Článek
tzv. „Zvací dopis“ byl psán patolízalsky v ruštině
Všichni muži patřili k nejmocnějším a nejvíce nenáviděným postavám komunistického režimu v Československu v roce 1968 a dalších létech normalizace. Kdo ho konkrétně zavrženíhodný dopis podepsal, co pětice zrádců národa v následujících letech dělala, a jak byli jeho signatáři po roce 1989 potrestáni?
Alois Indra
Alois Indra (1921–1990), iniciátor zvacího dopisu
Během samotné invaze 21. srpna 1968 se Indra pokusil sestavit tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která měla svrhnout legální Dubčekovo vedení a invazi oficiálně posvětit. Tento plán však ztroskotal, protože se proti němu postavil prezident Ludvík Svoboda a veřejnost kolaboranty ostře odmítla.
I když jeho plán na převrat v srpnu 1968 nevyšel, sovětští okupanti na „své věrné“ nezapomněli. Během následujícího období tzv. normalizace patřil Indra k nejmocnějším mužům v zemi: v letech 1971 až 1989 zastával funkci předsedy Federálního shromáždění (tehdejšího československého parlamentu).
V prosinci 1989 byl donucen odejít z parlamentu a v únoru 1990 byl vyloučen z KSČ, která se v té době pokoušela zbavit nejzdiskreditovanějších postav své minulosti. Zemřel v srpnu 1990, pouhých devět měsíců po pádu režimu, aniž by byl za svou vlastizrádnou činnost z roku 1968 soudně potrestán.
Vasiľ Biľak
Vasiľ Biľak (1917–2014), pošťák s tajným posláním
Biľak hrál klíčovou roli při předání slavného Zvacího dopisu Leonidu Brežněvovi. Podle historických svědectví byl to on, kdo dopis s podpisy pěti vlastizrádců (včetně Indry) osobně a tajně předal sovětské delegaci na záchodcích bratislavského hotelu Sorea začátkem srpna 1968
Během normalizace (70. a 80. léta) se stal Biľak pravou rukou Gustáva Husáka, ale v oblasti ideologie a zahraniční politiky měl často ještě větší slovo než sám prezident. Byl hlavním autorem dokumentu „Poučení z krizového vývoje“, což byl oficiální normalizační text, který obhajoval sovětskou okupaci jako „bratrskou pomoc“ a stal se základem pro masové čistky v celé společnosti. Kvůli němu přišly statisíce lidí o práci a možnost studovat.
Vasiľ Biľak zemřel 6. února 2014 přirozenou smrtí v pokročilém věku 96ti let. Co se týče otázky potrestání, za své činy nikdy nebyl soudně potrestán.
Antonín Kapek
Antonín Kapek (1922–1990), signatář, autor osobního dopisu Brežněvovi
Během uvolňování poměrů v roce 1968 (tzv. Pražské jaro) ostře nesouhlasil s reformním proudem Alexandra Dubčeka. Během vyjednávání v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968 osobně a tajně předal sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi svůj osobní dopis, v němž si stěžoval na vývoj v zemi a žádal o zásah. O několik dní později v Bratislavě podepsal osudný dokument, který otevřeně žádal Sověty o „pomoc všemi prostředky“ proti údajné kontrarevoluci.
Po sametové revoluci v listopadu 1989 ztratil veškerý vliv, byl donucen odejít z politiky a v únoru 1990 ho vyloučili z KSČ. Psychicky neunesl pád režimu a zřejmě i strach z trestního stíhání za vlastizradu. V lednu 1990 se na chalupě své dcery pokusil zastřelit, ale zranění hlavy přežil. Svůj druhý pokus o sebevraždu dokonal 23. května 1990, kdy se na stejném místě oběsil.
Drahomír Kolder
Drahomír Kolder (1925–1972), signatář
V první polovině 60. let vedl speciální stranickou komisi (tzv. Kolderova komise), která měla za úkol přezkoumat vykonstruované politické procesy z padesátých let (např. proces s Rudolfem Slánským). Ačkoliv komise rehabilitovala přes 400 nespravedlivě odsouzených osob, týkalo se to výhradně vězněných komunistů, nikoliv nestraníků či demokratické opozice.
Během samotné invaze 21. srpna 1968 se pokusil v budově ÚV KSČ prosadit vytvoření takzvané dělnicko-rolnické vlády, která měla okupaci oficiálně posvětit. Kvůli obrovské nenávisti československé veřejnosti ho Sověti na čas stáhli z nejvyšších politických očí a poslali ho na diplomatický post do Bulharska.
Na rozdíl od ostatních signatářů zvacího dopisu se Drahomír Kolder nedožil politického vrcholu normalizace ani pádu režimu v roce 1989. Zemřel náhle v Praze 20. srpna 1972 ve věku 46 let, symbolicky přesně v předvečer čtvrtého výročí sovětské invaze. Je smutným historickým paradoxem, že byl pohřben s nejvyššími státními poctami.
Oldřich Švestka
Oldřich Švestka (1922–1983), šéfredaktor Rudého práva, signatář
V noci na 21. srpna (v den invaze) se pokusil zneužít Rudé právo k tomu, aby v něm vyšlo prohlášení kolaborantských sil vítajících sovětská vojska. Tiskaři a reformní redaktoři ho však tehdy v noci přehlasovali a odmítli takové vydání vytisknout.
Po porážce reformního křídla zažíval Švestka mocenský vrchol. Jako tajemník ÚV KSČ pro ideologii a média pomáhal nastolit tvrdou cenzuru, prováděl čistky v redakcích, uměleckých svazech a školách. Za svou oddanost Moskvě posbíral nejvyšší režimní vyznamenání (Řád republiky, Řád práce, Řád Klementa Gottwalda).
Zemřel uprostřed plného politického nasazení 8. června 1983 v Praze ve věku 61 let. Na rozdíl od mnoha svých tehdejších kolegů se tak nedožil pádu totality v roce 1989.
Když se s odstupem desetiletí ohlédneme za osudy pěti mužů, kteří v srpnu 1968 podepsali zvací dopis, nevidíme před sebou hrdiny ideologického boje, ale tragickou skupinu funkcionářů, které nakonec semlely právě ty dějiny, jež se pokusili zmanipulovat. Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka vsadili vše na jednu kartu - na absolutní loajalitu k Moskvě.
Konec jejich životních příběhů jako by odrážel tíhu jejich rozhodnutí. Drahomír Kolder a Oldřich Švestka zemřeli dříve, než stačili spatřit účet, který jim dějiny vystavily. Alois Indra odešel na samotném prahu svobody v roce 1990. Antonín Kapek, dohnán k zoufalství pádem iluzí a strachem ze spravedlnosti, zvolil dobrovolný odchod ze světa. A Vasil Biľak, nejzatvrzelejší z nich, sice fyzicky přežil všechny své souputníky i samotný režim, ale dožil v zapomnění, jako živý anachronismus za zdmi své bratislavské vily.
Skutečnost, že žádný z nich nebyl za podpis zvacího dopisu nikdy řádně odsouzen justicí, zůstává jedním z největších dluhů polistopadové spravedlnosti. Historie však vynesla vlastní verdikt. Jména této pětice dnes v učebnicích dějepisu nestojí jako jména státníků, ale jako memento toho, kam až může vést slepá ideologická poslušnost a ochota obětovat vlastní národ zájmům cizí velmoci.
Anketa
Tematicky příbuzné:
Zdroje:
