Brtnické ledopády: Zimní pohádka v srdci Českého Švýcarska

Mimochodem kdo miluje historii, v Brtníkách dojde svého. Roubené či hrázděné chaloupky vás přenesou do dob minulých. Jedna krásnější než druhá. Jak Brtníky získaly své neobvyklé pojmenování? Německý výraz Zeidler (otec včel) označoval včelaře, jež se starají o úly. Nicméně po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce byl vísce přidělen podobný název. A to Brtníky. Brtě je totiž výraz označující dutiny stromů a ti, kteří v nich chovali včelstva, byli nazýváni Brtníky. Brtníky jsou považovány za severní vstupní bránu do národního parku České Švýcarsko.

Stejně jako malá holčička, která nakonec milovala všechna roční období, i já si zamilovala zimní krásu ledopádů. A že jich tu je spousta. Stačí jen vyčkat na příhodné počasí. Udává se, že nejvhodnější termín pro výlet, abyste uzřeli krásu ledopádů, je zhruba v období leden-březen. Nicméně by mělo být mrazivo, což jsme ještě stihli. A vyrazili. A nelitovali jsme. Přiblížili jsme se autem do Kyjova, zaparkovali a po žluté vyrazili za bohatého svitu sluníčka směr Turistický most. Snad už po pár krocích jsme propadli kouzlu zimní přírody. Sluneční paprsky odrážely miliony zářících jiskřiček jen co se jakoby lehounce smýkly po sněhovém nadělení. Cesta byla namrzlá, občas jsme klouzali, občas jsme po ní kličkovali jako zajíci. Protože vždycky alespoň jedna kolej byla suchá.

Seznamuje nás s tím, že tu stál již v roce 1571 Dixův mlýn. Trvalo dlouhých téměř 400 let, než ho bytí semlelo. Přesto na počátku 19. století mlýn stačil oživit a vyplatit z dluhů mlynář z Dolní Chřibské, Anton Horn. K mlýnu se váže pověst o mlynářském tovaryši Pumphutovi, jenž zde působil od roku 1745. Prý vládl černou magií a za pomoci kouzel usiloval o přízeň mlynářovy dcery Anny. Avšak díky Anině věrnosti a bohabojnosti, nepochodil. Nápis na mlýnu hlásal:

Vystřídal, ale ne mlynář, nýbrž režim. Mlýn byl v roce 1945 zbourán.

V teple pokoje už jen při čtení jejich zážitků mi mrzne nos. Jenže, když nevyzkoušíte, nemůžete vědět. Jen co jsme vyrazili opět ve dvou na dnešní vandr, najednou to tu opět bylo. Příroda nás schlamstla, jak jinak to říct? Jako bychom se propadli v čase. Vstupujeme do Kyjovského údolí. Zima, mráz, klouzavo, to všechno bylo rázem pryč. Zmocnila se nás radost. Okolí vůkol nás oba pohltilo a veškeré starosti se rozplynuly jako pára nad hrncem. Také znáte tyto pocity? A jak málo stačí. Jen se sebrat a jít. Příroda vše ostatní zařídí za vás. Ubíráme se po Köglerově naučné stezce a obdivujeme opět hru slunečních paprsků, jež rozehrávají ódu na radost. Dívám se na slunce ale ono se, mrška, nedá. Svítí tak mocně, že musím mhouřit oči, a stejně se mi před očima rozehrává úžasné představení.

Jedna nás zasáhne a naladí naši frekvenci na stupeň nejvyššího blaha. I teď mám mrazení, když vytáhnu ze své kartotéky ještě čerstvoučký hřejivý pocit. A za tohoto blaha šlapu a všímám si, že cestu lemují opravdu staré, snad čedičové i pískovcové, patníky. Nakloněné držíc se možná z posledních sil. Po čase tyto strážce krajnice vystřídají dřevěné patníky. Že jste takové ještě neviděli? Třeba se rozpomenete. U cesty jsou totiž pokácené stromy, jen lesníci ponechali vysoké pařezy, takže opravdu vypadají jako dřevěné patníky. Každý různě vysoký a mají na sobě sněhovou pokrývku. Jen jim tam přidělat bambulku. Tak jsem ji hned ukoulela.

