Článek
Jsou totiž lidé, kteří i s měsíčním příjmem přesahujícím roční příjem mnoha lidí trpí nedostatkem a neustále si stěžují, jak mají málo. A nejsou ochotni pomoct ani v případě nouze. Stejně jako bratr paní Aleny (52).
Rychlý kariérní postup
Alena si s bratrem nikdy moc nerozuměla – zatímco ona má vztah spíše k přírodě a na svět se dívá srdcem, její o tři roky starší bratr vždy všechno přepočítával na peníze. Jeho racionální a striktní přístup si s tím zasněným Aleniným nikdy nerozuměl. Ani v dětství, ani v dospělosti. A zatímco Alena vystudovala veterinu, aby mohla pomáhat zvířatům, bratr šel směrem ekonomie a práv – protože tam jsou velké peníze. „Bráchova touha po penězích byla zřejmá vždycky. Když se ale blížil ke konci svého studia, projevila se naplno. Rodičům oznámil, že v žádném případě nezůstane v tom našem zapadákově a stěhuje se do Prahy. Byl dítě štěstěny, takže i v hlavním městě se mu podařilo rychle se uchytit a vypracoval se na vysoké posty. Vlastně ani nevím, jak se mu povedlo v mladém věku těsně po škole dosáhnout na místa, která byla vždy vyhrazena zkušeným a služebně nejstarším, ale prostě mu to šlo,“ vzpomíná Alena.
Zatímco Alenin bratr budoval kariéru v Praze, ona žila s rodiči na vsi, postavila si dům kousek od rodného hnízda a pracovala na místní veterině. Vdala se, s manželem si pořídili dvě děti a, jak sama říká, žijí normální, spokojený život s běžnými výkyvy, které k němu patří.
Nemoc rodičů rozevřela nůžky vztahů
Alena se s bratrem vídala jen několikrát ročně, když přijel na Vánoce nebo narozeniny rodičů s manželkou a synem z Prahy. „Setkání s nimi pro mě bylo vždy spíš utrpení. Značná část návštěvy se totiž vždy nesla v tom duchu, jací jsou chudáci, jak musí šetřit, jak je všechno drahé, jak nemají peníze atd. Už před lety přitom brácha vydělával kolem tři sta tisíc měsíčně, švagrová je na manažerské pozici a jeho tchyně jim odkázala vilu v Praze. Synovec chodil vždy oblékaný ve značkovém oblečení, vždy měl ten nejnovější model telefonu… K tomu mají několik nemovitostí, které pronajímají, takže jim jdou peníze ještě z nájmu. Rozhodně jim to nezávidím, naopak, přeju jim to, jen mi neskutečně vadí to jejich neustálé kňourání a stěžování si…“
Když Aleně po krátké rychlé nemoci zemřel otec, zařizovala a platila pohřeb napůl s maminkou. Ani jednu z nich nenapadlo chtít něco po bratrovi – a jeho zase nenapadlo přispět. Problém však nastal ve chvíli, kdy i maminku postihla nemoc a byla odkázaná na celodenní péči. „Tenkrát jsem volala zoufalá bráchovi, že už se s manželem a dětmi nezvládáme kolem mámy střídat, už jsem opravdu mlela z posledního a potřebovala jsem mámě zajistit adekvátní péči, která by jí pomáhala a nám trochu ulevila. U bráchy jsem ale narazila.“
Bratr vše odmítá, prý jsem slaboch
Alena navrhovala bratrovi několik řešení, od zajištění péče ze strany charity přes dům s pečovatelskou službou až po privátní asistentku. Vše byla ochotná zařídit, chtěla ale, aby jí bratr na péči alespoň trochu přispěl.
„Řekl mi, že když jsem tedy takový slaboch a neschopná a nezvládnu se o mámu starat sama, tak si holt musím umět poradit a péči o mámu si zaplatit. A jestli na to nemám peníze, tak že si mám najít jinou práci nebo si vzít půjčku. To už ve mně bouchly saze a strašně jsme se pohádali. Dle něj ale za všechno můžu já, protože nejsem schopná postarat se o vlastní matku. Dělá, jak kdyby máma jeho nikdy nebyla. Vůbec nedokáže pochopit, že pokud s ní zůstanu doma já, abych se o ni mohla starat, přijdu o příjem, který nám bude v rozpočtu chybět. A hlavně – kdo mě pak jednou pomalu v šedesáti zase zaměstná? Pečovatelku mámě samozřejmě zaplatím, nic jiného mi nezbude, ale bráchovi jeho chování nikdy neodpustím. Až se jednou bude řešit dědictví a on bude dědit polovinu baráku, to se k mrtvým rodičům určitě znát bude…“ uzavírá s povzdechem Alena.
