilo „přece je normální tu hormonální antinu víc nebrat než brát“, protože právě toto „braní-nebraní“ ve výsledku bylo „jako když pohnojí“.
Pokud jde o potraty, tak sice existovaly interrupční komise - kde pár protivných zasloužilých soudružek rozhodovalo o tom, jestli milostivě potrat povolí, nebo ne, ovšem počty potratů, a to i vzhledem k počtu narozených dětí byly stejně neuvěřitelně vysoké. Po zrušení interrupčních komisí - k čemuž došlo právě za „perestrojky“, dokonce roční počty potratů byly téměř stejně vysoké jako počty dětí narozených v daném roce.
Asi dá zdravý rozum, že kdyby byla široce dostupná antikoncepce, nebylo by tolik potratů (což ostatně ukazují i statistiky strmého pádu počtu potratů po roce 1990). Myslím si, že hlavním problémem byla ta skutečnost, že zastaralá československá (vysoko)hormonální antikoncepce se příliš nehodila pro ženy ve věku 35 a více let. Zejména pokud kouřily a/nebo měly nadváhu. Takže matky dvou nebo tří dětí, které další dítě už mít nechtěly a HA ani DANA pro ně nebyly ze zdravotních důvodů vhodné, vážně moc možností neměly. Musely se spoléhat pouze na kondomy (které pánové neradi), pesary a spermicidy, případně na ty „neplodné dny“ či „dávání si pozor“.
Jak to pak občas dopadalo, je asi jasné.
V 80. letech už valná většina žadatelek o potrat nebyly nějaké „nezodpovědné puberťačky“, co se „zapomněly“ někde na diskotéce, ale matky dvou a více dětí - což byl zřejmě také důvod, proč ty komise potraty ve stále větším množství povolovaly. Bohužel sterilizace na vlastní žádost byla možná pouze u žen, které měly nejméně čtyři žijící děti, případně nejméně tři děti a věk nad 40 let - i toto pravidla Carola Biedermannová velmi odsuzovala a ve svých feministických článcích kousavě zesměšňovala.
Je docela smutné, že sama Carola se změny tohoto stupidního pravidla už ani nedožila (zemřela poměrně nečekaně), protože na pohřbu jsem jí byla v roce 2008 a ke změně zákona došlo až v roce 2011 (s účinností od 1. 1. 2012). Mimochodem, přes velký odpor „dobráků“ z Hnutí pro život a dalších ultrakonzervativních katolíků. Zakazování dobrovolných sterilizací v této zemi trvalo tak dlouho, že se dodnes mnoho lidí mylně domnívá, že sterilizace na vlastní žádost je nemožná (o čemž jsem psala třeba zde).
Zkrátka s možností svobodně a zcela bezproblémově plánovat rodinu to tedy za minulého režimu opravdu nijak „růžové“ nebylo.
Na podobná témata:
Zdroje:
Průměrný věk žen při narození 1. dítěte v letech 1950-2019 (Český statistický úřad)
Andrea Rozkošná: Druhý demografický přechod v Evropě: vymezení, průběh, důsledky (diplomová práce, dostupná on-line)
Radka Dudová: Interrupce v České republice (dostupné on-line)
Radim Uzel: Mýty a pověry v sexu (1990)
Jaroslav Zvěřina: 2×100 intimních rad (1992)
Petr Weiss a Jaroslav Zvěřina: Sexuální chování v ČR – situace a trendy (2001)
Carola Biedermannová: Mstivá kantiléna
