Článek
Naše školství však stále stojí jednou nohou v minulém století — v době, kdy znalosti byly vzácné, učebnice byla hlavním zdrojem informací a škola byla jediným místem, kde se děti učily orientovat ve světě.
Dnes už tomu tak není. Informací je přebytek, technologie jsou všudypřítomné a umělá inteligence dokáže během sekund produkovat texty, výpočty i analýzy, které by ještě nedávno byly doménou univerzit. Tato změna není kosmetická — je to tektonický posun, který mění způsob, jakým lidé pracují, přemýšlejí i komunikují. A zároveň mění to nejdůležitější: co má škola učit a jak má učit.
Je proto nutné udělat krok, kterému se většina vzdělávacích systémů dlouho vyhýbala: přiznat, že původní model založený buď na znalostech, nebo na kompetencích, je překonaný. Ani jeden z nich nestačí, pokud stojí osamoceně. Nestačí učit encyklopedické vědomosti bez pochopení. Nestačí učit kompetence bez pevného obsahového rámce. Nestačí spoléhat na intuici učitelů bez jasných standardů. A už vůbec nestačí předpokládat, že děti si „všechno vygooglují“ nebo že jim umělá inteligence nahradí práci, kterou potřebují udělat samy.
Změna paradigmatu znamená nové vyvážení: znalosti → gramotnosti → kompetence → komplexita.
Tato posloupnost je základní podmínkou vzdělávání v 21. století:
- Znalosti poskytují orientační bod.
- Gramotnosti umožňují vědomosti použít v praxi.
- Kompetence dávají rámec tomu, jak s nimi pracujeme.
- Komplexní myšlení staví na všem předchozím a umožňuje žákovi jednat v situacích, kde neexistuje jediná správná odpověď.
Problém současného českého modelu je dvojí:
- učíme kompetence, ale hodnotíme znalosti,
- a zároveň očekávané výsledky (RVP) jsou příliš vágní, než aby poskytly stabilní základ pro učení, hodnocení i rovnost příležitostí.
Změna paradigmatu
Výsledkem je nespokojenost všech: učitelů, rodičů i žáků. A také systémová nerovnost, která nutí rodiče platit přípravy na přijímačky, protože právě ty jako jediné poskytují jasná očekávání. Školství, které má být veřejnou službou, se fragmentuje na paralelní placený sektor mimo školu, což podrývá důvěru v základní školy i ve spravedlnost systému.
Změna paradigmatu však není o kosmetickém upravení RVP. Je to zásadní rekonstrukce myšlení o škole, která musí vycházet z těchto principů:
- Bez znalostí nevznikne porozumění.
- Bez gramotností nelze poznání použít.
- Bez kompetencí nelze řešit složité situace.
- Bez učitele nelze postavit ani jeden z těchto pilířů.
Učitelé jsou architekti této změny – nikoli její vykonavatelé. Jsou to oni, kdo budují pracovní návyky, čtenářské a matematické minimum, schopnost kritického úsudku, odolnost, soustředění i přesnost. Bez těchto dovedností se nelze pohybovat v digitálním světě, kde jsou informace rychlé, ale často nepřesné. Umělá inteligence může ulehčit práci, ale nenaučí děti myslet. To dokáže jen učitel, který dítě provází a ukazuje mu, jak strukturovat myšlenky, ověřovat informace, rozumět chybám a růst.
Změna paradigmatu je tedy mnohem více než reforma kurikula. Je to přesun od školy, která pouze přenáší obsah, ke škole, která navíc formuje a vede k porozumění. Od školy, která nejen trénuje paměť, ke škole, která navíc buduje myšlení. Od školy, kde se děti učí náhodně a nerovnoměrně, ke škole, kde mají pevný základ a jasnou trajektorii růstu.
Pokud chceme, aby české školství uspělo v éře digitální komplexity, musíme začít právě zde: v pochopení, že vzdělávání není spor mezi znalostmi a kompetencemi, ale jejich propojením do jednoho celku. A že tato změna není hrozbou, ale největší příležitostí za posledních třicet let.
To je podstata změny paradigmatu.
