Článek
Rovnou říkám, že jsem od filmu, který má mapovat kariéru Jaromíra Nohavici nic moc nečekal, ale dostal ještě méně, než jsem si byl ochoten připustit. Ten film patří mezi typické oslavné portréty osobností, u kterých se sice připouští, že mají za sebou nějaký ten hříšek, ale jejich život a kariéra jsou v zásadě prozářeny sluncem a všechny mráčky, které proti nim posílají zlí lidé, se pod vlivem oné záře okamžitě rozplynou.
Na případnou otázku, proč v tomto filmu prakticky nezazní žádná pochybnost a žádná kontroverze, je už v úvodních titulcích. Tam se totiž dočteme, že producenty snímku jsou jednak Petr Šiška, známý ostravský podnikatel v showbyznysu a Nohavicův přítel a dlouholetý blízký spolupracovník, jednak písničkář sám. Ano, čtete správně: Nohavica produkoval dokument sám o sobě. Takže: bodejť by jeho výsledek nebyl sebeoslavnou tirádou na to, jak je úspěšný a národem milovaný.
Nohavica ve filmu (a už od první poloviny 90. let, kdy se mu „přihodil“ úspěch hodný popové hvězdy) působí jako sebevzhlíživá a jen sobě naslouchající postava, která se sice každou chvíli ostentativně zamýšlí nad položenými tématy a sama nad sebou, ale je to jen hra pro publikum, v tomto případě pro kameru. Skutečné sebereflexe se dočkáme jen ve chvílích, kdy mluví o svém alkoholismu. Což je ovšem mnohokrát omleté téma, které už snad dnes dojme jen ty nejvášnivější zpěvákovy fanoušky.
Jen dvakrát cítíme z Nohavicových promluv alespoň náznak pokory, doufejme, že autentické. Poprvé, když mluví o svém rodinném zázemí, o těžké situaci svého otce ve vztahu k protagonistově matce a bratrovi, kteří byli oba postiženi psychickými nemocemi. A podruhé - čehož si asi málokdo všimne - když prohlásí, že v osmdesátých letech nebyl on sám žádný hrdina, protože jen přijel a zazpíval tam, kam ho pozvali. A že skuteční hrdinové byli ti, kteří tyto často polozakázané koncerty pořádali a pak z toho měli velké problémy.
Což je mimochodem téma, které obecně bývá po roce 1989 značně opomíjeno. Totiž to, že často obdiv za některé činy takříkajíc shrábla jen špička ledovce, ale nikdo nezná jména těch, bez kterých by to nešlo.
Markantní příklad je slavný článek Prognostika a přestavba, který vydal v srpnu 1989 Miloš Zeman v časopise Technický magazín a díky němu se stal jedním z „mužů Listopadu“ a následně vrcholným politikem. Zná dnes někdo jméno tehdejšího šéfredaktora Technického magazínu Vladimíra Petříka, který na rozdíl od Zemana skutečně nesl svoji kůži na trh tím, že článek publikoval?
Ale zpátky k filmu. S Jaromírem Nohavicou převážnou dobu z více než sta minut stopáže snímku procházíme po různých lokacích, zpěvák vypráví různé historky ze života (většinou už dříve někde „prodané“), ty, které byly inspirací k jeho písňovým textům, jsou samozřejmě ilustrovány příslušnou pasáží v audiostopě. Písní, tedy jejich fragmentů, ve filmu zazní přes šedesát.
Asi každý, kdo není fanatickým Nohavicovým obdivovatelem s klapkami na očích a uších, od snímku očekával, že se dozví něco nového o dvou jeho hlavních kontroverzních činech, a že třeba budou zmíněny i některé další, které má spousta lidí v paměti. Ale vzhledem k tomu, že skutečným scenáristou a režisérem filmu je Jaromír Nohavica sám, mluví se jen o tom, o čem on sám chce a jak chce. Žádné doplňující otázky patrně vůbec nepadly.
Takže za prvé, spolupráce s totalitní Státní bezpečností. Nohavica opět dlouho mlží, byť v kulisách tehdejších vyšetřoven, a opakuje svoji mantru, že vlastně žádným spolupracovníkem či agentem nebyl, jen chodil k výslechům. A pak se sugestivně podívá do kamery a upřeně pronáší souvětí o tom, že se každému může podívat do očí, protože nikomu neublížil.
A protože kromě Nohavici ve filmu o Nohavicovi neúčinkuje nikdo jiný než Nohavica, nebyla například přizvána Jarmila Poláková, která v roce 1989 v zákulisí takzvaného Koncertu pro Arménii nabídla Nohavicovi k podpisu petici za propuštění Václava Havla a nedlouho poté skončila Poláková na výslechu StB, přičemž z písemných pramenů vyplývá, že se tak stalo na základě Nohavicova udání. Což on ostatně v minulosti nepopřel, jen tvrdil, že o jejím angažmá estébáci dávno věděli a neřekl jim nic tajného.
