Článek
Východoafrická Keňa je v poslední době hojně navštěvovanou turistickou destinací, ovšem je třeba ji rozdělit rovníkem na bezpečný a masově navštěvovaný jih a dosti nestabilní, v mnoha oblastech nebezpečný sever, kam cizinci prakticky necestují. Západní oblast u Viktoriina jezera stojí z hlediska turismu někde mezi, spíše ale blíže jihu. A právě zde, v nejzápadnější části Keni u Viktoriina jezera a také v přilehlé oblasti východní Ugandy, žijí bantuští Luhyové.
Luhyové mají bantuské kořeny. Žijí v západní Keni a východní Ugandě
Viktoriino jezero
Dělí se do dvou desítek kulturně a jazykově diferencovaných klanů. Mezi Luhyi byla dlouho běžná polygynie, tedy mnohoženství. Často se uvádí, že v Africe je obvyklá polygamie; je to sice pravda, ale jedná se vždy konkrétně o polygynii. Polyandrii jsem v Africe nikde nezaznamenal. Osobně jsem se s tradiční polyandrií setkal pouze v Tibetu a Ladaku.
Vlivem šíření křesťanství ve druhé fázi christianizace Afriky se tato praxe začala mezi pokřesťanštěnými Luhyi opouštět, ovšem nikoli zcela, neboť šíření islámu polygynii z druhé strany naopak upevňovalo. Křesťanská a muslimská misie spolu o Luhye dlouho soupeřily. Dnes je mezi Luhyi polygynie praktikována v menšině, a to luhyjskými muslimy a vyznavači tradičního náboženství.
Většina Luhyů se v současné době hlásí ke křesťanství. Mnozí z nich ale zároveň ctí tradiční náboženství předků, a tak udržují vícečetnou náboženskou identitu. Nejvyšší Bůh v tradičním luhyjském náboženství se jmenuje Nyasaye. Nyasaye je mezi křesťanskými Luhyi chápán jako Bůh Otec. Obecně lze říci, že přijetím křesťanství nebo islámu Afričané neškrtají víru svých předků, nezavrhují ji jako mylnou nebo dokonce – slovy mnohých bílých misionářů ve druhé fázi christianizace Afriky – ďábelskou, ale naopak se snaží nalézt paralely a uvést tradice v soulad. Vzhledem k tomu, že většina tradičních afrických náboženství vyznává jednoho nejvyššího Boha stvořitele (případně pouze jednoho Boha), je tento Bůh obvykle ztotožněn s křesťansky chápaným Bohem Otcem.
Bismarck Rock, Viktoriino jezero, severní Tanzanie
Kult předků je pro christianizované Afričany kompatibilní s úctou ke světcům. Duchové či nižší božstva jsou chápáni jako andělé nebo bibličtí nečistí duchové, případně lidově pojaté lamie. Obvykle také v tradičních náboženstvích existuje zlá síla, případně zlý duch, který je často ztotožňován s biblickým Satanem. Afričané tedy většinou nepovažují svou původní víru za mylnou. Přibližně před sto třiceti lety přišli mezi Luhye kvakerští misionáři a otevřeli základnu v Kaimosi. Brzy je následovali misionáři z Církve Boží, anglikáni a později další protestantští i katoličtí misionáři. Mezi Luhyi vzniklo v roce 1948 unikátní synkretické náboženství Dini ya Msambwa. Jeho stoupenci vyznávali Boha Bukusu sídlícího na hoře Elgon, zároveň ctili Bibli jako svatou knihu a v úctě chovali své tradiční čaroděje.
Náboženství Dini ya Msambwa mělo také velmi silný antikoloniální náboj a je třeba doplnit, že rozličná antikoloniální hnutí ve svých přístupech rehabilitovala lokální čarodějnictví, neboť je evropští koloniální zločinci zakazovali. Spíše, než o náboženské přesvědčení tedy šlo o vzkaz bílým okupantům.
