Článek
Milena (55) se vdávala velmi brzy. S manželem se seznámili na jedné vesnické zábavě, když byla Milena ještě na vysoké. Randili spolu, a když úspěšně dostudovala, požádal ji Jiří o ruku. Nadšeně souhlasila. Svatba ale nakonec přišla ještě rychleji, než původně plánovali, protože zjistila, že je těhotná.
Ze školy rovnou na mateřskou
„Hledala jsem si práci, ale nemohla jsem najít nic v oboru. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, přemluvil mě Jirka, abych se na práci vykašlala. Měl svým způsobem pravdu – neměla jsem žádnou praxi, navíc jsem čekala dítě. Kdo by o takového člověka stál… Naštěstí jsme mohli bydlet u jeho rodičů, kteří byli zabezpečení, a i Jirka, který je o sedm let starší než já, vydělával slušné peníze. Po revoluci začal podnikat a dařilo se mu, takže nás mohl zabezpečit,“ vypráví Milena.
Zůstala tedy doma, starala se o domácnost, vařila, uklízela, a když bylo třeba, pomohla Jirkovi s věcmi ve firmě. Když se jim narodil první syn, měla najednou práce nad hlavu. „Tomášek byl trochu akčnější dítě, ráda mi s ním ale pomáhala i tchyně, byla to výhoda, že jsme bydleli společně. Jirka se ale rozhodl, že chce vlastní dům, abychom měli soukromí, a tak jsme začali stavět.“ Mileně tak kromě péče o dítě přibyla ještě starost o řemeslníky, kterým vyvářela a dohlížela na stavbu.
Děti i domácnost na plný úvazek
K Tomáškovi v následujících letech přibyli další dva sourozenci, k tomu velký dům, náročné požadavky manžela, takže se Milena rozhodně nenudila. „Nikdy jsem vlastně neměla pocit, že bych se doma nudila. Děti chodily na nejrůznější kroužky, ráno jsem je vozila do školy, pak jsem doma uklízela, odpoledne jsem je vozila po městě po kroužcích, večer uvařit večeři, která vždy musela být minimálně o dvou chodech – manžel je gurmán, v práci toho přes den moc nenajedl, takže na večeři si vždy zakládal. A hranolky s kečupem by ho – na rozdíl od dětí – rozhodně neuspokojily.“ Byly to ale také víceméně jediné chvíle, které rodina trávila za den pospolu.
Dvě děti se věnovaly sportu, a tak měly o víkendech zápasy, na které je většinou vozila jen Milena – její manžel se často věnoval chodu firmy sedm dnů v týdnu. „Nijak jsme nestrádali. Všichni jsme měli všechno, co jsme potřebovali. Dětem se dostávalo všeho, po čem toužily. Peníze u nás nikdy nebyly problém. I já si mohla kdykoliv dojít na kosmetiku, ke kadeřnici, na nehty, nebo si koupit drahý kabát. Peníze jsme hlídat nemuseli. Sice mě občas mrzelo, že s Jirkou netrávíme víc společného času, ale vztah jsme měli pěkný. I když na nás přes rok neměl moc času, měli jsme tradici, že jsme dvakrát do roka létali na čtrnáct dnů na dovolenou, abychom se navzájem užili. Byly to skvělé chvíle pro nás i děti.“
Vše najednou ztratilo smysl
Milena dle svých slov žila spokojený život. Nikdy nepřemýšlela nad tím, že by to, jak žila, mělo být špatně. Děti ji naplňovaly a ona pro ně doslova dýchala. Problém však nastal ve chvíli, kdy děti dospěly a vylétly z rodného hnízda.
„Dokud byla doma ještě aspoň nejmladší dcera, byla jsem spokojená. Ale i tak jsem cítila, že začínám mít najednou moc volného času. Přeci jen měla svůj život a mě moc nepotřebovala. Snažila jsem se naplňovat volné chvíle tím, že jsem chodila na různé přednášky, kurzy, cvičení… Když ale přišla s tím, že se stěhuje ke svému příteli, měla jsem najednou pocit, že se mi zhroutil celý svět. Najednou jsem byla sama, nikdo mě nepotřeboval. Manžel chodil domů pozdě, od té doby, co mu diagnostikovali cukrovku, už nevyžadoval ani náročnou stravu, stačila mu k večeři zelenina s kouskem masa. Dům byl vyleštěný do posledního detailu, měla jsem pocit, že kachličky se lesknou víc, než když byly nové. Mnohdy jsem seděla v prázdném baráku, s otevřenou lahví vína a celé odpoledne brečela.“
Zaměstnat mě nikdo nechce
„Po pár týdnech jsem si uvědomila, že takhle žít nemůžu – a nechci. Pokud bych zůstala ve stejném módu, stala by se ze mě alkoholička. A tak jsem se rozhodla, že si najdu práci.“
Milena spoléhala, že by ji mohl zaměstnat manžel ve firmě, ten byl ale zásadně proti. A tak začala rozesílat životopisy. „Poslala jsem jich desítky a vždy stejná odpověď – pro danou pozici byl vybrán jiný uchazeč. Nebyla jsem ani na jednom pohovoru, každý mě automaticky odepíše, protože nemám praxi. Chtěla jsem už jít i někam do supermarketu ke kase, ale s tím má manžel velký problém, nechce, abych dělala i o víkendech. Přihlásila jsem se proto aspoň do masérského kurzu a dělám si kurz na nehty. Pokud to všechno zvládnu, otevřu si své malé studio, kde budu masírovat a dělat manikúru. Nic jiného mi totiž asi nezbývá, vysoká škola je mi po letech doma k ničemu…“ uzavírá Milena.
