Loučení s Alvarezem. Poslední část fotek z tábora Jaroslava Foglara z roku 1942

Všechno jednou musí skončit a tak je tady závěrečný díl seriálu, v němž tímto zveřejňuji zbývající fotky z Alvarezova tábora, které jsem našel v dědově deníku. Můj děda, Jaromír Míša Průša, byl totiž v té době členem Foglarovy Dvojky a proto se v jeho pozůstalosti našla spousta dokumentů z té doby.

To ale neznamené, že by končilo mé prohrabování archivů. Pořád tu mám řadu neprozkoumaných negativů, dopisů, deníků, alb a jiných dokumentů, které se netýkají pouze skautingu a dokud mne to bude bavit, budu to pravidelně zveřejňovat na tomto místě. Zatím mne to baví.

Teď už ale pojďme za Míšou, který si později k táboru napsal následující řádky:

Patnáct hochů otevírá těch několik stránek, které jenom v náznacích ukazují a připomínají ta velká dobrodružství a pestré příběhy, které se udály o těch krásných prázdninách roku 1942 tam v samotě na Kocandě, vysoko nad Ledčí n/S. Patnáct hochů dívá se na Vás, těch patnáct, kteří se zasloužili o jasné, ale i o černé chvilky toho tábora. Vidíte je všechny: Jiřího, Míšu, Balůa, Jumba, Smítka, Jestřába, Flika, Valdu, Odyma, Zdeňka, Šmudlu, Prófu, Cyclona, Ivu i Šušíka, tak jako byli tam, tak jako už nikdy nepřijdou dohromady, tak s těmi nápady, hrami, s tou veselou tváří a bez starostí.

Bylo to krásné tenkrát, i ty chlapecké zápasy o čest a poctivost, ale už je to daleko za námi. Pryč. Jenom vzpomínky.

A pak to všechno skončilo a my se rozjížděli. A jenom čtyři z celého toho společenství: Jiří, Jestřáb, Míša a Valda vraceli se domů tak, jak se slušelo na ty, kteří prožili takový krásný měsíc. Jeli celou tu podivuhodnou trať českým krajem na kole, nedbali předchůzek a překážek a projeli tak z Ledče nad Sázavou Červené Janovice, Kutnou Horu, kde u starého kostelíka obědvali a snědli půl výkladu jednoho místního cukráře, jeli pak dál přes Kolín, Úvaly, kde jedli polívku a Míša málem ztratil tu svou Lejku, když dříve projeli Českým Brodem a ještě před tím za Kolínem skoro dvě hodiny stáli v lijáku u staré opuštěné váhy a prosili Prozřetelnost, aby jim seslala přepychovém auto, které by je, zkřehlé od deště, zmrzlé a unavené, ale šťastné a klidné, vzalo sebou.

A pak přišly veselé, ale už továrně nakažené Počernice a byla v zapadajícím slunci, které zasvitlo po tom dešti, Praha. Všichni, i ti, kteří se vyjadřovali a chlubí, že by najraději zůstávali v divočině, daleko od města, sestupovali s kol a šťatstni pozdravovali naši matičku a bylo jim nějak líp, vždyť byli doma.

A když se loučili, cítili, že se loučí naposled tak v míru, že mezi ně se něco postaví, že je to konec, opravdový a střízlivý.

Bylo to skutečně tak. Jiří a Míša se v následujícím roce s Jestřábem nepohodnou a za poměrně dramatických okolností Dvojku opustí. I k tomu jsem nalezl kompletní korespondenci z obou stran a dříve nebo později tady celý tento příběh popíšu.

Ale teď už pojďme na poslední dávku fotek z Alvarezova tábora.

Pokud by vás zajímaly další články a dokumenty, týkající se Alvareze, skautingu a Jaroslava Foglara, tak je najdete v předešlých dílech mého seriálu:

A na samý závěr ještě doplním, že příště si od skautingu odpočineme, podíváme se na fotky z Prahy z roku 1939. To bude v neděli v 7:00.