Jen pro připomenutí: Evropané napáchali mezi 16. a 20. stoletím v Africe na tamní populaci tak neskutečnou porci zla, že je dnes těžké tomu byť jen uvěřit. Vyspělejší Evropané tehdy zneužili své převahy a začali naprosto bezskrupulózně krást území, drancovat zdroje, zabavovat vše, co mělo vyčíslitelnou cenu, ale hlavně zabíjet, znásilňovat, zotročovat a prodávat do otroctví Afričany, ke kterým se chovali hůř než ke zvířatům. Více než 12 milionů osob bylo zotročeno a prodáno do zámoří jako věc! Přibližně 2 miliony osob plavbu v horších než zvířecích podmínkách nepřežily! Kolik lidí bylo znásilněno, zmrzačeno, zavražděno?
V subsaharské Africe jsem v posledních letech zaznamenal zvýšený zájem o obrodu tradičních náboženství. Mnohé náboženské osobnosti explicitně prohlašují, že tradiční africká spiritualita, mimochodem podle nich nejstarší na světě, byla vědomě, cíleně a zákeřně vymýcena v průběhu staletí křesťanstvím a islámem prostřednictvím misionářů, koloniálních armád a ekonomické nadvlády mocných vetřelců. To málo, co z původní africké spirituality zbylo, často přežívá v pokroucené podobě v synkretismech s křesťanstvím či islámem. Jediným řešením je (podle těchto proponentů) vrátit se v přístupu k náboženství o staletí zpět do bodu, než se Afrika podřídila hanebným cizím roztahovačným a ziskuchtivým mocnostem a jejich náboženstvím, a obnovit autentickou africkou domorodou spiritualitu.
Mezi Luhyi byla běžná mužská i ženská obřízka. Také tento zvyk silně ustupoval s rozšířením křesťanství, ovšem následně opět upevňoval s příchodem islámské misie. Dnes je mužská i ženská obřízka u luhyjských křesťanů dobrovolná (a spíše menšinová), u luhyjských muslimů je ovšem zcela běžná a povinná, stejně jako u vyznavačů původního luhyjského náboženství. Mnohé lidskoprávní organizace tento zvyk podrobují ostré kritice, podobně jako WHO. Zde se dostáváme do typického kolizního bodu: Afričané ze svých důvodů praktikují nějaký zvyk – v tomto případě dívčí i chlapeckou obřízku, ale kolizních bodů je více – a opět přichází cizinec (obvykle Evropan, ale pro něho již za sympatické dolary pracují i Afričané zpívající jeho píseň) a zakazuje, nařizuje, vybízí a ukazuje, jak se má „správně žít“, neboť si myslí, že oni Afričané to bez jeho osvícených rad zkrátka nevědí. Absolutně netvrdím, že schvaluji ženskou obřízku, to rozhodně nikoli, ale tvrdím, že Evropa Africe neustále diktuje, „jak se to má dělat“. (Hrubé zobecnění je licentia poetica, takže klid…) Brutální kolonialismus vystřídal lstivý neokolonialismus, který znovu odkrývá, kdo je kdo.
Chlapci při přechodovém obřadu obřízky v tradičních maskách
Mužská obřízka je součástí přechodového rituálu dospělosti. Luhyové tento přechodový rituál chlapců v muže praktikují vždy po dvou letech a iniciováni jsou chlapci ve věku 11 až 14 let. Součástí rituálu je povinnost přežít nějakou dobu o samotě v divočině, tak jako je to běžné u okolních etnik v severní Keni a Ugandě. Iniciovaní chlapci si po úspěšném absolvování rituálu staví dřevěnou chýši, kde bydlí dokud se nestanou válečníky, kteří se mohou ženit a svobodně volit další životní cestu. V oblastech intenzivněji modernizovaných probíhá obřízka v nemocnici a povinnost přežít o samotě v divočině většinou není vyžadována. Po obřízce následuje rovnou rodinná hostina a chlapec se po uzdravení vrací ke studiu.
Zdroj:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
Audio:
HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS. Zhodnocení papežovy cesty po Africe. Praha, 26. 4. 2026.
HAVELKA, Ondřej. ČESKÝ ROZHLAS. Amulety s verši Koránu pokapanými kohoutí krví: Afrika s religionistou doktorem Havelkou • mujRozhlas
