Článek
Učí se také proto, aby si osvojil schopnosti a postupy, které mu umožní zvládat další, složitější činnosti.
1. Flétna: učíme se něco, co nikdy nebudeme předvádět
Dítě, které se začíná učit hrát na zobcovou flétnu, může nejprve nacvičovat střídání hlásek „s–š–s–š“. Nejde o hudební výkon. Takové cvičení může sloužit k uvědomění a regulaci výdechového proudu, artikulace a koordinace dechu.
Podobně se dítě učí stupnice. Na koncertě je zpravidla nebude předvádět jako samostatné skladby. Přesto představují základ instrumentálního vzdělávání: umožňují osvojit si prstoklad, koordinaci pohybů, orientaci v tóninách, rytmickou přesnost a postupnou automatizaci. Cvičení není samoúčelné jen proto, že jeho výsledek není předmětem pozdějšího veřejného výkonu.
Stejný princip platí ve všeobecném vzdělávání. Úpravy algebraických výrazů, geometrické konstrukce nebo syntaktické rozbory nejsou pouze činnosti, jejichž hodnotu lze měřit četností jejich používání v dospělosti. Jsou také prostředkem osvojování matematických a jazykových struktur, postupů a způsobů uvažování.
2. Znalosti a trénování paměti
Další důležitou funkcí učení je rozvoj schopnosti ukládat, vybavovat a organizovat poznatky v dlouhodobé paměti. Zde je ovšem třeba přesně rozlišovat. Není prokázáno, že pouhé memorování libovolných informací obecně posiluje paměť jako sval a automaticky zlepšuje zapamatování ve všech oblastech. Učením konkrétního obsahu si však člověk osvojuje nejen tento obsah, ale také strategie jeho zapamatování, vybavování a organizace. Jejich přenos do dalších oblastí je možný, ale není automatický.
Různé druhy poznatků totiž vyžadují různé paměťové postupy.
Co se dítě učí / Jakou strategii si osvojuje
Báseň / Rytmus, rým, členění, opakování a vybavování
Násobilku / Automatizaci základních spojení
Slovíčka cizího jazyka / Asociace, vybavování a rozložené opakování
Geometrickou konstrukci / Zapamatování posloupnosti kroků a jejich zdůvodnění
Historické události / Chronologické a kauzální uspořádání
Chemické názvosloví / Klasifikační pravidla a systematické vztahy
Hudební stupnice / Motorickou automatizaci, sluchové rozlišování a orientaci v tónině
Právě tím lze Štefflovu argumentaci obrátit: jestliže požaduje, aby žáci poznali strategie učení, nemůže současně posuzovat hodnotu tradičního učiva výhradně podle jeho pozdější praktické využitelnosti. Tradiční učivo totiž poskytuje konkrétní obsah, na němž se různé strategie učení osvojují a procvičují.
3. Melodie, rytmus a verš: paměť jako základ kulturní tradice
Spojení řeči s melodií a rytmem patří k velmi starým prostředkům uchovávání a předávání poznání. V ústních kulturách sloužily písně, rytmizovaná vyprávění, opakující se formule a veršované skladby k usnadnění zapamatování i reprodukce rozsáhlých textů. Nelze tvrdit, že melodie byla historicky první univerzální paměťovou strategií nebo že verš vznikl výhradně kvůli memorování. Jeho paměťová funkce však byla nepochybně významná.
Rytmus a metrum poskytují předvídatelnou strukturu, rým vytváří očekávání, opakování upevňuje slovní spojení a melodie může sloužit jako vodítko při vybavování.
V tomto smyslu lze chápat také tradiční školní recitaci. Přednes básně není pouhým mechanickým opakováním zapamatovaného textu. Kvalitní recitace vyžaduje porozumění syntaxi, významovým celkům, rytmu, intonaci, důrazům i emocionálnímu vyznění. Žák musí text nejen reprodukovat, ale také interpretovat.
Samotné naučení básně nazpaměť ovšem ještě nedokazuje její porozumění. A přednes není jediným ani univerzálně nejvyšším měřítkem literární interpretace. Je však mimořádně komplexním výkonem, v němž se propojují paměť, jazykové porozumění, rytmus, hlasový projev a interpretace.