A za druhé: Puškinova medaile, kterou Nohavica převzal v roce 2018, tedy ještě před hlavním napadením Ukrajiny, ale už po anexi Krymu, od Vladimira Putina. Nohavica opět opakuje svoji dávnou písničku, že ji dostal za propagaci ruské kultury, zejména písničkářů Vysockého a Okudžavy, kteří to ostatně měli se sovětským režimem značně nahnuté. Vrátit ji po invazi na Ukrajinu by prý bylo jen laciné gesto. Hm.
To nejděsivější ovšem přichází ve druhé polovině této poměrně krátké sekvence. Nejprve Nohavica Putina, de facto diktátora a masového vraha, označí za pouhého úředníka, který je prostě momentálně prezidentem. A dodá, zřejmě po otázce režisérky, která byla vystřižena, že kdyby mu byla hypoteticky nabídnuta teď - dodejme v dnech, týdnech a měsících, kdy prodloužené ruce Vladimira Putina masakrují ukrajinské civilní obyvatelstvo - klidně by si pro ni do Moskvy zajel znovu.
A vší té trapnosti nasadí korunu vzápětí při záběrech při přebírání jakéhosi italského vyznamenání, kdy „vtipně“ komentuje, že po něm zatím nikdo nechtěl, aby tuto medaili vrátil. A dodá skutečný „kameňák“, kdy říká, že by taková situace snad mohla nastat, kdyby Itálie napadla Chorvatsko. Tedy, dělat si tak trapnou legraci z války, kterou máme za humny, to už vyžaduje hodně silný žaludek. A taky velké ego.
Už bylo řečeno, že ve filmu nejsou žádné jiné „mluvicí hlavy“ než samotný Nohavica. Bylo by zajímavé se zeptat například takového Karla Plíhala, Pavla Dobeše, Vladimíra Merty, Jana Buriana nebo Jiřího Dědečka, co si o Nohavicovi myslí dnes. Někteří by třeba byli smířliví, někteří méně, ale rozhodně by tato pestrost snad aspoň trochu nahlodala onen žulový památník údajného génia.
O některých lidech se Nohavica mimochodem nezmíní ani slovem. Nejcitelnější je to u písničkáře Pepy Streichla, se kterým v osmdesátých letech byli, jak o tom existuje spousta svědectví, jako bratři a podnikali společné koncertní výjezdy. Streichl byl ostatně ten, kdo ve své kolegialitě poskytl kus svého koncertního bloku na festivalu Folkový kolotoč v roce 1982 Nohavicu na scénu, ten mu doslova „ukradl show“, jak se říká v muzikantských kruzích, a stal se právě tehdy a tady tím Nohavicou, kterého známe.
Nezmínění Pepy Streichla je možná po stránce hudební historie tím nejzásadnějším Nohavicovým faulem. A můžeme se jen domýšlet, proč jeho jméno vynechal. Bylo to snad proto, že má před ním nečisté svědomí, protože Streichl sice také spolupráci s StB podepsal, ale všem svým přátelům a kolegům i veřejnosti se po roce 1989 za to omluvil, vysvětlil to a stejně se po celý zbytek života až do předčasné smrti v roce 2013 užíral výčitkami?
Ani to není ale jediné, co trestuhodně ve filmu chybí. Ani slovo nepadne například (a to je s podivem, protože není pochyb, že to Nohavica bere jako pozitivní okamžik své kariéry) o převzetí státního vyznamenání od Miloše Zemana. Ani slovo o jeho nechvalně proslulém focení s Tomiem Okamurou. A už vůbec ne o krátkých písničkách zvaných virtuálky, které uveřejňoval Nohavica na dezinformačním webu Virtually.cz a ve kterých si notně pošramotil do té doby nedotknutelnou pověst kvalitního autora.
Film Jarek je při zpětném pohledu s odstupem od návštěvy kina vlastně spíš smutný než špatný. Režisérka a nejspíš i scenárista byli jen najatou stafáží, loutkami v rukou Jaromíra Nohavici. Když přes kameru Nohavica říká režisérce, že ji za tenhle film budou někteří lidé odsuzovat, má pravdu. Ale ne proto, že točila s Nohavicou, to je zcela legitimní a vlastně velmi dobré téma pro dokument. Nýbrž proto, že se protagonistou nechala uvláčet k zachycení jeho egoistického vidění sama sebe. Na skutečně kritický snímek o tomhle populárním písničkáři tedy i nadále čekáme.
Zdroje základních informací:
https://www.csfd.cz/film/1689974-jarek/prehled/#google_vignette
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarek_(film)
https://moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/jarek-film-nohavica-jaromir-nohavica-novy-film-film-o-nohavicovi-filmy.html
https://radiozurnal.rozhlas.cz/milos-zeman-v-roce-1989-prisel-o-praci-jeho-clanek-sokoval-nejen-disidenty-6288687
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-nohavica-nikoho-jsem-neudal-stb-uz-o-vsem-vedela-40149725
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/zemrel-pepa-streichl.A130812_134955_hudba_ob
Další recenze filmu:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-jarek-film-recenze-284925
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-recenze-film-jarek-predstavuje-uprimneho-a-vtipneho-nohavicu-40536134
https://magazin.aktualne.cz/kultura/jarek-chodici-vzpominajici-a-kontrolujici-dokument-o-nohavic/r~71a0c290841f11f0801c0cc47ab5f122/
