Článek
Zlaté devadesátky – stále častěji slýchám toto spojení. A svým způsobem mu dávám za pravdu. Tehdy se najednou vše změnilo a my zdánlivě směřovali jako společnost tryskem kupředu. Otevřely se nám zcela nové možnosti, mohli jsme cestovat, studovat, pracovat, kde se nám zachtělo. Hrnuly se na nás produkty, o kterých se nám dosud ani nesnilo, kdo začal podnikat, s velkou pravděpodobností uspěl. Rostli jsme, šli jsme kupředu a přibližovali se stále více západu.
Nezašli jsme s tím rozvojem až příliš daleko?
To je otázka, kterou si kladu v posledních měsících stále častěji. Zlaté devadesátky jsou ty tam, stejně jako magický přelom milénia. V tom novém miléniu už žijeme skoro čtvrt století a zdá se mi, že namísto posunu vpřed stagnujeme, nebo jdeme spíše vzad. Natolik jsme se chtěli přiblížit západu, že nám už dneska přijde normální stravovat se ve fast foodech, pouštět dětem pohádky plné zla, nechat je hrát střílečky, které se staly – zatím většinou jen na počítači – základem jejich dětství… Na jednu stranu máme vše, na druhou stranu jsme ale o tolik přišli. Možná jsme ten rozvoj měli už před pár lety zastavit…
Honba za penězi ničí vztahy
Když se dnes rozhlédnu kolem sebe, vidím tři hlavní kategorie lidí. Tou první jsou ti, kteří jsou finančně zabezpečeni a takzvaně neví roupama, co by dělali. Zahrnují sebe i své blízké luxusními věcmi, kupují si drahá auta, létají na drahé dovolené a mnohdy vymýšlí absolutní nesmysly… Ale zda jsou skutečně šťastní, je otázkou…
Druhou kategorii tvoří lidé, kteří jsou sice finančně zabezpečení, daří se jim (většinou) v podnikání, ale právě byznysu obětovali celý svůj život. Sice si občas dopřejí nějakou dovolenou, luxusní zážitek či jinou výhybku ze svého standardu, ale jinak tráví čas řízením firmy, jsou ve stresu, pracují 12 a více hodin denně a na rodinu či skutečný život jim čas nezbývá. Mají peníze, ale mnohdy za cenu života a štěstí.
A tou třetí skupinou jsou lidé, kteří jsou ve stresu z toho, že chodí do práce, vydělávají peníze, které okamžitě utratí za energie, potraviny, bydlení a další pro život nezbytné věci a jsou zoufalí z toho, že musí otáčet každou korunu, protože je vše extrémně drahé a oni prostě nevycházejí.
Zloba a agrese ve společnosti
Samozřejmě vím, že kromě popsaných třech kategorií existují i další, ale většina lidí, se kterými se potkávám, s kterými hovořím, kteří se svěřují se svými příběhy, patří do poslední, případně druhé kategorie.
A pak stačí vyjít ven a sledovat, jak se lidé kolem tváří. Obličeje sklopené k zemi, nepříjemné chování v obchodech, ordinacích, restauracích atd., agresivita na silnicích… Podrážděnost na každém kroku, naštvanost, neustálý stres, závist, že ten druhý se má lépe, protože si může dovolit koupit to, na co dotyčný nemá. Negace je vidět snad na každém kroku a po zapnutí televize či internetu na nás ze zpráv čiší také ze všech stran. Neustále posloucháme, jaká se stala neštěstí, co špatného se děje ve světě, jaké křivdy se udály, kdo komu ublížil…
Vraťme se nohama na zem a začněme žít
Když pozoruji svět kolem, je mi smutno. Smutno ze smutku kolem. Ze strachu, ze zloby, nenávisti… A říkám si, proč tomu tak je, proč nemůžeme žít v míru a v lásce. Proč si nemůžeme užívat života v klidu, radovat se z každého dne, kdy máme ten krásný dar žít… Nemohli bychom se vrátit zase do doby, kdy bylo běžné setkávat se, radovat se a užívat si života v pospolitosti, ať už v hospodě u piva, na vesnické zábavě nebo nejrůznějších akcích, které byly plné smíchu a dobré nálady? A ptám se, kde se stala chyba…