Ze zimní námrazy si nic nedělá a když povrch zamrzne, proud vody si stejně svoji cestu najde. Občas ledový příkrov přemluví, ten se rozevře a potůček bublá dál. Pak se zase schová pod led, aby vykoukl na svět nalevo a následně si vykotlal svou cestičku zase napravo. Pokojně si zurčí a rozdává vodní energii na všechny strany. Vodní a sluneční se střetávají asi v nás, protože jsme tak nabití, že nevnímáme čas a jen se zvědavě rozhlížíme po pískovcových mohutných skalách. Zeleň kolem nás mi připadá jakási smutná, ale chápu, že stromy musí odpočívat a nemohou v zimě hýřit barvami. Vše má svůj čas. Ocitáme se ve stínu skal a rázem se ochladí.

Mimochodem úžasem stanu a obdivuji ohromný balvan, jenž se kdysi utrhl a skoulel až do říčky. Zanedlouho procházíme pod dalším obrovským skalním blokem, jenž se vyklání přímo nad cestou.

O kousek dál míjíme skalní masiv tvářící se jako velký hřib. Přicházíme k další informační ceduli, která vysvětluje formování skal. Kvůli zvětrávání pískovcových hornin jsou skalní bloky v neustálém pohybu, byť se jedná pouze o milimetry. Skály se drolí, opadávají kameny, odlamují se deskovité části, velké věže se postupně oddělují a vyklánějí.

Jeskyně dostala název podle lahvovitého tvaru rampouchů, které se tu tvoří koncem zimy. Máme smolíka. Rampouchy jsme neobjevili. Ale protože nežehráme, jsme odměněni. Stačí troška obrazotvornosti a hle – naproti nám ve skalách uzříme profil lidské tváře, tu vidím slona, gorilu, skokan leze nahoru.

O kus dál mě jímá hrůza při pohledu na slzícího lebkouna. Oči mám vykulený jako surikata. Duše dostává svůj díl a nemůže se stále nabažit. Zásobuji ji dalšími prožitky. Procházíme Národním parkem České Švýcarsko.

Na chvíli posmutní, když jí posílám vjemy na popadané stromy či holé smutně stojící kmeny. Kůrovec. Avšak zachytávám i naději. Občasné borovice, které mají více smůly, jež jim dovoluje přežít. Jak tristní. Smůla tady vlastně znamená štěstí. I když to jsou vlastně i moje slova, mé vyznání. A to, že nic není tak, jak vypadá. Navíc podél cest se zelenají mladičké smrčiny, dcery a synové a možná i vnoučci smutných stromů. Přijde mi, jakoby vysoké kmeny držely nad mladými semenáčky ochrannou ruku. Takže se nezbývá než radovat, že si les pomáhá a s nezdolnou silou uvádí v život nové přírůstky.

Scházíme doprava na nebezpečně kluzkou cestu. Potkáváme statečnou maminku s kočárkem a dvěma malými dětmi. Kočárek parkuje na rozcestí a kloužeme z kopečka všichni dolů. Holčička to vyřešila po svém. Kecla si na zem a dolů se doklouzala po zadečku. Uhýbáme pro změnu na blátivou cestu. Zlaté bláto. Alespoň nekloužeme. Cestu lemuje borůvčí, zachytáváme se řetězu a vstupujeme na schody z kořenů. A už jsou tady kamenné bloky vyztužené ocelovým dráty a stoupáme dál do kopečka. Inka a Ondrášek s maminkou jdou za námi. Jeskyně víl. Tak mě napadá, že se malí skřítci, Inka a Ondrášek, vracejí do pohádky… Děti jsou šikovné. Holčička poskakuje obratně po kamenech a pomocnou ruku odmítá. Máte úžasné děti, maminko.

Pravdou je, že naše první vzpomínka na tančící víly se datuje tak do doby před 15 lety. Jedním slovem nádhera. Úchvatný kouzelný pohled. Ledové krápníky v obrovském množství rostly ze stropu nebo byly spojené jako stalagnáty. Či vyrůstaly ze země. Již tehdy tam lidé nosili svíčky, takže byly prosvětlené a vydávaly zrcadlící se odlesky. Měla jsem pocit, že se mezi krápníky vznášejí opravdu víly. Snový pohled, na který nikdy nezapomenu. Dnes jsme také objevili krásné průzračné rampouchy, ačkoliv bohatá ledová výzdoba na nás nečekala. Bohužel i teplem, jež hořící svíčky vydávají, ji lidé samovolně ničí.

Možná proto odbočka k Jeskyni víl není značená? Anebo jsme ji přehlédli. Přesto jsme byli vděčni za nádherné statné mužíčky, kteří tu na nás počkali. Pohled skrze ledové krápníky byl fantastický a zabrnkal na duši. Ta otevřela vrátka a vnímala krásu, do které, když člověk nezasahuje, naopak zasáhne nás. Vracíme se zpátky na cestu a míříme k Turistickému mostu.

Vodopády si ledově zurčí zpravidla mimo cestu. Za Turistickým mostem u rozcestníku Vlčí potok – U skály objevujeme první menší ledopády vytékající ze skal. Pokračujeme dál, až s očima dokořán staneme před prvními nádhernými ledovými záclonami. Ledopády Betlém.

Hodnou chvíli se kocháme a vychutnáváme si fantastické rozmary přírody. Paní Příroda dokáže obléci stromy, louky, řeky a vše co kvete, do nádherných barevných hávů. Stejně tak dokáže za pomoci tisíciletí vytvářet ze stromů podivuhodné tvary pokryté mechy a lišejníky, že mi zůstává až rozum stát. A právě teď vytvořila nádherné, ve slunci blyštivé, ledopády.

Po dalších asi 200 metrech, i když se pak budeme vracet, se rozhodujeme pro odbočku. Přecházíme přes mostek Vlčí potok a stoupáme pěšinou příkrou strání. A jsou tady další krásné ledopády – Varhany. Znovu se vracíme na cestu a po cca 50 metrech odbočujeme znovu. Za potokem se rozprostírá nízký dlouhý ledopád nazvaný Vlčí stěnka. Ale ten nejkrásnější, unikátní, nás teprve čeká.

Umrzlou cestičkou necestičkou stoupáme do příkrého krátkého kopečka. Vyhledávám jehličí a mech. Jinak to podkluzuje slušně, ale klouzání po ledovce stojí za to. Velký ledový sloup je nádherný. Spojený se zemí. Svrchu skály spadlý strom obklopený ledovkou vypadá neuvěřitelně. Jako žebřík se špruslemi v ledu.

Nahoře na skále zavěšená nádherná ledová opona se střapci, kterou příroda naštěstí nezatáhla. A my můžeme obdivovat opět skvělá přírodní kouzla. Unikátní obrovský ledopád nás jen utvrzuje v obrovské přirozené tvořivosti Matky přírody. Kterou nelze napodobit. Navíc se každým rokem mění tak, jako se mění i naše životy. Přichází mi, jak je krásné, když jsme propojení s přírodou. I ona je Matka, která nás učí milovat. A jakmile se jí oddáme, můžeme pocítit sílu přírody. A čerpat její bezmeznou energii, která je pro každého. Jen ji, prosím, neničme a opatrujme ji asi tak, jako rodiče děti, jako děti svoji dušičku, jako duše nás.

Vracíme se a pokračujeme dál po cestě lemované popadanými stromy připomínající ježky a dinosaury. Až přicházíme k poslednímu ledopádu Křepelčí stěnka. K tomu ovšem opět musíme odbočit. Je také krásný a zase jinak. Pokocháme se a vracíme se zpět na cestu. Za Křepelčí stěnkou se před námi otevírá téměř holá stráň pokrytá sem tam smrčky na vršku. Dostáváme se do míst obklopených pro změnu nízkými skálami, kam se sluníčko jen tak nedostane. Kráčíme docela dlouho po ledovatce.

Míjíme ceduli „Pozor nebezpečí padání stromů.“ Napravo nás doprovází potůček, který se občas ztrácí pod ledem, aby na nás po čase opět vesele mrknul. Finišujeme po zmrcích, stoupáme do pozvolného kopečka, kam už sluneční paprsky dosahují. Sníh slézá a pro změnu jdeme blátíčkem, až přicházíme k rozcestníku Vlčí potok – U Jezevce. Rozhodujeme se, zda jít po žluté turistické nebo po silnici na Vlčí horu. Vyhrává žlutá, i když po silnici by to bylo rychlejší.

