Chobotnice kroužkovaná: Malá, krásná, smrtící

Hlavonožci jsou mimořádně pozoruhodnou skupinou živočichů, která nás nepřestává udivovat svou inteligencí, starobylostí i neuvěřitelnou rozmanitostí. Zatímco největší druhy dosahují hmotnosti stovek kilogramů a mnohametrových délek, ty nejprťavější mají sotva centimetr a neváží ani gram. Jedním z těch menších, přesto mimořádně zajímavých, půvabných, ale též nebezpečných hlavonožců je chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena lunulata), která bývá označována za jednoho z nejjedovatějších mořských živočichů.

Vedle chobotnice skvrnité (H. maculosa), chobotnice pruhované (H. fasciata) a extrémně vzácné chobotnice H. nierstraszi je jedním ze čtyř zatím popsaných druhů rodu Hapalochlaena, lze však předpokládat, že v budoucnu se toto číslo zvýší, ať už v souvislosti s nálezem dosud neobjeveného druhu, nebo rozdělením některého z těch již známých, což se v dohledné době může docela snadno přihodit i chobotnici kroužkované.

Právě tento druh má ze všech zástupců rodu největší areál a vyskytuje se v Indickém i Tichém oceánu, konkrétně je doložený od pobřeží Indonésie, Nové Guineje, Filipín, Vanatu či Šalamounových ostrovů. Obývá mělčiny do hloubky maximálně padesát metrů, ale vznášet se může i těsně pod hladinou. Najdeme ho na korálových útesech, ve skalnatých intertidálních zónách (části pobřeží, která jsou pod vodou jen během přílivu) i v takzvaných mořských loukách.

Pokud byste se při koupání k téhle osmiramenaté krasavici přiblížili, je docela dobře možné, že si jí pod vodou ani nevšimnete. Nejspíš bude zalezlá v nějaké škvíře či skulině, a i kdyby ne, je skutečně malá. Délka pláště u ní dosahuje maximálně pěti centimetrů a celé tělo včetně ramen neměří více než dvanáct centimetrů (pozor na chybné údaje na české Wikipedii, které se zjevně vztahují k celému rodu Hapalochlaena, jenž zahrnuje i větší druhy). Když je navíc chobotnice v klidu, díky základnímu žlutému, hnědému či šedému zbarvení krypticky splývá s podobně vypadajícím okolím.

Pokud ji však něco podráždí, stane se něco pozoruhodného. Po celém těle se jí během méně než půl sekundy (přesněji za 0,3 s) „rozzáří“ kolem šedesáti iridescentních (zeleno)modrých prstenců, jejichž kontrast ještě umocňují tmavě hnědé chromatofory, které kroužky obklopují. Tato fascinující podívaná má jediný cíl, upozornit případného predátora či jiného rušitele, aby se vzdálil a/nebo si nechal zajít chuť. Jedná se o typický příklad výstražného neboli aposematického zbarvení, s nímž se v přírodě setkáváme u nejrůznějších živočichů (a nejen jich), od hmyzu a ryb po obojživelníky a plazy.

Před čím chobotnice kroužkovaná a ostatní zástupci rodu Hapalochlaena varují? Pokud zdroj podráždění – například tlama predátora nebo lidská ruka vytahující hlavonožce z vody – ve svém konání pokračuje, chobotnice jej kousne a ze slinných žláz vypustí jedovatý koktejl, jehož nejvýznamnější složkou je tetrodotoxin, extrémně silný neurotoxin, který blokuje sodíkové kanály a způsobuje ochrnutí svalů. Tutéž látku k obraně před predátory využívají například čtverzubci i někteří jiní tvorové. Tetrodotoxin navíc není jen ve slinách, ale víceméně v celém těle živočicha, včetně pláště a ramen, takže nebezpečná je i konzumace téhle potvůrky.

Přestože to stále nelze říct se stoprocentní jistou, podle převažující hypotézy chobotnice tetrodotoxin nevyrábí sama. Zřejmě jí v tom pomáhají symbiotické bakterie. Zajímavé je, že tyto chobotnice mají redukované inkoustové váčky, takže v obraně nevypouští inkoust jako jiné druhy. Tetrodotoxin je zjevně v kombinaci s výstražným zbarvením dostatečnou ochranou před případnými predátory.

