Článek
Přivítat na světě miminko je pro většinu rodičů tím největším štěstím. Stejně tak to viděl i Martin (52). S manželkou se na dítě moc těšili, trvalo více než rok, než se Hance podařilo otěhotnět. Celé těhotenství navíc provázely komplikace, a tak musela být na rizikovém těhotenství. I tak ale Matěj přišel na svět téměř o dva měsíce dříve. A právě v tu chvíli dle Martina přišla ta zásadní změna.
Z veselé holky se stala urputná matka
„Hanka byla vždycky pohodová holka. Nezkazila žádnou srandu, na život se dívala s nadhledem, proto jsem ji tak miloval. Byla to prostě holka do nepohody. Když se však narodil Matěj, jako by se v ní něco přepnulo. Najednou se z ní stala žena, která lpí na každém detailu a je extrémně opatrná,“ vzpomíná Martin. Zpočátku přičítal změnu chování stresu z předčasného porodu a velké změně, kterou s sebou nová role rodičů nesla. Nervy ostatně zažívali oba – Matěj byl dlouhou dobu v inkubátoru, takže se strachovali, zda svůj nástup do života zvládne a bude zdravý.
Jenže Hančina nová povaha zůstávala, naopak se místo změny k lepšímu zhoršovala. „Já jsem se nesměl Matěje ani dotknout, abych mu náhodou neublížil. Neexistovalo, abych ho přebalil nebo vykoupal. Směl jsem ho maximálně vozit v kočárku, ale to Hanka chodila ven se mnou, nebo jsem si ho mohl pochovat, když ona seděla vedle mě. Snažil jsem se ji chápat a pořád doufal, že se to zlepší. Ale bohužel. Malého si usurpovala jen pro sebe, jediný, kdo se o něj mohl spolu s ní starat, byla její matka, moje tchyně. Moje máma se k němu taky nesměla přiblížit.“
Rok, co rok zákazy sílily
Martin pořád doufal, že až Matěj trochu povyroste, vše se změní. Ale bylo to marné. „Ani když už Matěj chodil, nemohl jsem s ním být sám. Když měl nastoupit do školky, byl to strašný problém, protože by ho tam ostatní děti mohly nakazit. U nás se pořád jen uklízelo, litry Sava tekly proudem, jen aby bylo všude všechno hygienicky čisté a Matěj se neměl z čeho čímkoliv nakazit. Neexistovalo, aby snědl něco neumytého nebo aby jedl rukama. I venku mu máma neustále utírala ruce vlhčenými ubrousky, když šel na prolézačky, nasazovala mu rukavice, i když venku bylo vedro.“
Martina tato situace ničila, ale s Hankou nebyla domluva po dobrém ani po zlém. Od té doby, co se Matěj narodil, se vše točilo jen kolem něj. Hanka se o manžela absolutně nezajímala, neřešila, co dělá, jak se mu daří v práci, jediné, co ji zajímalo, kdy přinese peníze. O intimním životě od porodu nemohla být řeč. Spala s malým v dětském pokoji a odmítala ho nechávat byť jen na pár minut samotného. A tak se Martin nakonec po veškerých snahách o změnu rozhodl, že manželku a syna opustí.
Rozvod proběhl hladce, na všem jsme se domluvili
„Hanku vůbec nepřekvapilo, ani nijak nezasáhlo, že se chci rozvést. Řekla mi, že přistoupí na vše, co budu chtít, jediné, co si přeje, abychom se rozumně domluvili ohledně Matěje. Že to nechce řešit přes soudy. Souhlasil jsem, domluvili jsme se na výživném a doufal, že její slovo, že si ho můžu brát jeden den o víkendu a v týdnu dle domluvy bude platit.“
Po rozvodu ale najednou začal Matěj neustále stonat – aspoň to tvrdila Hanka. Kdykoliv si ho chtěl Martin vzít, byl buď nastydlý, nebo měl průjem. Až po pár měsících Martinovi došlo, že si s ním Hanka jen hraje a nechce mu Matěje dávat. Udělal proto zle a začal vyhrožovat soudem, aby se mohl se synem vídat. Hanka tedy polevila a Matěje mu začala půjčovat, vždy ale museli nahlásit, kde budou, co budou dělat.
S tátou je fajn
Matěj byl s tátou spokojený. Zatímco máma s ním pouze seděla doma a nedopřávala mu žádnou zábavu, táta se mu věnoval a dával mu zážitky. Koneckonců mu bylo šest let, a tak musel zažít také něco jiného, než jen sedět doma na gauči a koukat na televizi. O co spokojenější ale Matěj chodil domů, o to větší peklo Hanka Martinovi dělala. A začala Matěje proti tátovi poštvávat.
Nástup do školy byl dobrou výmluvou
Jakmile Matěj začal chodit do školy, měla Hanka další výmluvu, proč si ho Martin nemůže brát v týdnu – byl unavený, musel dělat úkoly, bylo toho na něj moc. O víkendu se zase potřeboval dlouho vyspat, nebo odpočívat.
„Přestávalo mě už bavit věčně se doprošovat o své vlastní dítě. Tím, že Hanka Matěje proti mně neustále poštvávala, začal se i on ke mně chovat odtažitě. Čím byl starší, tím to bylo horší. A samozřejmě mu také vadilo, že mu nedělám ústupky. Ještě ve třetí třídě ho každé ráno vyzvedávali před domem děda s babičkou a vezli ho autem do školy, kterou měl zhruba 500 metrů od domu, aby se náhodou neztratil. Odpoledne na něj děda čekal každý den před školou, aby mu pomohl s taškou a odvedl ho domů. Takže zatímco ostatní děti chodily už dávno samy, náš Matěj měl neustálý servis. Jemu to vyhovovalo a Hanka to se mnou odmítala řešit – prý jsem se na ně vykašlal, tak už nemám co mluvit do výchovy.“
Snahu, abych se vídal se synem, už jsem vzdal
Martinovi se nikdy nepodařilo mít syna přes noc, postupně ho začal vídat stále méně často, protože kromě výmluv od exmanželky si výmluvy začínal vymýšlet i sám Matěj. Doma s mámou mu bylo líp. Mohl celé dny sedět u počítače nebo televize a nikdo po něm nic nechtěl. Zato Martin po něm chtěl, aby chodili do přírody, na houby do lesa, jezdili na výlety. A to se mu nelíbilo.
„Pořád jsem doufal, že až třeba jednou dospěje, bude to lepší. Dneska je mu 19 a jsme si vlastně téměř cizí. Vidíme se akorát na Vánoce, jinak si občas zavoláme, aby mi řekl, že je doma, hraje na počítači a máma leží u televize. Dokonce i na školu šel na tu, kterou má nejblíž, aby máma neměla strach, že se mu něco stane. Neexistuje, aby jel se školou na výlet, nedej bože na hory. Já už jsem ale svou snahu vzdal. Hančina opičí láska zabila nejen náš vztah, ale zničila život i Hance a Matějovi. Hanka si za celé roky nenašla žádného přítele, dokonce i kamarádky už od ní daly ruce pryč, protože pořád jen mluví o svých obavách o Matěje. A Matěj je dle svých slov spokojený. Ale jak by taky nebyl, když nic jiného v podstatě nezažil. Obávám se, že bude žít celý život s mámou, která ho miluje natolik, že mu neumožní ani svobodně dýchat… Akorát si ani jeden z nich neuvědomuje, že má Matěj zničený život…“ uzavírá Martin.
