Článek
Pokud nějaká rocková kapela začínala s žánrem jiným než tím, který ji později proslavil, zpravidla se ke svým prvním písním nerada hlásila. Viděli jsme to ostatně i v minulých dílech této nepravidelné rubriky: Rocka Rolla od Judas Priest na pódiu zazněla až po téměř 45 letech, AC/DC Can I Sit Next To You Girl překryly spoustou povedenějších písní, stejně jako Deep Purple své progresívně rockové začátky. A Slade se za své skinheadské období spíš ještě styděli. Jen Billy Talent své první nahrávky letos vydali v remasterované podobě.
Queen však nejsou ten případ. Stone Cold Crazy byla jednou z vůbec prvních písní, kterou společně hráli. Dávno předtím, než se stali slavnými, dokonce ještě předtím, než hráli ve své klasické sestavě. V roce 1970 byl jejich baskytaristou Mike Grose a na konci července toho roku se chystali (byť stále ještě pod původním názvem Smile) na koncert na radnici ve městě Truro v anglickém Cornwallu. A podle vzpomínek Grosea zahajovala celý set právě Stone Cold Crazy. Na nějaký čas se pak odmlčela, aby se překvapivě vrátila na třetím studiovém albu Sheer Heart Attack.
Na téže desce se objevil první mezinárodní hit kapely Killer Queen. Právě v porovnání s ním musela Stone Cold Crazy na desce vyčnívat ještě okatěji. Není v ní totiž ani památky po typických Queen – ať už to jsou vokální harmonie, Mayova kytarová sóla nebo velkolepé stadiónové aranže. Skladbu naopak startuje hutná elektrická kytara se zkreslením, za které by se nestyděli ani Black Sabbath. Poháněná svižnými Taylorovými bicími hned od počátku nasazuje drtivé tempo. Pak všechno utichá a vyklízí prostor pro zpěváka. Freddie Mercury a jeho hlas jsou dostatečně nezaměnitelní, takže ho sice každý zběhlý posluchač pozná, ale i tady se projevuje jinak než obvykle. Zběsilou rychlostí deklamuje text, o němž i Brian May prohlásil, že netuší, o čem pojednává. Znovu ho střídá riff, znovu sloka a následuje zběsilé kytarové sólo. Po něm sloka rif, sloka a rif a je konec. Trvá to sotva dvě minuty.
Mnozí fanoušci oceňují na této kapele její univerzálnost, s níž se pohybovala napříč různými žánry. Pravdou je, že byla mnohem všestrannější, než by se mohlo z jejich všeobecně známých písní typu I Want To Break Free, Show Must Go On nebo We Are The Champions zdát. Snad i proto život Stone Cold Crazy po natočení na vinyl neskončil, ale naopak se vrátila na koncertní pódia a vydržela na nich několik následujících let. Když byl v roce 1974 natočen koncert Queen v londýnském Rainbow Theatre, v tracklistu tohoto vystoupení nechyběla ani ona. Je to zběsilá záležitost, navíc skoro k nerozeznání podobná na studiový originál, což jen znovu dokládá, jak mimořádně schopná skupina Queen byli.
U skladby se jako u jedněch z mála připisovalo autorství všem členům kapely, údajně proto, že po těch letech si nikdo nepamatoval skladatelské zásluhy. Podle vzpomínek však její kořeny leží ještě v období před vznikem Queen. Jejich budoucí zpěvák, tehdy ještě známý jako Farrokh Bulsara, velmi toužil po tom být zpěvákem a úspěšným umělcem. Ve stejné době se dostal na koncert Led Zeppelin. Motivy touhy po úspěchu a nekompromisního nářezu ve stylu party kolem Jimmyho Page se ve Freddieho hlavě spojily a daly vzniknout Stone Cold Crazy, kterou začal zkoušet se svou skupinou Ibex a následně ji přenesl do Queen. Tam ji kytarista Brian May navrhl zrychlit a dodal jí tak poslední aspekt charakteru.
Stone Cold Crazy nejspíš nikdy nevyhraje anketu o nejlepší píseň Queen, dobře však dokládá všestrannost této skupiny a její velký entuziasmus pro hudbu, díky němuž cestovala napříč různými žánry. I takovými, které ještě vůbec neexistovaly…