Článek
Bez řemeslníků a rolníků to nešlo
Dřina, pot, mozoly a někdy i slzy. I to je řemeslo. Obzvlášť v dřívějších dobách, kdy nebyly zdaleka takové možnosti jako dnes a vše se muselo vyrobit od úplné prvovýroby až po finální výrobek. O importu a exportu některého zboží nebyla vůbec řeč. Mechanizace ve výrobě byla minimální. Na poli orba koňmi nebo volem, až později přišly první traktory. Ve výrobě se používalo převážně ruční nářadí, jenom někde se o slovo hlásil centrální parní, později elektrický motor. Převody po dílnách k jednotlivým strojům, takzvaná transmise, jsou pro dnešní dobu nepředstavitelné. Stejně tak i bezpečnost práce byla cizím pojmem.
Tehdejší doba vyžadovala žití v celkové soběstačnosti a nezávislosti – od zemědělské půdy, na které se pěstovaly výhradně potraviny, až po lesy pro dřevní hmotu pro získávání materiálů na výrobu nábytku a stavebního řeziva. Veškerá řemesla se nesla ve stejném duchu – byla to nepředstavitelná dřina. Ale přesto si lidé zvládli postavit a vyrobit vše, co potřebovali k životu.
Pokrok 20. století aneb Dřinu zvládnou stroje
Druhá polovina dvacátého století přinesla výrazný pokrok v mechanizaci všech řemesel. Však i známý český obuvník Tomáš Baťa propagoval krásné motto: „Lidem myšlení, strojům dřinu.“
Díky své šikovné politice podnikání dokázal Tomáš Baťa vybudovat obuvnické impérium a jeho filozofie byla nadčasová – i s péčí o zaměstnance, kterým stavěl takzvané Baťovy domky.
Průmysl se ve druhé půli 20. století rozrůstal ve všech oborech, lidi měli práci a díky mechanizaci už řemeslo nebyla zdaleka taková dřina jako dřív.
Konec řemeslníků v Čechách
Po sametové revoluci v roce 1989 se otevřely hranice a Česká republika se zcela otevřela volnému trhu a možnosti dovozu veškerého zboží, různých komodit, elektroniky, materiálů atd. Nekonkurenceschopnost starých technologií ve výrobě oproti západu vedla postupně ke krachu většiny českých výrobních podniků.
Tento fenomén vedl společnost k adaptaci spíše na obchodní činnosti. Samozřejmě se otevřely i živnosti v řemeslných oborech, vznikly menší nebo středně velké firmy a v jednotlivých oborech se všichni začali soustředit hlavně na dobrou ekonomiku, efektivitu výroby a konkurenceschopnost.
Nicméně mladí lidé brzy pochopili, že je lepší studovat, než věnovat se učebním oborům – a tato tendence s každým rokem graduje. Aktuálně žijeme v informační technologické době a původní klasická řemesla jsou víceméně „out“. Moderní podniky jsou hodně automatizované a na obsluhu strojů stačí pracovníka jen zaškolit a naučit ho danou operaci – většinou už nemusí být odborníkem s výučním listem.
Přežijí klasické učební obory?
Otázka, na kterou nikdo neumí odpovědět. Učební obory se už nyní potýkají s nezájmem ze strany mladých. Mnozí z nich totiž vidí řemeslo jako špinavou práci, kde se musí – světe, div se – manuálně pracovat, kde se mohou ušpinit třeba od oleje nebo prachu v dílně, nebo kde musí snášet extrémy počasí (například u pokrývačů, klempířů, stavbařů atd.). Vidina práce v teplé kanceláři nebo na úřadě je určitě pro většinu mladých lidí lákavější představou o budoucí profesi…
Určitým paradoxem ale je, že šikovný řemeslník je dnes schopen vydělat si mnohem více peněz než úředník nebo manažer. Pár mladých si to možná uvědomuje, znám dokonce i takové, kteří si při práci v kanceláři dodělali učební obor a nyní podnikají v řemesle. A přesně takové bychom měli podporovat. Protože pokud budou i nadále rodiče přesvědčovat své děti, že „řemeslo je fuj“, že je třeba, aby studovaly, protože „rukama dělají jen hloupí lidé“ atd., tak se možná brzy dočkáme toho, že až nám například doma praskne vodovodní trubka a vytopí byt nebo dům, nebude ji mít kdo opravit. A úředník ani manažer vzniklou spoušť po havárii neopraví…
Zkusme se proto zamyslet, zda není dobré začít opět podporovat klasické učební obory, jako jsou truhláři, tesaři, zámečníci, strojní zámečníci, automechanici, instalatéři, klempíři, zedníci, elektrikáři, švadleny, obuvníci a další. Jinak možná za pár let zapláčeme všichni…
