Článek
Většina lidí označuje českou inkluzi za nezvládnutou. Odbornice ODS Renáta Zajíčková uvedla, že nezvládnutá inkluze je největší bolestí českého školství. Učitelé si stěžují, že se počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami neustále zvyšuje, což pro pedagogy představuje zvýšenou zátěž. Rodiče některých žáků zase lamentují, že jejich dítka musí ve výuce čekat na ty pomalejší, tudíž se brzdí jejich pokrok. Někteří rodiče i učitelé mají zase obavy z možného agresivního chování dětí s ADHD.
Pak je tu ještě finanční hledisko. Výdaje na podpůrná opatření od roku 2016, kdy vstoupila v platnost příslušná novela školského zákona se pohybují v řádu desítek miliard. Podle odhadů MŠMT dosáhnou letos náklady na inkluzi přibližně 9,8 miliardy korun. A tak vláda přišla s návrhem, jak každoročně ušetřit okolo tři čtvrtě miliardy korun. A hádejte jak? Ušetřit se má na asistentech pedagoga, jejichž počet každoročně roste.
Podle chystaných změn by se měl snížit celkový počet asistentů pedagoga na školách. „Ministerstvo individuální přidělování asistentů škrtá. Místo toho bude každé škole dávat asistenty podle toho, kolik a jaké žáky má,“ uvedl programový ředitel organizace EDUin Jan Vöröš Mušuta. Asistenti pedagoga se stanou součástí pedagogického sboru a získají tak stabilnější pozici. V praxi se totiž často stává, že dítě, které má asistenta přiděleného, školu opustí a asistent tak přichází o práci. Takže v tomto ohledu je to pro asistenty jistě dobrá zpráva. To, kolik bude ve škole asistentů, se bude odvíjet od kapacity škol a od počtu dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Do jakých tříd bude asistent docházet bude záležet na rozhodnutí ředitele školy.
Tato změna je dobrou zprávou pro rodiče žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, neboť už nebudou muset obíhat různá vyšetření, aby byl jejich dítěti přidělen asistent. Současný systém totiž funguje tak, že rodiče, jejichž dítě vykazuje nějaké obtíže ve výuce či v chování, jsou „vysláni“ školou daného žáka (dostane se jim doporučení, aby zašli) do Školského poradenského zařízení (ŠPZ). To rozhode o tom, zda dítě potřebuje nějaká tzv. podpůrná opatření. Mezi tato opatření patří speciální pomůcky, IVP (individuální vzdělávací plán) nebo asistent pedagoga.
Pokud je tedy například podezření, že dítě má poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD), odkáže škola rodiče na vyšetření v Pedagogicko-psychologické poradně (PPP). Zde se rozhodne, zda dítě potřebuje nějakou pomoc, či nikoliv. Ještě před tím, je však vhodné projít vyšetřením u klinického psychologa či psychiatra, neboť jen tito odborníci mají to správné razítko pro stanovení diagnózy ADHD. Což vzhledem k nedostatku lékařů bývá oříšek. Když už se povede najít lékaře s tím správným razítkem, bývají čekací lhůty na vyšetření v řádu několika měsíců.
S tím, jak „systém“ funguje, mám bohužel osobní zkušenost. Než jsme se dopracovali k nějakým podpůrným opatřením u naší dcery, trvalo to několik let. Až s nástupem do první třídy ZŠ se nám podařilo najít klinickou psycholožku, která dceři diagnostikovala nejprve ADHD, později Aspergerův syndrom. Už v době dceřiny docházky do MŠ jsme navštívili na popud učitelek několik lékařů, ti ale od stanovení diagnózy dávali ruce pryč s tím, že máme nechat dceři čas, aby dozrála.
Do PPP jsme tedy šli bez stanovené diagnózy, což byl problém. Když si vybavím první návštěvu v PPP, nepřestávám žasnout nad systémem přidělování asistentů. Na začátku vyšetření u paní psycholožky v PPP padla otázka, co si slibujeme od vyšetření v PPP. Tak jsem byla upřímná. Sdělila jsem, že jsme přišli na popud školky, která by k dceři potřebovala asistenta. Paní psycholožka se začala vůči mně chovat podezíravě, že jsem nejspíš domluvená se školkou na tom, že „vyběhám“ asistenta a tuto pozici pak bude dělat třeba jejich školní kuchařka. Pak dodala, že práci asistenta často nedělají lidé, kteří mají nějaké velké ambice a že si myslí, že by naší dceři asistent stejně nepomohl. No a jelikož jsme nepředložili žádný papír s razítkem od klinického psychologa či psychiatra, kde by bylo uvedeno, že má dcera ADHD, nebyla stanovena žádná podpůrná opatření a Doporučení pro školku.
Poté, co dceři nebyl přidělen asistent, rostl více tlak ze strany školky. A tak jsme absolvovali vyšetření u paní psychiatričky, na které jen tak nezapomenu. Když jsem paní doktorce popisovala projevy chování své dcery, přerušila mě slovy, že jsem si to nejspíš někde vyčetla. Žádala ode mě vysvětlení, k čemu mi bude nějaká diagnóza. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že já osobně nepotřebuji mít pro dceru nějakou diagnózu, ale že to po nás vyžaduje školka, která potřebuje k dceři „vyběhat“ asistenta. A že když bude mít určenou diagnózu, budou učitelky lépe vědět, jak s dcerou pracovat. Dnes už vím, že jsem byla naivní. Tehdy psychiatrička dceru pořádně nevyšetřila, rovnou mi sdělila, že jí ADHD nikdy nenapíše. Ve školce pak učitelky na mě koukaly skrz prsty a vedly si o mě záznamy, že nespolupracuji. Přitom jak to šlo, šli jsme školce na ruku. Když byla přespávací akce či výlet, dcera se neúčastnila, aby se paním učitelkám nepřidělávala práce. Poté, co se ve školce obměnil personál, se naštěstí situace zlepšila. Dodnes však mám na tuto anabázi špatné vzpomínky.
Pak přišel nástup do základní školy a byl opět problém. Když jsme v první třídě na naléhání základní školy opět navštívili PPP, tentokrát už s diagnózou ADHD v ruce, zjistilo se, že dcera má vedle ADHD také vysoce nadprůměrné verbální myšlení. Dceři byla přiznána podpůrná opatření ve formě asistenta pedagoga a také pomůcek na rozvoj jejího nadání. V doporučení byla stanovena částka, za kterou škola měla pořídit vhodné pomůcky.
Když po čase bylo zjištěno, že má dcera Aspergerův syndrom, museli jsme tentokrát absolvovat vyšetření ve Speciálním pedagogickém centru (SPC). Opět byl dceři schválen asistent pedagoga, jen typ pomůcek se změnil. Škola obdržela finance na základní materiální a didaktické vybavení pro žáka s SVP. Najednou jako by nebylo potřeba rozvíjet její nadání.
Po čase jsem se začala zajímat o to, jaké konkrétní pomůcky byly pro potřeby dcery vlastně pořízeny. Od dcery jsem totiž neměla zpětnou vazbu v tom směru, že by byla nějaká pomůcka určená přímo pro ni. Ve třídě jsou sice encyklopedie, ale ty by měly být součástí každé třídy. A tak jsem vznesla dotaz na vedení školy. Dostalo se mi však vyhýbavé odpovědi. Bylo mi sděleno, že finanční prostředky přidělené škole na podpůrná opatření nejsou poskytovány formou účelově vázané individuální částky pro konkrétního žáka, ale jako součást systému financování podpůrných opatření školy a že škola není povinna poskytovat zákonným zástupcům interní účetní nebo majetkovou evidenci školy.
Nemám problém s tím, že dle vyjádření školy pořízené pomůcky zůstávají majetkem školy a jsou dále využívány pro vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v souladu s jejich účelem, mám tak trochu problém s tím, že se pořídí pomůcky, které dcera nevyužívá. V minulosti to fungovalo tak, že když dcera narušovala výuku, byla asistentkou odvedena do kabinetu, kde místo toho, aby ony pomůcky využívala, nechal se jí skartovat papír, aby se nějak zabavila. A ony rozvíjející pomůcky byly k dispozici jiným žákům. Mám podezření, že užitek z těchto pomůcek měli ti, kteří nemají oficiálně stanovené speciální vzdělávací potřeby. Pomůcky pro rozvoj nadání se zcela jistě hodí dětem, které se připravují například na přijímací zkoušky na gymnázium.
A asistent pedagoga? Ten už nyní má fungovat jako prodloužená ruka učitele a pomáhat tomu, kdo zrovna pomoc potřebuje. Tedy i těm dětem, které nemají oficiálně stanovené speciální vzdělávací potřeby. Proto by také asistenti pedagoga měli mít pedagogické vzdělání.
Z přítomnosti asistenta pedagoga ve třídě těží i žáci, jejichž rodiče nemuseli běhat po různých vyšetřeních. Na tento aspekt naráží i někteří lidé v diskuzi pod článkem týkajícího se chystaných změn. „Dosud je praxe taková, že se najde žák, který splňuje kritéria pro přidělení asistenta a asistent pak stejně neoficiálně pomáhá více žákům. Přičemž někteří z nich to potřebují více než ten, kterému byl asistent přidělen,“ uvedl jeden z diskutujících. „Je to asistent pedagoga, ne asistent dítěte. Je (zatím) přidělován na doporučení poradny jakoby k jednomu žákovi, ale je pro celou třídu. Kdyby tam byl jen pro jednoho žáka, je to osobní asistent. Nevím, kde se furt bere, že se ve třídě stará jen o jednoho žáka, nebo že je to něco neoficiálního,“ reagoval další.
Jako rodič změny v systému vítám. Stálo nás to hodně nervů, času a energie, než jsme pro školu asistenta „vyběhali“. A pak ve výsledku člověk zjistí, že pořízené pomůcky využívá někdo jiný a že přidělený asistent pomáhá těm, kteří si tou anabází, co jsme museli zažít my neprošli. Konečně snad pomine tlak na rodiče, aby běhali po doktorech a sbírali diagnózy. Líbil se mi komentář jednoho z diskutujících: „Škola nebude hledat slabší kusy ve třídě, aby získala asistenta.“ Odlehčí se jistě lékařům i poradnám. Systém, kdy rodiče žáků musí pro školu „vyběhávat“ finance na asistenta a pomůcky, které ve výsledku nemusí být využity pro daného konkrétního žáka, vnímám jako dosti nespravedlivý.
Zdroje:
