Článek
21. díl
V roce 2009 zveřejnilo MŠMT ČR Bílou knihu terciárního vzdělávání se souhlasnou citací skupiny expertů OECD vyslovující obavu z neudržitelného „humboldtovského modelu vysokoškolského vzdělání.“
Z humboldtovského modelu údajně současné české vysoké školství vychází a je třeba se jej zbavit. Návazné materiály MŠMT tuto obavu přebírají. Ve skutečnosti se ovšem u nás po roce 1989 neprosadil projekt obnovy vyskokých škol podle humboldtovského pojetí - přestože se mohl opřít o dobrou tradici a měl četné moudré a výřečné příznivce, včetně ministrů školství v rozhodném období Petra Vopěnku, Petra Piťhu, Radima Palouše, a např. Jaroslavu Peškovou.
Vývoj šel ale jinudy díky bezprecedentně zbrklé reformy primárního a sekundárního školství v letech 2004-2007, čehož si zajisté experti OECD všimli a kritizovali roztříštěnost a nemožnost řídit tisíce zřizovatelů a tisíce škol s různými ŠVP. S odstupem již víme, že sebelépe míněná pomoc byla motivána vírou, že OECD v oné době vadila představa Wilhelma von Humboldta, že univerzita si musí být schopna sama stanovit si své úkoly. Humboldt odmítá přímé podřízení vzdělání profesnímu užitku. Expertům OECD na Humboldtově modelu nevadila jeho humanistická hodnota, ale jeho nepoužitelnost pro masový, řízený a ekonomicky odpovědný systém vysokoškolského vzdělávání.
Humboldt stanovoval cíle vzdělání takto: „… musí se myslet na pěstování všech schopností svěřenců; cvičit pokud možno všestranně jejich síly na co možná nejmenším počtu předmětů; a veškeré znalosti zasazovat do mysli svěřenců tak, aby ony znalosti svoji přitažlivost a kouzlo nabývaly ne z nějakých vnějších okolností, nýbrž pro svoji vnitřní přesnost, harmonii a krásu.“
Ideál univerzitního vzdělání, jak jej na počátku 19. století formuloval Humboldt, nevznikl jako technický model organizace studia, nýbrž jako hluboká filozofická odpověď na otázku, co znamená vzdělávat člověka v plném smyslu slova. Univerzita v Humboldtově pojetí nebyla školou profesních dovedností ani institucí pro rychlou přípravu na trh práce, ale místem, kde se člověk formuje jako svobodná a odpovědná bytost skrze poznání.
Ústředním pojmem tohoto ideálu je Bildung – sebeutváření osobnosti prostřednictvím aktivního vztahu k poznání, kultuře a pravdě. Vzdělání zde není součtem naučených faktů ani souborem přenositelných dovedností, ale dlouhodobým procesem, v němž se jedinec učí myslet, rozlišovat, chápat souvislosti a nést odpovědnost za své poznání. Smyslem univerzitního studia není bezprostřední užitek, nýbrž vnitřní zrání člověka, z něhož teprve může vyrůstat skutečný společenský přínos.
Humboldtův ideál stojí na jednotě výzkumu a výuky. Univerzita má být místem živého hledání pravdy, nikoli předávání hotových poznatků. Učitel zde nevystupuje jako autorita, která sděluje definitivní odpovědi, ale jako badatel, jenž spolu se studenty vstupuje do otevřeného procesu poznávání. Student není pasivním příjemcem, nýbrž účastníkem vědeckého myšlení, které se vyznačuje pochybováním, otázkami a otevřeností k neznámému.
Zásadní roli v tomto pojetí hraje akademická svoboda – svoboda bádání i svoboda studia. Univerzita má být chráněna před bezprostředními politickými, ekonomickými i utilitárními tlaky, protože pravda se nemůže řídit okamžitou užitečností. Humboldt chápal tuto autonomii nikoli jako privilegium, ale jako podmínku odpovědnosti: pouze svobodné poznání může být poznáním pravdivým.
Humboldtův ideál univerzity tak představuje normativní horizont, nikoli organizační manuál. Neříká, jak má být studium administrativně strukturováno, kolik má mít kreditů či výstupů, ale klade zásadní otázku smyslu: k čemu má vzdělání vést, jaký typ člověka má univerzita formovat a jaký vztah má mít poznání k lidské svobodě, odpovědnosti a ctnosti. Právě v tomto smyslu tvoří Humboldtovo pojetí tichý, ale stále účinný kontrapunkt k moderním systémovým reformám univerzitního vzdělávání.
„Každý slušný a trvalý koncept vzdělání a každá smysluplná vzdělávací politika musí odpovídat na otázku: Co je to svět a jaké je naše místo v něm?, protože vzdělávání je uvádění těch nových, nově narozených, do světa. Humboldt a jeho současníci poprvé promýšleli otázku vzdělání ve světě, jehož řád není dán vyšší autoritou. Mysleli v porevolučním a postkantovském světě, ve kterém lidé přijali svoji dospělost, včetně odpovědnosti za svět jakožto svůj vlastní výtvor.“
Zdroj:
Martin Profant: Hledání cest pro české školství in: Odkazy Jaroslavy peškové české vzdělanosti, ed. Markéta Pánková, Elžbieta Justyna Baron, Praha, 2012.
