Smutný osud Oty Bengy: Mladého Afričana vystavovali v zoo jako opici. Omluvili se až po 100 letech

Ota Benga se narodil kolem roku 1883 jako Pygmej z kmene Mbuti. Společně se svou rodinou žil ve vesnici uprostřed deštného pralesa tehdejšího Svobodného státu Kongo, který byl osobní državou belgického krále Leopolda II.

Roku 1904 vesnici přepadla nechvalně proslulá vojenská jednotka Force Publique, jež byla známá svou krutostí vůči domorodcům. Vyvraždila téměř celý kmen, včetně jeho manželky a dvou dětí. Ota přežil jen proto, že byl v té době na lovu.

Krátce poté však skončil jako otrok na trhu v Bassongu. Právě tam ho ještě téhož roku objevil americký badatel a misionář Samuel P. Verner, který sháněl domorodce pro světovou antropologickou výstavu v Saint Louis. Za libru soli a kus látky si mladíka koupil, jako by byl jen pouhé zboží. Nicméně verze o setkání obou mužů se v průběhu let měnily – dokonce se spekulovalo o tom, že ho Verner nekoupil, ale násilím zajal.

Tyto pochybnosti vyvolávalo i Vernerovo přesvědčení o nadřazenosti bílé rasy. Proto je pravděpodobné, že s Otou nezacházel zrovna v rukavičkách – navzdory tomu, že na veřejnosti vystupoval jako jeho přítel a zachránce.

Cílem výstavy bylo oslavit americký imperialismus a představit „lidský pokrok“. K tomu sloužily expozice domorodců, jež ztělesňovaly rozdíl mezi civilizovanou bílou rasou a podřadnými národy z obsazených kolonií. Součástí výstavy byli i afričtí Pygmejové, kteří byli v té době považovaní za nejnižší článek evolučního řetězce.

Ota Benga se na výstavě objevil – ale brzy nato vyvstala otázka, co s ním dál. Verner se nakonec dohodnul s ředitelem zoologické zahrady v Bronxu, Williamem T. Hornadayem, že by Ota mohl pracovat jako ošetřovatel.

Jenže vedení zoo – plné zastánců rasistické ideologie a pseudovědy – mělo jiné plány. Sotva 150 centimetrů vysoký mladík s tmavou pletí a zuby vybroušenými do špičky přitahoval pozornost návštěvníků, a tak z něj udělali exponát.

Dostal výběh v pavilonu opic, který sdílel s orangutanem, několika šimpanzi a papouškem. Uvnitř měl houpací síť a ředitel zoo ho pobízel k tomu, aby návštěvníkům předváděl lukostřelbu. Návštěvnost byla obrovská – davy čítající až 500 lidí na Otu zíraly, hulákaly a posmívaly se mu.

Nejhorší ale bylo, když Ota svůj výběh opouštěl. Tehdy ho lidé pronásledovali, šťouchali ho do žeber nebo mu podkopávali nohy, což považovali za skvělou zábavu. Nebohý Ota se pochopitelně bránil, a prý chtěl pokousat i samotné ošetřovatele. Ale nic naplat – vedení zoo kontroverzní expozici tvrdohlavě hájilo.

Podle ředitele šlo o čistě etnologickou a vzdělávací podívanou. Společně s Vernerem také veřejně podporovali tvrzení, že je Ota v zoo spokojený a ve výběhu je uzavřený jen pro svou vlastní bezpečnost.

Zastánce našel Ota Benga až mezi černošskými kazateli. Vystavovat člověka jako zvíře považovali za nedůstojné, a proto v čele s reverendem Jamesem H. Gordonem expozici osobně navštívili. Když viděli, v jakých podmínkách Ota žije, Gordon rozhořčeně prohlásil:

Následovalo neúspěšné vyjednávání s newyorským starostou a mediální souboj. Spory o osudu Oty Bengy se dostaly až před Nejvyšší soud USA a spustily lavinu protestů afroamerických komunit. Teprve poté vedení zoologické zahrady ustoupilo a rozhodlo se mladíka propustit.

27. září 1906 Verner odvezl Otu do sirotčince v Brooklynu, kde ho předal do péče reverenda Gordona. Tentokrát s ním zacházeli jako s hostem – dostal vlastní pokoj a o jeho vzdělání se staral sám reverend. Ota se tam postupně, byť lámaně, naučil také anglicky.

O rok později mu Verner nabídl, že ho odveze zpátky do rodného Konga. Nicméně Ota to prý odmítl s tím, že chce pokračovat ve svém novém životě v Americe. V roce 1910 začal studovat teologický seminář v Lynchburgu, kde se spřátelil s Mary H. Allenovou, vdovou po bývalém prezidentovi semináře, a jejími sedmi dětmi.

To byla pro Otu největší vzpruha. Učil chlapce lovit, vyrábět luky z lián a vyprávěl jim příběhy o svých dobrodružstvích i o tom, jak každý úlovek zakončil triumfální loveckou písní. Někdy zase rozdělal oheň, aby pak mohl tančit kolem plamenů, jako by tam děti ani nebyly – zcela ponořený do starodávného rituálu, který mu připomínal domov.

Ačkoli mu náhradní rodina přinášela radost a pocit sounáležitosti, nedokázala zacelit rány, jež v něm zanechala minulost. Jak roky plynuly, Ota byl stále uzavřenější a dotěrné vzpomínky ho nepřestávaly trýznit. Často vysedával sám pod stromem, kde si tiše broukal smutnou píseň, kterou se naučil na teologickém semináři, a hleděl kamsi do dálky.

Přitom se snažil do americké společnosti zapadnout – nechal si upravit zuby, aby nepoutal tolik pozornosti, a přijal nové jméno Otto Bengo. Přes den pracoval v továrně na tabák nebo si přivydělával domácími pracemi. Přesto to nebyl život, o kterém snil, ani ten, jenž mu možná kdysi slibovali.

Když vypukla první světová válka, naděje, že by se ještě mohl vrátit do Afriky, pohasla. Už nebylo cesty zpět – ale už ani neměl sílu jít dál. A tak v roce 1916 rozdělal svůj rituální oheň, naposledy si zatančil a poté své trápení ukončil jediným výstřelem do srdce.

A co následovalo potom? Zatímco badatel Verner upadl v zapomnění, bronxská zoo se tvářila, jako by se nic nestalo. Veřejně se omluvila až po sto letech, kdy se kauza znovu otevřela v souvislosti s rozsáhlými protesty proti rasismu po smrti 46letého Afroameričana George Floyda, jehož v roce 2020 udusil jeden z policistů během zásahu.

Omluvila se i za své zakladatele, Madisona Granta a Henryho F. Osborna, kteří otevřeně podporovali pseudovědecký rasismus a eugeniku – teorii, že genetiku lze využít k vytvoření „lepší lidské rasy“. Grant dokonce sepsal knihu s názvem Odcházení velké rasy, jež později inspirovala Adolfa Hitlera.

Součástí omluvy bylo také zpřístupnění archivních dokumentů souvisejících se životem Oty Bengy. Jedná se převážně o korespondenci mezi Vernerem a tehdejším vedením zoo.

A co si myslíte vy? Má smysl otevírat staré křivdy a připomínat si podobné příběhy?

Hlasujte v anketě pod článkem, napište komentář do diskuze nebo navštivte profil autorky, kde na vás čekají další zajímavé příběhy.

Zdroje: