Hollywoodská herečka z Olomouce Libuše Hamrová udělala v roce 1955 zásadní chybu. Vrátila se domů

Před časem jsem v pozůstalosti svého dědy našel archiv Rehabilitační komise při svazu Československých divadelníků, která se v letech 1968 - 1969 zabývala křivdami, kterých se v padesátých letech minulého století dopouštěl komunistický režim na divadelnících. A tak jsem se rozhodl postupně zmapovat jednotlivé případy.

Dnes to bude už devátý zdokumentovaný příběh. Smutný osud herečky Libuše Hamrové Schieblové. Ta by se dala označit v mnoha ohledech za smolařku.

Libuše Hamrová je trochu tajemná osoba nejen Československého divadelnictví. Marně byste o ní hledali jakoukoliv sebedrobnější zmínku na internetu. O to cennější je toto svědectví, které se mi podařilo v archivu rehabilitační komise nalézt.

Herečka pocházela z Olomouce a od malička měla k divadlu velmi blízko. Už ve čtyřech letech začínala v dětských dramatických i baletních rolích, to bylo za Oldřicha Stibora, režiséra činohry v Olomouci a za okupace člena ilegálního odboje, který byl v roce 1940 odsouzen za přípravu velezrady a ve vězení zahynul.

V té době byla Hamrová členkou Svazu českého herectva, začínala v tehdy vznikajícím Beskydském divadle, kde byl ředitelem Oldřich Lukeš. Sama o něm v roce 1969 vyprávěla: „Byla to nejlepší škola, kterou si může herečka přát. To říkám dodneška, i když jsem procestovala půlku zeměkoule. V Beskydském divadle jsem neúnavně pracovala. Sedmdesát pět představení za měsíc nebylo žádnou výjimkou.“

V průběhu druhé světové války dostává Hamrová lano od Vlasty Buriana. Vše vypadalo pro herečku slibně, očekávalo se, že bude s Burianem natáčet film, ale bohužel dochází k zavření divadel ze strany nacistů a herečka byla spolu se svými kolegy nasazená do výroby.

Ale už po válce vypadá vše nadějně. Po krátkém angažmá v Divadle kolektivní tvorby (Konstantin, Pleskot a další) získává herečka v roce 1946 povolení Ministerstva kultury ke studiu filmové výroby v Paříži, kde shodou okolností studuje i pod vedením Karla Lamače. Po návratu zpět a krátkém angažmá v Praze přichází další zahraniční příležitost. Hamrová dostává doporučení od Svazu českého herectva, jako jedna z nejnadanějších mladých dramatických hereček k Siru Lawrenci Olivierovi do Londýna, na půlroční stáž v jeho divadle Pod Vic. Tedy příležitost a kariéra pro Československé umělce nebývalá.

A to není vše. Následuje povolení ministerstva kultury k odjezdu do USA, kde herečka dostala stipendium na třech školách. Píše se rok 1947. Po půl roce jí ale Jan Masaryk doporučuje, aby nechala školy a jela zkusit štěstí do Hollywoodu. Argumentem bylo to, že jako hotová herečka už má dost zkušeností a studium ji nikam dál neposouvá.

A tak se herečce z Olomouce otevírá Hollywood, kde působí osm let. Hraje na divadle, v televizi, rozhlasu i ve filmu. Je šťastná a v plné síle, zakládá nezávislou společnost „Moravia Production Inc.“. Plánuje natáčet filmy v Turecku, Francii a Itálii. Její život tu sice není vždy růžový, jak by se mohlo zdát a přicházejí různé pohromy. Herečka přichází o dítě, rozvádí se, při záplavách přichází o majetek. Ale žije ve svobodném a fungujícím prostředí, kde se dá každá nepříjemnost nějak řešit.

Jednu nepříjemnost ale z USA překonat nedokáže. Maminka ji chce dlouho navštívit, ale v 50. letech nedostává opakovaně povolení opustit komunistické Československo. A tak se herečka rozhodne svůj skvěle rozjetý vlak trochu přibrzdit. Zbalí si to nejnutnější a svého psa a vydá se na návštěvu. Má plán podívat se na půl roku domů. Tím se ale dopouští osudové chyby.

Návrat do Československa popisuje herečka takto: „Po příletu domů do Prahy, sotva jsem se přivítala s rodiči, byla jsem i se svým psem odvezena do tzv. Zdravotního střediska v Sadské. Na pokoj, který mi byl přidělen, i na psychický nátlak, který na mne tamnější „ošetřovatelé“ dělali, do smrti nezapomenu. Byla jsem tam oproti ostatním obyvatelům střediska jen krátce. Z hrůzy a strachu jsem udělala takové scény, že mne za tři dny odvezli domů.“.

Herečka si stěžuje poslanci M. Klingerovi (pozor, neplést s Maxem Klingerem), ale to nikam nevede. Pochopí, že se už zpátky do Hollywoodu nevrátí a tak hledá nějaké uplatnění zde, ale marně. Práce v divadelnictví nebo filmovém průmyslu nepřipadá v úvahu a poslanec Klinger herečce doporučuje, aby šla dělat servírku na Kladno. Slovo servírku si tajemnice Kubátová v dopisu podtrhne.

Marně se snaží paní Hamrová prosit a žadonit na všech možných místech, vždy dostává jen vyhýbavé odpovědi. Eduard Hoffman odůvodňuje to, proč ji nevezme na Barrandov, že není český typ a do československých filmů se proto nehodí. „Pan Ornest, kterého jsem požádala, aby se mnou udělal zkoušku z Pygmalion, který se tehdy v Praze hrál, mne odmítl způsobem odpovídajícím padesátým letům. Pygmalion jsem hrála s úspěchem v Hollywoodu.“ vzpomínala herečka.

A tak, bez finančních prostředků nakonec dostává alespoň šanci od ředitele Filmexportu Ladislava Kachlíka, který jí umožní překládat scénáře. Ale snaha o tlumočnici na MFF Karlovy Vary následně nevychází.

Proto se 19. července 1969 herečka obrací na Rehabilitační komisi. Ludmila Hamrová už na tom není v té době psychicky dobře, příkoří, kterých se na ní zločinný komunistický režim dopustil zanechala své stopy. To je znát i ze slov dopisu, který komisi poslala, zejména jeho úvodu a závěru: „Vždycky, když jsem začala psát tento dopis, mé nervy opět vypověděly službu. Můj návrat v padesátém pátém roce byl příliš bolestivý, abych opět neprožívala ty hrozné chvíle mého nezákonného zadržení a další pronásledování, která následovala. Každý den, od doby, kdy vytvořili Rehabilitační komisi jsem se snažila, abych Vám vše vypsala ….. Mám malého, sedmiletého synka Mariana a tomu dlužím, abych řekla pravdu.“

A po shrnutí všech příkoří dopis uzavírá: „Jak jsem už psala na začátku, mám malého, nadaného syna. Pro něho píši tento dopis, aby jednou snáze pochopil, proč je maminka tak nešťastná a proč ji nikdy nemůže vidět na jevišti. Vím, že by bylo těžké požadovat nějakou náhradu, ale byla bych ráda, kdybyste mi umožnili zápočet těch let do důchodu.“

Herečka přikládá k dopisu dvě své podepsané fotografie. Po dlouhém vypětí se konečně odhodlala říct si o rehabilitaci, na níž měla zcela jistě nárok. A vše posílá na adresu Svazu Čsl. Divadelníků, Valdštejnské náměstí 3, kam žádost skutečně za tři dny dorazí.

Za necelý měsíc, ve středu 13. srpna 1969 musí ale bývalá tajemnice Rehabilitační komise Helena Kubátová herečce odpovědět v tu dobu jediný možný závěr. Rehabilitační komise ukončila svou činnost v listopadu roku 1968 a dnes už herečce nedokážou nijak pomoci. Pokouší se alespoň o drobná slova útěchy: „Chápu, že Vaše situace byla velmi svízelná. V práci rehabilitační komise jsme se setkali s požadavkem zápočtu let do důchodu. V tomto smyslu jsme u několika případů žádali ministerstvo práce a sociálních věcí o uznání let ne vlastní vinou ztracených mimo angažmá. Odpověď nás odkazuje na vydání zákona o mimosoudních rehabilitacích, který má podle návrhu tento problém řešit. Pokud by tento zákon vyšel, přijďte, prosím za mnou, abych Vám podle ostatních případů poradila postup.“

Herečka tedy promarnila svou šanci a rehabilitace se nedočkala, protože svou žádost poslala o osm měsíců později. Nezbylo jí, než se věnovat alespoň té činnosti, která jí byla umožněna. A tak si přivydělávala jako dopisovatelka časopisu „Int. Hunderevue“.

Pokud vás tento příběh zaujal, můžete si přečíst i o dalších osudech herců, kteří se v roce 1968 obrátili na rehabilitační komisi SČDU. Už jsem zde psal o Waldemarovi Matuškovi, Olze Scheinerové, Anně Gabrielové, Zdence Švabíkové-Kožíkové, Františkovi Hurychovi, Jiřině Steimarové, Anně Somolové a Miroslavu Janečkovi.