Článek
Právě teď, v tuto vteřinu, když čtete tyto řádky – dýcháte?
Nebo jste nevědomky zadrželi dech, stáhli bránici a vaše ramena vyskočila k uším v mikroskopické křeči očekávání toho, kdy přijde nádech? Pokud ano, vítejte v klubu. Právě prožíváte digitální apnoe (Screen Apnea). Není to vaše chyba, je to reálná chyba vašeho operačního systému – toho biologického, který se marně snaží adaptovat na křemíkovou realitu všudypřítomných algoritmů.
V roce 2008 si bývalá viceprezidentka Microsoftu Linda Stone všimla něčeho zvláštního. I když každé ráno cvičila dechové techniky, jakmile otevřela notebook a začala vyřizovat e-maily, její dech se zastavil. Provedla sérii studií a zjistila, že 80 % lidí zadržuje dech nebo dýchá velmi mělce, jakmile se jejich zrak zaměří na obrazovku.
Nejde o banální zlozvyk. Je to fyziologická past, která z vás dělá hlupáka. Doslova.
Biochemie loutky: Proč v hypoxii nemyslíte
Když zadržíte dech, vaše tělo neví, že to je proto, že jen čtete pasivně agresivní e-mail od šéfa. Evolučně staré části mozku si to však vyhodnotí jako hrozbu. „Nedýchám? Musím být pod vodou nebo se skrývat před predátorem.“
Okamžitě se spouští kaskáda, kterou jsem v článku [24 hodin do kolapsu] popsal jako dálnici do pekla. Sympatický nervový systém šlápne na plyn. Do krve se vám vyplaví kortizol a adrenalin. Játra uvolní glukózu, bombu energie pro svaly, které se ale nehýbou.
V těle proudí obrovské množství energie, jenže vy jenom sedíte na židli a koukáte do mailové pošty. Ale to nejhorší se děje s obsahem plynů v plicích. Mělké dýchání totiž narušuje rovnováhu kyslíku a oxidu uhličitého (CO2). Může tak dojít k paradoxnímu jevu, že i když máte kyslíku dostatek, bez správné hladiny CO2 ho hemoglobin neuvolní do tkání (tj. tzv. Bohrův efekt). Výsledek? Mozková hypoxie.
V ten moment se vaše tělo přepíná pouze do režimu přežití. A tady začíná problém. Režim přežití vypíná „zbytné“ systémy. První na řadě je prefrontální kortex, tedy vaše centrum logiky, plánování, empatie a hlavně kritického myšlení.
Stáváte se jen reaktivním strojem. Jste schopni rychle klikat, scrollovat a cítit úzkost, ale nejste schopni hluboké analýzy. A v tomto stavu biochemické nouze jste dokonalým cílem.
Politika dechu: Společnost, která nedýchá, se nebrání
Pojďme o patro výš. Pokud 80 % populace tráví většinu dne v lehké hypoxii a sympatické dominanci, co to dělá se společností, coby sociálním konstruktem?
Vytváří to kulturu reaktivity. Člověk, který nedýchá, nemá kapacitu na odstup. Nemá „pauzu“ mezi podnětem a reakcí. Vidí titulek, naštve se. Vidí slevu, jde a koupí. Cítí strach, bojí se a hledá vůdce.
Algoritmy sociálních sítí jsou navrženy tak, aby vyvolávaly přesně tyto typy emocí (očekávání, rozhořčení, strach), které vás vedou k zadržení dechu. Je to dokonalá smyčka. Displej vám vezme dech -> vaše kognitivní obrana klesne -> algoritmus vám snáze vnutí předem vypočítaný obsah -> vy se leknete -> a zadržíte dech ještě víc.
Dech je v roce 2026 vlastně politickým aktem. Je to poslední autonomní zóna, kterou technologie zatím plně nekolonizovaly, i když se o to snaží skrze neustálý mikrostres. Jak píšu v textu [Kůže jako portál], tělo není jen obal, je to rozhraní. A plíce jsou bitevním polem, kde se rozhoduje o tom, zda budete jednat vědomě, nebo sebou jen škubat v křeči na digitálních provázcích.
Vagus: Vaše záchranná brzda
Cesta ven nevede přes zahození telefonu či notebooku (buďme realističtí), ale přes „hacknutí“ vlastního nervového systému. Klíčem je nervus vagus (bloudivý nerv). Je to hlavní kabel parasympatiku, systému „klid a trávení“, který jako jediný dokáže vypnout poplach v hlavě.
Zajímavé je, že bloudivý nerv prochází bránicí. Hluboký, pomalý dech do břicha ho mechanicky stimuluje. Je to jediný způsob, jak můžeme vědomě ovládat své nevědomé reakce.
Pokud chcete přežít v digitální době a nezbláznit se, musíte se stát architektem vlastního dechu. Nejde o esoteriku, jde o tvrdou biologii.
- Detekce: Musíte se přistihnout. Všimněte si, že při otevírání Instagramu přestáváte dýchat. Ten moment uvědomění je naprosto klíčový.
- Mechanický reset: Vydechněte. Dlouze. Pomalu. Výdech aktivuje parasympatikus. Nádech je aktivita, výdech je uvolnění.
- Fyziologický vzdor: Uprostřed digitální bouře se nadechněte tak pomalu, jak to jen jde. Tím posíláte mozku signál: „Jsem v bezpečí. Nejsem lovená zvěř. Mohu myslet.“
Kyslík pro hluboké myšlení
Digitální apnoe z nás dělá hlupáky, kteří rychleji klikají, ale pomaleji chápou. Je to stav, který vyhovuje inzerentům, populistům i algoritmům. Už chápete, proč idiokracie, kterou tyhle digitální apnoe spouští, skutečně reálně existuje?
A to skutečné nebezpečí pro společnost? Pan Trump valí na soc. sítě každý den tuny protichůdných zpráv. Pan Putin provádí v jednom dni své války tisíce zvěrstev. Pan Turek se cynicky domáhá svých „práv“ silou slovních pěstí. Výsledkem je naše ochromení, když všechny takové zprávy sledujeme bez dechu. Mají jen jeden účel, šokovat.
V textu [Architekti důvěry] jsem mluvil o tom, že sebedůvěra vychází zevnitř. Dnes to doplňuji: Sebedůvěra začíná u schopnosti okysličit vlastní mozek ve chvíli, kdy se vás svět idiokracie (populistů, násilníků a sociopatů) snaží udusit.
Až dočtete tento text, zvedněte chvíli oči od displeje. Podívejte se do dálky. A udělejte to nejrebelštější gesto dnešní doby: Zhluboka se nadechněte.
Použité zdroje:
- Umělá inteligence trochu jinak – Dataismus moci
- Zdravé oči v digitálním světě: Jak na to?
- Konec romantického rizika aneb Jak prediktivní empatie deformuje naše vztahy
- Negativismus a co s ním?
- Smysly trochu jinak – Učení není mučení
- Linda Stone - blog
- What is Polyvagal Theory?
- We've stopped trusting institutions and started trusting strangers
- WikipediA - Breath: The New Science of a Lost Art
- The Power of Vulnerability - Brené Brown
- WikipediE - Hypoxie
- The Power of Relational Intelligence - Esther Perel