Jed je každopádně tak účinný a chobotnice ho má k dispozici tolik, že kousnutí může zabít i člověka. K několika smrtelným případům způsobeným zástupci tohoto rodu v minulosti skutečně došlo, byť nutno dodat, že se jedná o mimořádně vzácné události. Chobotnice kroužkovaná ani její příbuzné nejsou agresivní a s jedem zbytečně neplýtvají. Nevyužívají ho totiž pouze k obraně, nýbrž i k usmrcení kořisti. Podobně jako jiné chobotnice i ta kroužkovaná loví různé korýše, například kraby, krevety a všelijaké ústonožce, jež chová ve velké oblibě, ale dá si i měkkýše. Na rozdíl od svých převážně nočních příbuzných je chobotnice kroužkovaná aktivní hlavně ve dne.

Páření u těchto chobotnic nepředchází žádné zvláštní námluvy, spekuluje se ovšem, zda i při něm nehraje nějakou komunikační roli „rozsvěcení“ oněch zářivě modrých prstenců. Stejně jako u jiných chobotnic samec předává samici spermatofor(balíček spermií) pomocí hektokotylu, což je rameno speciálně uzpůsobené právě pro tento účel. Oproti některým jiným druhům, u nichž samec rameno natáhne a předání spermatoforu se odehrává na větší vzdálenost, u těchto chobotnic samec na samici „nasedá“, takže kopulace, která v průměru trvá 160 minut, probíhá „tělo na tělo“.

Zástupci obou pohlaví se v období rozmnožování páří s vícero partnery, přičemž samice preferuje větší samce, a samci se vyhýbají partnerkám, se kterými se již pářili. Po kopulaci samice samce občas napadne, a vědci (pravděpodobně v laboratorních podmínkách) dokonce pozorovali následné zabití samce a jeho konzumaci samicí. Kanibalismus u chobotnic nicméně není zas tak výjimečný. Doložený je třeba u chobotnice modré (Octopus cyanea).

Samice po čase naklade několik desítek (i více než sto) vajíček, která většinou neukládá do substrátu, jako mnoho jiných chobotnic, ale umísťuje je do zvláštního prostoru na vlastním těle, jenž vzniká z blány spojující chapadla. Není to však pravidlem. Mláďata se líhnou asi po čtyřech až pěti týdnech. Samice v tu dobu již nepřijímá potravu a brzy nato umírá. Jde tedy o takzvaný semelparní organismus, jinými slovy o živočicha, který se rozmnožuje jen jednou za život. A ten není moc dlouhý. U těchto chobotnic se dožití odhaduje na čtyři až sedm měsíců, byť na některých webech se lze setkat s výrazně vyšším odhadem (dva roky).

Navzdory tomu, jak pozoruhodná chobotnice kroužkovaná je, se toho o jejím životě, například jací predátoři ji vlastně ohrožují, jak přesně probíhá její vývoj nebo zda se vůbec jedná o jediný druh nebo spíše druhový komplex, ví překvapivě málo, což platí i pro ostatní zástupce téhož rodu. Na internetu tak lze často narazit na texty obsahující řadu nepřesností, případně směšující poznatky o různých druzích. Jako nejlepší zdroj informací mohu doporučit kapitolu věnovanou této chobotnici v níže citované knize z roku 2024.

Závěrečná poznámka pro filmové nadšence: Tuto chobotnici, respektive s jednoho ze zástupců uvedeného rodu, lze spatřit ve snímku Sama Raimiho SOS (v originále Send Help), který dokonce, i když dost možná poněkud přikrášleně, ukazuje paralytické schopnosti jejího jedu.

Zdroje:

Jacups, S. P., & Currie, B. J. (2008). Blue-ringed Octopuses: a brief review of their toxicology. Northern Territory Naturalist, 20, 50–57. https://doi.org/10.5962/p.295514

Mäthger, L. M., et al. (2012). How does the blue-ringed octopus (Hapalochlaena lunulata) flash its blue rings? Journal of Experimental Biology, 215(21), 3752–3757. https://doi.org/10.1242/jeb.076869

Williams, B.L. & Caldwell, R.L. (2024). Hapalochlaena lunulata, greater blue-ringed octopus. In: Rosa, R.; Gleadall, I.G.; Pierce, G.J. & Villanueva, R. (eds), Octopus Biology and Ecology. Academic Press (Elsevier), s. 259–279. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-820639-3.00022-4

https://www.nhm.ac.uk/discover/blue-ringed-octopus-small-vibrant-deadly.html

https://animaldiversity.org/accounts/Hapalochlaena_lunulata/