Přicházíme k malé Kapličce sv. Antonína Paduánského, ke které vede několik kamenných schůdků. I když replika, stavitelé zakomponovali do stavby mnoho starých artefaktů. Usadili jsme se na lavičku s pěkným výhledem do kraje a využili chvíli na malé občerstvení.

Posilněni poté vyrážíme a kocháme se naším rozhodnutím jít právě tudy. Oči nám přecházejí z nádherných chaloupek rozesetých po svazích i podél cesty. Jakoby nás vracely do starých časů. Za námi Brtníky, nalevo Vlčí hora s rozhlednou, louky kolem nás pocukrované slabým popraškem sněhu. Před námi v dáli vykukuje hora Jedlová. Pomaloučku se vracíme do Kyjova. Symbolicky se loučíme nádhernou vyhlídkou do krajiny nazvanou Vlčí hora – výhled. Kol kolem se vypínají malebné kopečky. Nejvyšší 793 metrů hora Luž, napravo o metr nižší Pěnkavčí vrch, Tolštejn, Jedlová, Vápenný vrch. Tato místa máme také už projitá buď jako výlety, či i poznávání skrze Stezku Českem.

Následujeme modrou. Připadá mi, že objevujeme klidné místo, kde lišky dávají dobrou noc. Avšak nalevo napravo vidíme louky rozryté od divokých prasat, kteří dobrou noc pojímají po svém. Nicméně jedna chaloupka hezčí než druhá s krásně zachovalými malými okénky.

Odbočujeme doleva na lesní pěšinu, jež nás úvozem vede z kopečka dolů. Sem tam klouznu po kameni. Cestu opět lemují dřevění strážci úvozu. Vysoko ve větvích objevujeme opravdu velké hnízdo, snad v průměru minimálně půl metru. Nepřišli jsme na to, jaký pták tam může hnízdit? Na straky je prý moc veliké. Sem tam buk, les notně prořídlý, opět řádil nezmar kůrovec.

Až zahlédneme novodobě opravenou Kapličku svaté Anny celou v dřevěném oblečku. Nad dveřmi na petlici Panenka Marie v zaskleném výklenku. Otevřeme dveře a překvapuje nás barevná krása. Na stěnách obrazy svatých a povídání o historii kaple. Dozvídáme se, že zákres kaple se objevuje kolem roku 1901. Byla postavena jako hrázděná stavba, později zakrytá prkny. I když byla kaple zasvěcena matce Panny Marie, místní lidé ji nazývali „Kapelle beim Weissen Josef“, asi podle jejího zakladatele.

Scházíme dolů mezi pastvinami a ve své bílé něžné kráse se nám opět představují břízy. Na nebi nad námi se prohánějí beránci plní kudrlinek.

Před příchodem do Kyjova obdivujeme nádherný zachovalý opravený křížek z roku 1825, usazený jako v peřince, mezi dvěma vzrostlými lípami. Kousek pod ním chalupa a před stavením stará modrá studna s klikou na čerpání vody. Ještě se za ní ohlížím. Něžná nostalgie mě na okamžik vrací do dětství.

Začíná se šeřit a o slovo se hlásí chlad. Mám pocit, a to mi nikdo nevymluví, že když zlobě dáte stopku, negaci výhybku a otevřete srdce, přichází odměna. A ta přišla v podobě netradiční kavárny, kterou můžeme jen doporučit. Výlet jsme zakončili v Perla Café v Kyjově, úžasném místě propojeném s historií a uměním. Kavárna je součástí Národní galerie Perla, jež vznikla v bývalé továrně níťárně. Na to, že továrně hrozilo několik demolicí, rozkvetla do krásy. Nabízí nejen výstavní prostory ale i venkovní areál pro kulturní akce. Perla Café je skvělým místem pro odpočinek a inspiraci. Lepší konec našeho výletu jsme si nemohli přát.

Bohužel příroda je neúprosná a my to zažili na vlastní kůži. Šest dní po naší výpravě jsme se vrátili a s lítostí zjistili, že ledopády ztrácejí na své kráse a tají. Přesto jsme výletu nelitovali a objevovali další podivuhodné scenérie, kterých jsme si dříve nevšimli. A opět si odnesli nezapomenutelné zážitky. České Švýcarsko je naše srdcovka v kterémkoliv období.

Zdroje: https://www.ceskesvycarsko.cz/cs/zazitky/cile/brtnicke-ledopady,

https://www.novaperla.cz/